Nejdůležitější v duchovní práci je neustálá péče o prostředí. Čím větší a významnější se mi bude zdát, tím více se ho budu snažit k sobě připoutat a začlenit do sebe.

Takto se postupně tyto vnější kruhy budou stále více včleňovat do mně, podobně jako přívalové vlny, až pokryji celou Malchut Nekonečna – to znamená, že budu vnímat všechny jako sebe samého.

Celá tato obrovská touha (kli) se stane mou vlastní, a v této jednotné touze se odhalí světlo, Stvořitel. Vše závisí na intenzitě vzájemné práce člověka s prostředím, na jejich vlivu jeden na druhého a od vzájemných požadavků. Tím určujeme rychlost našeho pokroku. Sám člověk se nedokáže posunout.

Jediným prostředkem je prostředí. Člověk se k němu neustále připoutává – a s jeho pomocí stoupá. Je také nutné pochopit důležitost prostředí. Celé uspořádání touhy (kli) totiž vychází z rozdělení na vnitřní a vnější část. Veškerá naše objasnění probíhají právě mezi tímto vnitřním a vnějším, mezi člověkem a prostředím.

Zatím to ještě neodhalujeme a nedokážeme pochopit, kde přesně probíhá náprava tužeb. Avšak když s pomocí prostředí přitahujeme dostatečné množství obklopujícího světla a pozvedáme se do duchovního, jednoznačně pocítíme, že duchovní práce začíná právě mezi mnou a prostředím. Jen tam probíhá objasňování a náprava.

Z přípravy na lekci podle knihy „Šamati“, 19. 4. 2010

Originální článek zde.

[#12935]

Filed under: Prostředí | Add Comment →