Otázka: Bojácnost se chtěla schovat sama před sebou, ale kam? Lstivost jí poradila: „Usaď se u Odvahy, s ní to nebude pro tebe tak děsivé.“ Bojácnost tedy šla k Odvaze, ale bála se zaklepat na její dveře, a tak si ulehla na její práh. Od té doby vede cesta k odvaze skrze bojácnost.

Otázka tedy zní: Je to tak?

Odpověď: Ano. Protože se svou egoistickou přirozeností nelze dosáhnout odvahy bez strachu. Jak se s tím vyrovnávají odvážní lidé? Překonávají bojácnost.

Otázka: Znamená to tedy, že čím více se člověk bojí, a čím víc svou bojácnost překonává, tím je odvážnější? Jsme tedy ve své podstatě zbabělí?

Odpověď: Ano, protože v nás působí egoismus. Ten nám nedovolí bezohledně poškozovat sebe sama. Prostě nám to nedovolí.

Otázka: Takže vždy je v nás určitá bázeň?

Odpověď: Ano.

Otázka: A to způsobuje naše ego? Proč je tedy bojácnost tak opovrhovaná?

Odpověď: Je sice opovrhovaná, ale je třeba si uvědomit, že jde o přirozenou a velmi silnou lidskou emoci. Mimochodem nás chrání před mnoha problémy, které můžeme způsobit sobě i druhým.

Otázka: Takže bychom neměli podceňovat člověka, který přizná, že se bojí?

Odpověď: Ne, neměli. Jen musíme umět tuto sílu vyvážit. V každé situaci musíme najít správnou míru a rozvahu.

Otázka: Může existovat odvaha bez strachu?

Odpověď: Nemůže. Pokud to není patologický stav.

Otázka: Vy to tedy nazýváte nemocí? Takovou bezhlavou bezohlednost?

Odpověď: Samozřejmě. Podívej se na zvířata — jak se chovají. Neútočí bezhlavě. Nejprve si ověřují situaci, chodí dokola, zkoumají… a teprve potom, pokud je to nutné se vrhají do útoku.

Poznámka: Ano, to je pravda. Zdá se, že jen u vzteklých psů je tohle vypnuté.

Odpověď: Ano.

Poznámka: Takže když je člověk lehkomyslně „odvážný“, jak se říká, je to vlastně nemoc?

Odpověď: Není to odvaha.

Otázka: Jak bychom tedy měli vychovávat děti? Často se říká: „Neboj se, nebuď zbabělec, buď odvážný.“

Odpověď: Všechno zvaž.

Otázka: Ke komu teď mluvíte?

Odpověď: K dítěti. Ať zváží všechna pro a proti. A teprve pokud se ujistí, že jiná možnost není, pak ať zaútočí. Mluvte k dítěti jako k dospělému, jako s někým, kdo získal moudrost.

Odpověď: Co se dá dělat? Totéž platí i pro dospělé.

Otázka: Má se tedy k dítěti přistupovat takto? Aby všechno zvažovalo — a teprve pak..?

Odpověď: Ano.

Otázka: Tomu se říká výchova?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Je toho dítě schopné?

Odpověď: Ano. Právě tato opatrnost, tato „bojácnost“, mu může pomoci.

Otázka: O jak starém dítěti mluvíte?

Odpověď: O malém dítěti. Od tří let.

Otázka: Opravdu můžete tříletému dítěti říct: „Všechno zvaž“, mluvit s tak malým dítětem jako s dospělým?

Odpověď: Ano.

Otázka: Pokud rodič takto přistupuje k dítěti, co to o něm vypovídá?

Odpověď: Že učí své dítě vyváženému a uvážlivému vztahu ke světu.

Z televizního pořadu „Novinky s Michaelem Laitmanem“

Originál odkaz:

[#326191]

 

 

Filed under: Duchovno, Egoismus, Výchova | Add Comment →