Otázka: V Benátkách existuje takový pojem, který se nazývá „zavěšená káva“. To znamená, že nějaký návštěvník si objedná dvě kávy, jednu vypije a druhou zavěsí. Majitel na zeď pověsí vzkaz s nápisem „káva“.

V kavárně se tedy nashromáždí spousta vzkazů. A pak přichází bezdomovec nebo chudý člověk a požádá o zavěšenou kávu. A oni mu s úsměvem nalijí šálek espressa, popřejí mu dobré ráno a tak dále.

Velmi důležité tady je, že se člověk nemusí ponižovat, prosit a brát na dluh a říkat: Nemám peníze, promiňte, dejte mi šálek kávy. Přichází a požádá o zavěšenou kávu. A bohatý klient je přitom spokojený, že může zavěsit kávu. A pro chudého je dobré, že se nemusí ponižovat.

Moje otázka je taková globální: je možné vymyslet takovou souhru pro lidstvo, aby ti, kdo mají peníze, měli možnost anonymně něco zavěsit a ostatní by to využili, aniž by se ponižovali prosbou? Přiblížilo by nás to k harmonii, nebo ne?

Odpověď: Částečně ano.

Otázka: Co je tady tím nejdůležitějším prvkem? Člověk zavěsí a přitom neuvede své jméno?

Odpověď: To je samozřejmé, žádná jména, nic. Ani kdo dává, ani kdo přijímá. Takže všechno existuje takhle inkognito.

Otázka: V tom je harmonie, soulad?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Díky tomu, že dávám něco sám od sebe, aniž bych za to něco chtěl, se svět stává příjemnějším a lepším místem?

Odpověď: Částečně ano. Protože náš egoismus ti to nedovolí dělat každý den. Můžeš to dělat týden nebo tak nějak, ale ne stále.

Otázka: Takže to nemůže být takový proces výchovy, který by tě k tomu vedl, a ty bys tak žil neustále?

Odpověď: Ne.

Otázka: Musí být vzestupy a pády?

Odpověď: Pak by to bylo jako nějaká daň a tak dále.

Otázka: Už by to nebylo úsilí?

Odpověď: Ano. Mělo by být úsilí.

Otázka: Je jasné, že tento proces výchovy je spíše pro toho, kdo zavěšuje, tedy pro bohatého člověka. Ale co je tu pro toho, kdo přijímá? Existuje pro něj nějaké výchovné poučení?

Odpověď: Musí si uvědomit, že na něj někdo myslel. A potom, když pak dostane stejnou příležitost, měl by udělat to samé.

Otázka: To je krásné! Takže probíhá takový vzájemný proces výchovy?

Odpověď: Ano.

Otázka: Můžeme to tak udělat?

Odpověď: Je to vzájemná zodpovědnost. To je samozřejmě možné udělat.

Lze k tomu dospět výchovou. Když je člověk vychováván a pak přichází zvyk. A už na to myslí, nezapomíná na to a dělá to. Nebo to může být pod tlakem jako nějaká daň.

Ale jiná cesta není, protože egoismus v nás neustále roste a vyžaduje, abychom ho živili.

Otázka: Takže člověk se tomuto úsilí v každém případě podřídí?

Odpověď: Ano.

Otázka: A mohl byste říci, existuje nějaká definitivní cesta k harmonii?

Odpověď: Definitivní cesta k harmonii je v tom, když nebudeme pociťovat svůj egoismus, který nás bude nutit něco dělat. Když se nad něj pozvedneme a budeme skutečně svobodní. To je samozřejmě vyšší pilotáž! Ale ono to bude.

Otázka: Vy nás tak pomalu přivedete do jakési miniaturní slepé uličky a pak najednou řeknete: „Ale to bude.“ Chcete nás uklidnit, nebo se to opravdu stane?

Odpověď: Jsem si jistý, že se to stane, lidstvo k tomu musí dospět. Je to zapsáno v našich genech.

Z televizního pořadu „Zprávy s Michaelem Laitmanem“, 13. 5. 2024.

Originál článku zde

[#330496]

 

Filed under: Altruismus, Egoismus, Náprava, Výchova, Vztahy mezi lidmi | Add Comment →