Člověk, který usiluje o duchovní, vidí, do jaké míry je protikladný Stvořiteli, a nemá žádnou možnost sám sebe změnit ani získat opačnou formu. Pouze pomoc shora může tento obrat uskutečnit.

A tehdy se z těchto tíživých úvah obrací ke Stvořiteli. A pak chápe, že obě formy protikladná i pravá, kterou musí získat, pokud mu Stvořitel pomůže, se v něm odhalily záměrně, aby je na sobě procítil. Ale ne proto, aby se v jedné cítil špatně a v druhé dobře a vnímal tyto stavy jako dobro a zlo, ale aby na základě tohoto rozlišení zatoužil přilnout k samotnému Stvořiteli.

Obě tyto formy, které se člověku jeví jako tak protikladné a tak je vnímá svými smysly, jsou ve skutečnosti pouze prostředkem ke splynutí se Stvořitelem.

Pravda leží nad těmito dvěma formami. A na rozdíl od postavení Stvořitele, který přebývá nad těmito vlastnostmi, pokud člověk odmítne svůj vlastní postoj k vlastnímu stavu, ať už z lehkomyslnosti nebo pod tíhou svých myšlenek, pak se zdá, že z duchovního úplně mizí.

Neexistuje žádný mezistav mezi lehkomyslností a vážností. To je stav obyčejného člověka z ulice, který nijak nevztahuje své vlastnosti k vlastnostem Stvořitele. V duchovním takový stav neexistuje.

Z toho plyne, že naší hlavní prací je dospět k modlitbě, která se nazývá prací v srdci. Ta se však uskutečňuje právě ve vážnosti, protože vážnost není jen to, že vidím své vlastnosti jako protikladné Stvořiteli a chci je napravit – je to stupeň nad tím.

Právě tím, že to tak vidím, chápu a směřuji k nápravě svých vlastností, se odevzdávám Stvořiteli a přijímám Jeho radu jít a napravovat je vírou nad rozumem.

Z lekce k článku Rabaše, 4. 5. 2026

Originál zde.

[#356284]

 

Filed under: Altruismus, Egoismus, Modlitba, Stvořitel | Add Comment →