Otázka: Co si Vy myslíte, klade člověk otázku sám, nebo je spíše jako mechanismus, který musí tuto otázku položit?

Odpověď: Samozřejmě, že otázku nepokládá sám. Pracuje zde jedno obrovské společné přání, vytvořené Stvořitelem.

Podobně jako když se díváš na kaši vařící se ve velkém hrnci – bublá, vře, uvnitř se vrstvy promíchávají – tak i my, všechny duše, se takto „převařujeme“, propojujeme se mezi sebou a vznikají otázky, tedy nové, nenaplněné prázdnoty, které jsou schopny stoupat, a proto se pozvedají nahoru.

Jinými slovy, tyto prázdnoty se svým vzestupem snaží získat nějaké naplnění, dospět k určité rovnováze, a proto se klade konkrétní otázka.

Proto mám vždy spojení nejen s těmi, kdo kladou otázky, a dokonce nejen s obrovským publikem, které mě poslouchá po celém světě, ale s celou společnou duší. Vždyť mluvíme o její rovnováze, jejím naplnění, o jejím uvedení k úplné nápravě a o odhalení toho dokonalého stavu, ve kterém se sama před sebou skrytě nachází.

Vždy cítím, jak obrovskou práci při tom konáme a jak to působí na celé stvoření. Není to pýcha, domýšlivost ani ješitnost, ale pocit a odhalení možnosti alespoň nepatrně se ve svém určeném čase, v té minimální části, která nám připadla, podílet na pohybu k dokonalosti.

Z rozhovoru „Zazvonil mi telefon. Odpověď na jakoukoli otázku“

Originální článek zde.

[#352699]

Filed under: Kabala, Spojení | Add Comment →