Poznámka: Podle profesora Kalifornské univerzity Roberta Lustiga štěstí a potěšení nejsou ve skutečnosti totožné.
„Napočítal jsem sedm podstatných rozdílů mezi štěstím a potěšením, které snadno pochopí každý: (Pokračování textu…)
Otázka: Co je svědomí? Oblečení egoismu do jakéhosi kostýmu? Vždyť činy, které děláme, zakládáme na svědomí, alespoň se nám to tak zdá.
Odpověď: Ve skutečnosti je to egoismus. Jen se stydíme za to, že se odhalují některé z našich povahových rysů, které skrýváme, a proto to nazýváme svědomím. Ve skutečnosti zde však nic takového neexistuje.
Výňatky z mé nové knihy, Příručka ke Knize Zohar.
Temnota, která je vnímána uvnitř touhy přijímat potěšení, může být přeměněna ve Světlo pod podmínkou, že je směr touhy pozměněn z „pro mě samotného“ na „odevzdání mému bližnímu“. Znamená to, že člověk musí používat svou touhu se těšit za tím účelem, aby začal odevzdávat svým bližním, a tak cítil potěšení z dávání. Pouze v tomto bodě začíná člověk být ve svých skutcích neomezený, protože odevzdání nezná hranic.
Pokud beru potěšení ze stejných věcí jako Stvořitel (z dávání), stávám se Mu podobným a vnímám věčný a dokonalý život, který je naplněn láskou a odevzdáním. Co mi chybí, abych získal tento nový typ naplnění? Potřebuji milovat svého bližního a najít naplnění, které on potřebuje. „Lásku k bližnímu“ mohu získat od Stvořitele s pomocí Světla, které přetváří. Přijímám od Něj Světlo hojnosti, abych naplňoval svého bližního.
Tak se stávám partnerem Stvořitele ve všem, co existuje; začínám Mu být podobný. Takto funguje nápravu záměru, který je používán vůlí se těšit.
Člověk roste takovým způsobem, že v první řadě dostává nové touhy a naplnění, které jsou nezbytné pro jeho rozvoj, a které pracují v jeho prospěch. To je směr, který je mu dán od přírody, která chce aby vyrostl a stal se soběstačným, tak jak rostou děti v našem světě.
Toto není považováno za zakázanou radost, protože musím projít touto přirozenou cestu vývoje, dokud se nestanu „dospělým.“ Skutečně, vidíme jak jsou děti obvykle plné různých přání a mají radost ze života.
Nicméně ve chvíli, kdy se stanu dospělým, musím začít růst a rozvíjet se vědomě, spíše než silou přírody. Najednou se pro mě všechny radosti stávají škodlivými, protože je necílím jako odevzdání.
Dříve veškerá zodpovědnost spočívala na přírodě. Stvořitel určil mou cestu a vedl mě až do věku 15-20 let. Všechno, co jsem si vzal z tohoto života, bylo pro můj vývoj přínosem. Ale jakmile jsem dokončil toto období „dětství“, musím začít stanovovat svůj vlastní směr. Nyní musím přidat záměr odevzdání o své vlastní vůli. Jinak mě již žádné potěšení, které obdržím, nebude pozvedat a posunovat dál, ale bude mě zabíjet! To mě povede zpět, abych ucítil, že je nemožné jít dál tímto způsobem, a že namísto rozvoje prostřednictvím svého egoismu a potěšení se musím vyvíjet přes záměr odevzdání.
Proto všechna potěšení, které osoba obdrží po dosažení věku dospělosti jsou pro něj škodlivá. Je to jako člověk, který si škrábe vlastní ránu. Jak hluboko musíme být ponořeni v tomto zle, abychom pochopili, že nemůžeme pokračovat tímto způsobem – jako děti, které vyrostly, a kterým příroda už nedovoluje užívat si života lehkomyslně, ale místo toho od nich požaduje odevzdání?
Jak hluboko budeme muset „škrábat vlastní rány“ je něco, co závisí na nás. Máme všechny prostředky a vysvětlení a jsme postaveni před studium, knihy, a skupinu, která je místem, kde se musíme stát vážnými a přemýšlet o tom, co musíme přidat do našeho života s cílem rozvíjet se správně.
Co navíc přidáváme k rozlišení „sladké vs. hořké“ je „pravda vs. nepravda“ – na rozdíl od dětí, které chápou jen „hořké a sladké.“ Abychom nezůstali dětmi po zbytek našich životů, jak se říká: „Co dělat s dětmi, které přestárly?“, musíme začít jednat v souladu se zásadou „pravda vs. nepravda“. Přesto bychom neměli vymazat „sladké vs. hořké“, ale spíše nad tím postavit nový postoj k životu. To je možné pouze tím, že na sebe přivoláváme Vyšší světlo pomocí studia kabaly.
Z 4.části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“
Rav Laitman na Twitteru