Pokud necítíme reakci na náš postoj, pak je tu problém. Je to, jako kdybychom pokračovali proti zdi a nemohli to změnit, a ani tím nemohli změnit sebe. V takovém případě mezi námi není spojení.

Může to být absolutní nenávist nebo absolutní láska, vlastně na tom nezáleží, ale pokud jsme proti něčemu, co se nemění, pak ani my nejsme schopni vůči tomu změnit svůj postoj. Pokud se neměním, cítím, že jsem mrtvý, neboť pocit života je určován změnami.

Takže, pokud nemohu ke své lásce cokoli přidat a druhá strana nedokáže také nic přidat, nebo ve mě něco vyvolat, pak se nacházíme ve velmi problematické situaci. Je pravdou, že dosažení absolutní lásky je cílem našeho vztahu se Stvořitelem, ale tak je tomu pouze, pokud se pozvedneme a vybudujeme naši lásku na vzájemném dávání omezením našeho ega.

Před láskou Stvořitele se ukryji a přijmu ji pouze jako pohon, který mi umožní Ho milovat. Přijmu potěšení pouze tak, že Mu dávám. Pak taková absolutní láska neanuluje naše pocity jednoho k druhému, ale spíše nám dovolí je více rozvinout.

Konec nápravy je koncem nápravy nádob, ale ne koncem růstu dávání. Dávání nemá hranic, a tak je tento stav nazýván světem Ein Sof (Nekonečno). Přání přijímat má hranice a konec, a záměr má také hranice a konec, ale schopnosti povznést se nad naše přání přijímat se správným záměrem nemá konce.

[99027]
Z 1. části denní lekce kabaly 29/1/2013,  Spisy Baal HaSulama

Otázka: Kabalisté mluví o vlastnosti odevzdání, ale já ji necítím. Nemám ani konec nitě …

Odpověď: Pokud zažijete potřebu po odevzdání, můžete porozumět tomu, co je to odevzdání. Zkuste odevzdávat svým přátelům a uvidíte, že nebudete chtít. Tím pochopíte to, jaké by to bylo, pokud byste měli vlastnost dávání. Pak začnete tušit, co vám chybí.

Úvaha je následující. Chci dosáhnout jednoty se svými přáteli. Jsou spojeni mezi sebou, zatímco já jsem od nich oddělen. Upřímně, nechci tuto jednotu, nejsem schopen to dělat, stále na to zapomínám. Jiskra mé touhy tmavne. Mohu ji oživit pouze tehdy, pokud jsem s přáteli, když se k nim připojím dokonce i kvůli studu.

Jsem k nim blíže, pracuji ve skupině a začínám chápat, jak moc potřebuji lásku. Skici mých snah postupně líčí obraz dávání. Myslím na jeho výhody a tím tvořím nádobu, touhu. Možná je to pořád neskutečné a pouze předběžné. Nicméně, s každým úsilím přitahuji vyšší světlo, které je postaveno dle mých přání. Přichází z dokonalosti, z věčnosti, do místa rozbití, do tohoto světa. Možná, že jako dítě hraju nějakou hádanku, ale světlo dělá svou práci. Díky tomu je možné, abych se posunoval směrem k dávání.
[68423]
Z 4. Části denní lekce kabaly 2/2/12, „Úvod do studia deseti Sefirot“