Jako bychom prošli bodem zlomu, odkazujeme další generaci pouhou beznaděj. Mladí lidé se cítí podvedeni: ocitli se v pokřiveném světě, který už nebude v jejich silách změnit. Dívali jsme se s nadějí vzhůru, ale zbyl jen sestup do budoucnosti.

Dokládají to průzkumy nového tisíciletí: lidé různého věku nenacházejí v budoucnosti nic pozitivního. Rodiče neskrývají, že kvalita života jejich dětí vlastně už teď je horší než dřív a bude se dál zhoršovat. A samotné děti přestože nemají skutečné srovnání, neláká život, který jsme jim přisoudili.

Mezi výrazné příklady patří mezinárodní výzkum dotazovaných ve věku 16–25 let. Ukázal vážný dopad klimatické krize jako velké psychologické zátěže pro obrovské množství mladých lidí po celém světě. Panují mezi nimi velké obavy z klimatických změn a dnes už chronický strach z ekologické katastrofy.

Mladí lidé se cítí být zrazeni, zbaveni budoucnosti, odsouzeni a opuštěni vládami a dospělými vůbec. Tento problém pro ně rozhodně není abstraktní ani globální, ale velmi konkrétní a osobní. Na rozdíl od svých „předků“ projevují praktičnost a předvídavost. A beznaděj.

Proti systému

Člověk na svět nepřichází z vlastní vůle a navíc se od počátku ocitá v podmínkách, které slibují utrpení. Nejde o hlad nebo chudobu, ale o hrozby, které nad ním visí bez perspektivy změn k lepšímu.

Takové je vnímání dnešních mladých lidí. Nejsou rozmazlení ani dětinští, ale vnitřně nás přerostli a naše měřítka úspěchu je neuspokojí. Řadou krizí v ekonomice, ve zdravotnictví a ve společnosti bylo nalomeno jejich přirozené dospívání, nevratné změny životního prostředí tento proces urychlily.

Dospělí, vážení lidé tu varují před pohromami, vyhlašují reformy, nové kurzy, podepisují mezinárodní dohody… A mladí jim nevěří. Vidí jejich lži, hrabivost a pokrytectví. Vnímají, že skutečná řešení neexistují.

Nedokážeme nic zastavit. Zanořeni v hledání osobního prospěchu, posedlí představou převahy nad ostatními nezmůžeme nic. Globální problémy vnímáme hluboce lokálně a svůj druh nazýváme „člověk rozumný“, přitom stav planety a lidstva, celá naše domýšlivost působí žalostně.

Rozumné bytosti vidí celkový obraz, chápou přírodu a uvádějí se do souladu s jejími zákony.

My však o žádný soulad nestojíme. Máme éru globalizace a nejsme připraveni přijmout fakt, že teď všechno závisí na správném spojení a narovnání celého systému. Vůbec nám nedochází, že jsme součástí jednotného, neoddělitelného celku a pokusy o jeho ovládnutí škodí všem.

My nepotřebujeme boj, ale pevné vnitřní spojení, přiblížení a povznesení se nad rozpory. To je jediné řešení systémové krize kterékoliv oblasti, ať jde o klima nebo geopolitiku. Globální systém potřebuje na prvním místě správné, pozitivní vztahy mezi lidmi.

Jsme určeni být korunou přírody, na které závisí všechny ostatní úrovně. Ten musí konečně dorůst svému určení a zaujmout své skutečné postavení mírotvorce, ručitele souhlasu a rovnováhy všech částí. Jednoduše řečeno, v nás každý problém začíná a mezi námi se řeší.

Mladá generace si to všechno neumí uvědomit a vyjádřit, ale cítí to, dokonce lépe než rodiče. Proto jsou mladí k našim „hodnotám“ rezervovaní. Netíhnou k tomu, aby dřeli pro konzumní pyramidu. Nevidí smysl ve vstupu do manželství, nestojí o rodičovství. Raději žít pro sebe bez zbytečných starostí, a zemřít…

Je to pragmatické. A nerozumné. Jako pečeť přežité epochy takto hubíme nové výhonky, novou generaci.

Zrádci

Ještě nikdy jsme nebyli tak bezmocní. Doposud i v dobách největších útrap, epidemií a válek, sociálních otřesů, paprsek naděje nám vždy svítil na cestu. Lidé věděli, že zlé pomine a život bude pokračovat. Jejich děti, vnoučata a další potomci ještě dostanou šanci. Nám ale na cestu nesvítí nic.

Ano, budoucnost máme, ale neláká, nepřitahuje, neslibuje vzestup, ale naopak zneklidňuje a děsí.

Každá válka může být tou poslední a každý ekonomický pokles může uvrhnout celý svět do temného světa špičkových technologií a lidského úpadku. Z každé epidemie se může stát pandemie a každá přírodní pohroma nás může přivést do zkázy.

Sny a touhy mladých lidí minulého století vystřídaly úzkosti vzájemně propojeného a vzájemně závislého světa, který ztrácí poslední orientační body.

Nová generace, vnitřně zralejší a moudřejší než my, postupně ztrácí víru v základy dřívějšího vnímání světa. Nedostatek zkušeností, našich zkušeností, se tady stává výhodou mladých, nikoliv jejich nedostatkem. Ne, oni to nejsou revolucionáři ani pošetilí rebelové. Naopak, střízlivě sledují naše šílenství a jenom nevědí, kam před ním utéct.

Nemají žádné ideály: všechno je použité, obnošené a prodřené až na kůži. Ať se vydáš kamkoliv, všude samá dogmata, bariéry, limity, pokrytectví, spousta let nucené práce pro status a jeho cetky. Práce bez skutečného cíle opravdového potěšení.

Všechno jsme jim ukradli: minulost, přítomnost a budoucnost na prvním místě. Promrhali jsme potenciál celé planety.

A mladé posíláme studovat na vysokých školách, aby potom ještě dlouhá léta studium spláceli a v soukolí konzumu v pozdní zralosti začali obohacovat zdravotnický systém. Byt, domek, vila, auto, penze… Nesmyslná vyhlídka.

Pro život lidé potřebují něco víc, něco povznášejícího a nepomíjivého. V naší době se vyhýbáme slovům o štěstí, ale ano, člověk štěstí potřebuje. Skutečné, nefalšované a nehasnoucí štěstí jako jiskru věčnosti osvětlující život a dávající mu směr a spojení s jinými jiskrami. Ať to zní jakkoliv nadneseně, je to naše společná, naléhavá nutnost. Bez toho člověk není člověkem.

Právě tohle ve skutečnosti mladá generace potřebuje, co jí převelice chybí. Zbavena jednoduchých pravd, nedokáže ocenit důležitost vzájemné vazby, přiblížení, vzájemného porozumění a povznesení, které jsou základem, od kterého vede cesta vzhůru k jednomu společnému štěstí pro všechny.

Místo, abychom dětem vysvětlovali a pomáhali jim vydat se touto cestou, my je povýšeně odsuzujeme k tomu, aby pykali za naše hříchy. I kdyby naše děti vymyslely cokoliv, vynalezly cokoliv, bez opravdových vnitřních změn, bez skutečně lidských vztahů jim nebude líp.

Ať už to někdy pochopí nebo ne, stejně my jsme zrádci.

Originální článek zde:

Filed under: Duchovno | Add Comment →