Poznámka: Před několika lety byla malým dětem ve věku od čtyř do osmi let položena stejná otázka: „Co pro vás znamená láska?“.

Autor studie Leo Buscaglia prohlásil: „Hledali jsme nejlaskavější dítě.“

Zde jsou některé z odpovědí. Šestileté dítě: „Láska je, když jdeš na jídlo a dáš někomu většinu svých hranolků, a nechceš nic na oplátku.“

Otázka: Je to láska?

Odpověď: To je láska.

Otázka: Proč, můžete to vysvětlit? Kdybyste to měl vysvětlit dítěti.

Odpověď: Protože dává to, co má sám rád. Rád to přijímá pro sebe, a přesto to rozdává.

Otázka: Taková jednoduchá odpověď? Mým přáním je, abych to snědl sám, ale přesto to dávám svému kamarádovi. A tomu se říká láska?

Odpověď: Ano, to je láska.

Poznámka: A další odpověď dítěte, kterému jsou čtyři roky: „Láska je to, co tě nutí usmívat se, i když jsi unavený.“

Odpověď: To je také láska. Protože tím druhého člověka pozvedáš, povznášíš, usiluješ o to, abys mu udělal něco příjemného.

Otázka: Takže v tomto nacházíte souvislost, že se usmívá pro druhého člověka?

Odpověď: Ano.

Poznámka: Další odpověď dítěte, kterému je sedm let: „Láska je, když řekneš chlapci, že se ti líbí jeho košile, a on ji pak nosí každý den.“

Odpověď: To už se mluví o lásce chlapce, který nosí tuto košili, k tomu, kdo to řekl.

Otázka: Proč je to láska?

Odpověď: Protože tenhle chlapec chce udělat radost tomu, komu se líbí jeho košile.

Poznámka: Další odpověď osmiletého dítěte: „Když nemiluješ, neměl bys nikdy říkat: ‚Mám tě rád‘. Ale když miluješ, měl bys to říkat pořád. A lidé zapomínají.“

Odpověď: Nemyslím si, že je možné dítě naučit takovému chování.

Otázka: Ale takto dítě odpovědělo. Pravda, už vzrostlejší – osmileté. Řekněte mi, když nemilujete, máte nebo nemáte říkat, že milujete?

Odpověď: Ne, nesmíš lhát.

Otázka: A když miluješ, měl bys říkat, že miluješ?

Odpověď: Asi ano. Ale myslím, že v tomto případě ne tak docela.

Poznámka: Pokračujme dále. Vítězem se stalo čtyřleté dítě, které mělo staršího souseda, který nedávno přišel o manželku. Malý chlapec uviděl starého pána plakat, šel k němu na dvůr, vlezl mu na klín a prostě tam seděl. Když se matka malého chlapce zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: „Nic. Jen jsem mu pomohl plakat.“

Odpověď: Tak to je už na čtyřleté dítě dost neuvěřitelný příběh.

Otázka: No, to je něco!! Pomáhat někomu jinému plakat. Co si myslíte o tomto okamžiku soucitu?

Odpověď: To je krásné.

Otázka: Je to skutečně pomoc?

Odpověď: Samozřejmě!

Otázka: Jen tak si dítě sedne, podívá se na vás a pláče s vámi?

Odpověď: Ano, ale to už je moc. Je to poněkud nereálné.

Otázka: Chápu. Je tady ale otázka: Kam se to všechno vytratí? I všechny tyto odpovědi – je v nich taková dětská čistota. Kam to všechno zmizí? Jak se staneme nenávidějícími, bojujícími, zabíjejícími a zločinci?

Kam se z nás vytrácí to dítě? To dítě, které takhle vyrostlo?

Odpověď: Roste v nás egoismus a požírá všechno, co existuje.

Otázka: To je vše?

Odpověď: To je vše.

Otázka: Zůstává toto dítě v nás, nebo i ono…?

Odpověď: Je tu příležitost, jak začít rozvíjet anti-egoismus, potlačovat tento egoismus v sobě.

Otázka: Je možné se k tomuto dítěti alespoň trochu vrátit?

Odpověď: Ano, ale už to nebude dítě.

Otázka: Je to již dospělé dítě?

Odpověď: Ano.

Otázka: A když říkáte, že starý člověk je jako dítě. Moudrý člověk je jako dítě. Co tím myslíte, když to říkáte? Že dítě v nás neumírá, že zůstává?

Odpověď: Ano, dítě v nás neumírá a zůstává, protože chceme prožívat přírodu a život pravdivě, jako děti.

Otázka: Tato bezprostřednost se nachází v těchto odpovědích?

Odpověď: Ano.

Z televizního pořadu „Zprávy s Michaelem Laitmanem“, 25. 3. 2024.

Originální článek zde.

[#327739]

Filed under: Děti, Egoismus, Láska, Odevzdání | Add Comment →