Poznámka: Existuje podobenství: Žába uvízla ve vyjeté koleji v blátě. Ze všech sil se z ní snažila dostat, ale nešlo to. Její přátelé jí pomáhali, ale ani jim se to nepodařilo, vše bylo marné. Večer vyčerpaní přátelé odešli domů, nechali ji svému osudu a byli si jisti, že až přijdou druhý den, ona už nebude.

Když přišli, žába si vesele poskakovala po trávě. „Jak jsi to zvládla?“ zeptali se. „Velmi jednoduše, odpověděla žába, přijížděl vůz a mně prostě nezbývalo nic jiného než se co nejrychleji dostat ven“.

Když to připodobníme k našemu světu, tak musíme přijít k takovému problému, který nás rozdrtí!

Odpověď: K uvědomění.

Otázka: Ano, a teprve pak se z toho dostaneme. Říkáte, že existuje cesta dobra a cesta utrpení. My jdeme cestou utrpení. Takže nejdříve musíme být drceni, abychom se rozhodli udělat něco dobrého?

Odpověď: Ano. Na poslední krok. Jinak nás nedonutí nic, abychom se chtěli zbavit svého egoismu. Existuje přece ideologický základ, řešení problému v jeho kořeni, podle kterého musíme zlikvidovat jaderné zbraně.

Musíme se zbavit touhy potlačovat, ničit a ovládat druhé. Přání přijímat a touha potlačovat druhé je čiré sobectví. Toho se musíme zbavit. To znamená přejít od nenávisti k lásce.

Taková revoluce, bez uvědomění si zla, je téměř nemožná. A uvědomění si zla musí být skutečně všudypřítomné a pouze na základě svobodného rozhodnutí.

Otázka: Takže jsme jako ta žába ve vyjeté koleji? Vůz se blíží, ale nám je to jakoby jedno?

Odpověď: Ano. Navíc se díváme jeden na druhého, co oni na to. Ať se oni vyděsí jako první a začnou něco dělat. Doufám ale, že tato současná situace také něco řeší.

Otázka: Přece jenom, vždyť to není jen nějaký vůz, ale tank, který nás rozdrtí?

Odpověď: Ano.

Otázka: Takže jak říkáte, základem všeho je strach. A my dokážeme ze strachu vyskočit?

Odpověď: Ano, pozvedneme se nad strach a z povědomí nevyhnutelnosti smrti. A navíc, my se smrti nijak zvlášť neobáváme. Prostě přijde čas, změní se stav člověka a uvědomí si, že stejně nemá kam jít, že smrt není východiskem ani řešením problémů.

Otázka: A kdy si uvědomíme, že strach, přání ukončit svůj život nebo smrt, není řešením problému, ale vede nás to k pochopení toho hlavního, že kořenem všeho je egoismus, že on za vše může? Kdy dochází k tomuto obratu?

Odpověď: Převrat nastává tehdy, když si člověk náhle uvědomí, že ani smrt ho nezachrání před egoismem. Že ani smrt neukončí jeho existenci. Bude dál existovat v pocitu obrovského vnitřního utrpení, ne fyzického, ne hmotného, tělo jako by už neexistuje, ale on bude trpět dál.

Otázka: A kdy člověk pochopí, že viníkem tohoto utrpení je egoismus? V jakém okamžiku na to přijde?

Odpověď: Když mu kromě egoismu nezbude nic jiného. Až uvidí, že smrt ho nezachrání ani nevytrhne z jeho hrozných stavů, ze života. Bude pokračovat dál. Život pokračuje i po smrti, jen v jiné podobě, a člověk bude stále trpět, jako v pekle.

Otázka: A kdo mu ukáže, že viníkem všeho je egoismus?

Odpověď: Člověk to pocítí, co ho vede k tak zničujícímu postoji k sobě samému, ke světu, ke všemu i k samotnému egoismu, který ho ovládá a neustále ho vede od utrpení k utrpení.

Otázka: Takže nastane bod, ve kterém řekne: „Chtěl jsem potlačovat ostatní, ale musím potlačit sám sebe“? Bude to takhle cítit?

Odpověď: Myslím, že ano. To je řešení. Žádné jiné neexistuje.

Z televizního pořadu „Zprávy s Michaelem Laitmanem“, 26. 1. 2023.

Originální článek zde.

[#309382]

Filed under: Egoismus, Láska, Utrpení | Add Comment →