Dnes více než kdy dříve jsme svědky osamělosti starších lidí. V mnoha případech se o ně jejich děti příliš nezajímají, mnohdy jim ani nezavolají. Vztahy mezi dětmi a rodiči často postrádají dřívější blízkost. Rodiče mnohdy odcházejí ze života – a jejich dětem je to lhostejné.

Proč k tomu dochází? Protože jsme překročili přirozenou, instinktivní úroveň spojení. Vztahy, které dříve vznikaly samovolně díky biologickému poutu, už nevznikají automaticky. Pomáhat rodičům, starat se o ně a myslet na ně již nevychází z přirozené potřeby. Neměli bychom si proto dále nalhávat a vynucovat něco, co už samo od sebe nefunguje. Tento přirozený základ se vytratil a sám o sobě se neobnoví.

Dokud svým dětem něco dáváme, potřebují nás. Jakmile však s pomocí přestaneme, přestanou nás potřebovat. Tak dnes funguje přirozený mechanismus vztahů. Samozřejmě existují i výjimky, kdy vztahy zůstávají vřelé a blízké. Hovořím však o celkovém trendu dnešní společnosti.

V budoucnu se tato propast bude dále prohlubovat. Dnešní rodiče ještě mohou být příkladem, předávat tradice či rady. V budoucích generacích však i tato role bude slábnout. Pokud rodiče a děti nebudou sdílet společné cíle přesahující materiální existenci, budou se od sebe stále více vzdalovat.

Ani rodiče pak nebudou tolik zaměřeni na své děti. Budou spíše usilovat o to, aby poslední léta života strávili v klidu, s přáteli, známými, případně domácími mazlíčky. Již nyní vznikají seniorské kluby, které tuto mezeru vyplňují různými aktivitami — hraním karet, domina či binga.

Má tento vývoj i pozitivní stránky? Nemá. Jedná se o přirozený vývoj, jakým nás příroda vede dál. V současnosti roste potřeba jiného druhu spojení — ne pozemského či biologického, založeného na tělesných poutech a povinnostech, ale spojení duchovního.

Skutečné pouto mezi rodiči a dětmi musí stát na vyšší úrovni — na společném hledání smyslu a cíle života. Pokud rodiče, děti i vnoučata naleznou společný cíl — naplnění smyslu existence — tento cíl je spojí. Bez něj je nebude nic pevně držet pohromadě.

Povedou-li rodiče své děti ke společnému duchovnímu cíli, vytvoří jednotu jak na pozemské, tak i na vyšší duchovní rovině. Společně tak odhalí duchovní podstatu spojení, milosrdenství a lásky.

O takovém spojení dnes téměř nikdo nemluví, neučí je ani ho nepodporuje. Lidé se zatím stále spoléhají na biologická pouta, avšak čím dál jasněji se ukazuje, že bez vyššího společného cíle, přesahujícího náš hmotný život, budou tato pouta slábnout.

Pokud tato slova znějí tvrdě, není to mým úmyslem. Pouze popisuji skutečný stav dnešní reality — takový svět jsme si vytvořili. Je užitečnější tento stav otevřeně pojmenovat, než se ukrývat za iluze. Teprve když si přiznáme, v jak nízkém základu se naše vztahy nacházejí, budeme schopni hledat cestu ven. Pokud nenalezneme společný duchovní cíl, nic nás neudrží pohromadě. Proto vyzývám všechny, abychom tento cíl hledali. Jakmile se zbavíme iluzí, uvidíme tento cíl jasněji a budeme schopni budovat nová, živá a pevnější spojení než kdykoli dříve — nejen mezi rodiči a dětmi, ale v celé lidské společnosti.

Originál článku.

 

Filed under: Děti, Láska, Vztahy mezi lidmi | Add Comment →