Nedočkavě se dožadujeme konce pandemie koronaviru místo toho, abychom se z ní již nyní poučili. V důsledku toho se mohou vyskytnout doprovodné jevy, které nebudou méně destruktivní než ona sama.

Čím déle s námi koronavirus zůstane, tím více se jeho účinky odrazí v různých oblastech života. Ohroženo je nejen zdraví a ekonomika, ale také náš psychický a duševní stav. Syndrom strachu a úzkosti dnes nezachvacuje jen tradičně zranitelnější část populace, nýbrž značné množství obyvatel včetně dětí a mládeže.

Úzkostné a panické myšlenky, strach ze ztráty milovaného člověka, strach ze smrti, tlak sociálních a ekonomických podmínek – to vše v různé míře ovlivňuje miliony lidí a narušuje to jejich každodenní činnosti, nebo je dokonce maří.

Nejistota panující po celém světě a nedostatek stálých perspektiv jsou výzvou, kterou zdaleka ne všichni dokáží zvládnout sami. Tyto myšlenky člověka ochromí, vysávají z něho síly. V relativně prosperujícím Izraeli se v první polovině letošního roku zvýšil počet sebevražd téměř o 5 % v porovnání s loňským rokem. Poporodní deprese se ztrojnásobila. Ve Spojených státech již není dostatek léků na depresi a úzkost, které postihují nejméně třetinu dospívajících a mládeže.

Nejistota vždy znepokojuje a děsí. Je to jeden z hlavních faktorů psychologických problémů. Když nevíš, co se skrývá za rohem, cítíš se jako uvězněný, nemáš ponětí, kam se podít, co dělat. Nejistota vede k bezmocnosti, dezorientaci a stagnaci.

Navíc tento pocit předáváme jeden druhému a ve společnosti se to pak šíří jako virus. Konec konců, původně byli všichni lidé sjednoceni do jediného systému, který se v kabale nazývá Adam HaRišon. Naše impulsy procházejí jeho nervovými spojeními, ať už si to přejeme nebo ne. To, co v sobě odhalím, tak či onak pochází od ostatních a jde to dál, aniž bych si to uvědomoval. Lidé se neustále vědomě a nevědomě navzájem infikují negativitou.

Je to paradox současné egoistické společnosti: neoddělitelné části celku se v ní cítí jako oddělené, někdy i osamělé či ztracené. Trpíme odloučeností, ale nadále ji pěstujeme.

Pojďme přejít k celkovému obrazu. Při řešení současných problémů je nutné vzít v úvahu interaktivní, systémový vzájemný vztah. Dnes se nepotýkáme jenom s koronavirem a jeho důsledky – stavíme se proti systému, kterému absolutně nerozumíme, ačkoliv bychom jej již měli pochopit.

„Zákon je tvrdý, ale je to zákon“
Všechny problémy člověka v této jediné struktuře jsou způsobeny jeho vlastní arogantní tvrdohlavostí: neuznává zákony systému, na každém kroku mu odporuje, ignoruje jeho signály a varování. Kvůli svým rostoucím požadavkům přetrhává vazby a vyvíjí vadné, náhradní struktury, které se dříve nebo později sesypou na jeho hlavu. Zmatený dogmaty vycucanými z prstu odmítá jednoduchá a správná řešení, ačkoliv je má doslova pod nosem.

Jak pomoci lidem, kteří ztratili půdu pod nohama, trápí je skličující pocity, jsou zmatení a skleslí? Samozřejmě je třeba je obejmout ve všech významech tohoto slova. Je třeba je podporovat, povzbuzovat, potřebují opravdovou lidskou účast. Člověk musí člověku předávat vřelost, péči, reciprocitu. Když vím, že nejsem sám, že nebudu ponechán svému osudu, všechno se změní. Pocítím-li upřímnou přívětivost, jistotu vycházející z ostatních, uklidním se jako dítě v náručí své matky. Přičemž sám, samozřejmě, musím být ve vztahu k ostatním „milující matkou“.

Avšak zboží s tímto názvem nemáme na skladě a trpícím prodáváme tabletky, vyzýváme je k návštěvám psychologů a psychiatrů, uklidňujeme je dudlíkem. Dospěli jsme k tomu, že nemůžeme pocítit jejich neštěstí ani je ze srdce politovat.

A když jsme již připraveni si to sami sobě přiznat, tak pojďme „potáhnout za nitky“. Ve skutečnosti je proti úzkostným poruchám také zapotřebí „vakcína“, kterou tvoří „kolektivní imunita“. Proč se soustředíme na koronavirus a nechceme vyvodit závěry? Proč jsou všichni ostatní připraveni i nadále přistupovat na podmínky egoismu? S tímto přístupem na nás čekají mnohem obtížnější a bolestivější zkoušky.

Systém neustoupí a nakonec jeho požadavky stejně přijmeme. Tak proč ne hned? Je opravdu nutné se dostat na samotné dno, ke globálním kataklyzmatům, abychom změnili směr?

Obejmi svět
Winston Churchill jednou řekl: „Američané vždy jednají správně až poté, co vyzkoušejí všechno ostatní.“ Dnes by to řekl o nás všech. Pracovní místa mizí, globální rozpory rostou, budoucnost se mění v „bouřlivé výšiny“, nemáme ponětí, co se stane zítra, nevíme, jak vychovávat a vzdělávat děti, aby se jejich svět stal lepším.

Náš způsob života se mění před našima očima, ničí vše obvyklé, boří iluze, které jsme si utkali. A my stojíme a očekáváme, že vše skončí, vše se obnoví a vrátí do svého obvyklého řečiště. Ve skutečnosti jsme všichni zamrzli, jsme dezorientovaní, protože se bojíme nového a nemůžeme se zbavit svého strachu.
Kéž by se celé lidstvo stalo jedním, abych mohl obejmout všechny společně. (Kabalista Abraham Kuk)
Když dojde k fázovému přechodu s nevyhnutelnými otřesy, jediným lékem je soucit, láska. Každý chce druhého vnitřně obejmout, a tím ostatním již nepředává úzkost, ale neochvějnou jistotu, oddanost, ochotu nabídnout pomoc. Pouze tímto způsobem se vzájemně vyléčíme a do nové etapy se přesuneme plni síly a naděje. Pouze tak začneme chápat obecný systém a svoji roli v něm.

Ve skutečnosti to znamená hru „udržuj-předej“, která nás učí, jak udržovat integrální rovnováhu. Na jedné straně se jeden od druhého držíme dál, abychom si nepředávali viry různého druhu, to negativní, co podkopává společnost, a na druhé straně se sbližujeme tím, co umožňuje posilovat spojení a předávat si navzájem to pozitivní. Je to taková „společensky orientovaná karanténa“, díky níž se každý stává nositelem jistoty, a proto ji také sám cítí skrze ostatní.

Jsme k tomu blízko. Mnohem blíže, než se zdá. Již jsme naladěni na požadovanou vlnu, zatím jsme však na ní nezačali vysílat, ještě jsme nepochopili, že to je naše vlna, naše odpovědnost, naše poslání a naše dobrá budoucnost. Co nás přiměje zaplnit mrazivé, tísnivé ticho?

Originální článek zde.

Filed under: Jednota, Společnost budoucnosti, Výchova, Zdraví | Add Comment →