Rabaš, článek „Co je třeba požadovat od shromáždění přátel“: „Každý musí do skupiny přinášet ducha života, naději a energii. Předtím, než přišel do skupiny, možná zoufal nad svým pokrokem v duchovní práci kvůli vlastní slabosti a nedostatku touhy.“

Když přichází do skupiny, musí tam cítit „planoucí oheň“, který ho spaluje zevnitř a vtahuje ho do skupiny, která na něj působí, aniž by se ho na to ptala, protože on sám není schopen přátelům odolat.

Nyní mu však skupina vdechla ducha života plného naděje a díky skupině získal jistotu a sílu vytrvat, protože nyní cítí, že je schopen dosáhnout dokonalosti.

Pokud ve skupině takový duch není – není žádná naděje něčeho dosáhnout. V článku 225 „Pozvednout sám sebe“ z knihy Šamati je řečeno: Není možné, aby člověk pozvedl sám sebe a vyrval se ze svého kruhu – ze svého okolí. Všichni postupují kupředu jedině společně se skupinou. Pokud nepředávám skupině dobrou náladu, nebudu ji mít ani já. Pokud nechci, aby skupina postupovala kupředu, nepostoupím ani já, protože nevytvoříme společné přání (nádobu / kli).

Čím více o tom mluvíme a nutíme se to chápat stále hlouběji, tím jasněji začínáme rozlišovat duchovní realitu – nenáviděnou, nám protikladnou, nežádoucí, ale je to ona. A poté ji začneme vidět jako skutečně důležitou a vyšší.

Hlavní však je – navzdory tomu, že je to nepříjemné – dávat každému duchovnímu činu a každému duchovnímu stavu pravdivou definici: že se jedná o odevzdávání a lásku k bližnímu uvnitř skupiny, o sjednocení za účelem odhalení Stvořitele, síly našeho společného odevzdávání a lásky.

Z 8. lekce kongresu „My!“, New Jersey

Originální článek zde.

[#41828]

 

Filed under: Duchovno, Skupina, Stvořitel | Add Comment →