Jako veverka v kole aneb honba bez konce?
Všichni známe strach. Od narození až do konce nás provází. Známe strach na mnoho způsobů a učíme se s ním vypořádat. Poslední dobou napříč společností sílí strach ze ztráty práce – děsivá vyhlídka v našich zmatených časech. Jak splácet půjčky? Jak uživit rodinu? Kde vzít aspoň kousek každodenního chleba?
Olej do ohně přilévají řeči o robotech a umělé inteligenci, kteří prý nahradí lidi. Ekonomové a sociologové varují, že armáda nezaměstnaných může už brzy narůst do obřích rozměrů. Jinými slovy, ve světě přibudou stovky milionů lidí, kteří nebudou mít z čeho žít.
Potravinové poukázky nepomohou
V USA například už dnes téměř polovina lidí k přežití potřebuje pomoc ve formě potravinových poukázek nebo jinou podobnou pomoc. Kromě toho člověk, který přišel o práci, ztratil zároveň i podstatnou část náplně každodenního života – neví, jak dál.
Oblasti s vysokou nezaměstnaností se mění na místa organizovaného zločinu, prostituce a drog.
Společnost to nakonec bude stát mnohem víc, než kolik by stálo zaměstnat lidi.
Jenže tím to nekončí. Po několika letech přicházejí nové technologie a požadavky na vyšší kvalifikaci, kterým dlouhodobě nezaměstnaný často již nedokáže vyhovět. Navíc se mění i přístup k práci: člověk už necítí potřebu každý den vstávat do práce, vracet se večer, vykazovat své výsledky a podobné věci.
Jinými slovy, nezaměstnanost není samostatný problém člověka, ale společenská pohroma, která jako bumerang vrací společnosti to, co zanedbala. Praxe ukazuje, že tady si společnost zatím neumí poradit.
Životní minimum, teplé obědy a oblečení z druhé ruky to nevyřeší. Ani uměle vytvářená pracovní místa nejsou řešením. A že jich máme! Místo jednoho praktického lékaře nás vítá armáda specialistů předepisujících léky ve stovkách variant jednoho. A pojišťovací agenti, finančníci, advokáti… potřebovali bychom vůbec tato povolání, být mezi námi normální lidské vztahy?
Místo práce na skutečně důležitých věcech, vymysleli jsme množství různých profesí na zaplnění volného času? Jen tak si pohráváme, zatímco bychom se mohli věnovat něčemu mnohem důležitějšímu a vyššímu, totiž rozvoji člověka.
Jen tohle učiní náš život smysluplným. Neříkám to proto, abych zastíral nebo ospravedlňoval nezaměstnanost. Ať už člověk práci má, nebo nemá, neustále hledá něco, čím by naplnil svůj život a vnitřní prázdnotu. Ale ten zaměstnaný jako veverka běhá v kole, spěchá a zahání myšlenku, k čemu že to všechno vlastně potřebuje.
Člověk, který o práci přišel, zůstává sám se svými myšlenkami. Ten o něco dříve, ale nakonec oba se začínají ptát po smyslu života. Právě tady by společnost mohla pomoci pořádáním kurzů. Člověk by v nich získal poznání o tom, jaká je jeho přirozenost, jaký je svět okolo něj a jak v něm žít dobrý, naplněný život.
Právě s tím nás seznamuje věda kabala.
Od problémů k harmonii
Její studium by napravilo vztahy v rodině i s okolním světem. Naučili bychom se správně vychovávat děti. Postupně by vyhasly konflikty doma i ve světě. Naučili bychom se žít v souladu s přírodou, které jsme zatím pouze škodili, i sami se sebou.
Uviděli bychom sebe i celé lidstvo jako jeden organismus a pochopili, že každý z nás je jeho neoddělitelnou součástí, bez níž celek nemůže správně fungovat. Každý jsme kolečkem v soukolí. Stačí zlomení jednoho a zastaví činnost celého mechanismu.
Jaký je smysl a práce takového „ozubeného kolečka“? Spočívá v dobrém vztahu k druhým. Jenom v tom! Kabalisté to opakují tisíce let, ale nikdo je neposlouchá. Přitom k cíli stvoření, ke splynutí se Stvořitelem dojdeme právě vytvářením srdečných, dobrých vztahů mezi lidmi.
V této souvislosti se odhaluje Stvořitel a naše existence přechází na zcela jinou úroveň, o které dnes ani netušíme.
To je téma na samostatný článek…
Rav Laitman na Twitteru




Nastavení komentářů | Share Feedback | Ask a question