Nejpevnější je láskyplné pouto mezi mužem a ženou. Všichni o tom sníme: být milováni, cítit objetí ze všech stran, koupat se v moři lásky. Tuto neskonalou něhu podobnou lásce maminky hledáme celý život. Je jedno, kdo jsi, zda mladý, starý, naivní, zkušený, ženatý, vdaná, svobodný. Potřeba lásky je společným jmenovatelem nás všech.

Její role a vliv jsou nade všechna další působení. Stojí dokonce tak vysoko, že její rozpad se odráží ve zdraví, v práci, ve všech oblastech života. Pouto lásky je na světě to nejsilnější a my po něm toužíme celou duší. Celý náš život se otáčí kolem lásky.

Z ptačí perspektivy

Zkusme vystoupit z vlastní představy a na lásku se podívat „z ptačí perspektivy“. Příroda zařídila, aby nás v každém okamžiku obklopovalo nějaké prostředí. Globálním prostředím je pro nás planeta Země, příroda, místo, kde žijeme, fyzické podmínky okolního světa. Tady můžeme růst a rozvíjet se. Svůj život začínáme jako nepatrný zárodek v matčině lůně. Tam, na nejbezpečnějším místě, které mu připravila Příroda, má stoprocentní podporu: nemusí dělat vůbec nic, vším potřebným ho zásobují systémy podporující život.

Potom, hned po narození se dítě zcela bezmocné dostává do milujících rukou rodičů a blízkých. Úlohu láskyplné ochrany, péče a starostlivosti od Přírody přebírají rodiče a blízcí. Dítě roste a v oblaku péče se učí chodit. Upadne, uhodí se — maminka ho políbí a bolest je pryč. Dítě ochraňují rodiče z jedné strany, z druhé zákony. Malý človíček vnímá laskavost a srdečnost kolem sebe.

Potíže přicházejí spolu s dospíváním. Samostatnější dítě se stává méně závislým na rodičích a své problémy se učí řešit samo. Jenže, rostou nároky a okolí na školáka už nepohlíží s dojetím. A mít stále dobré vztahy s kamarády a spolužáky už vůbec není jednoduché. Pak člověk opustí rodičovský dům a se životem zůstává sám. Nemá se oč opřít, život přestal být sladký.

Ne náhodou mudrci řekli, že když člověk odejde, opustí domov, má přilnout ke své ženě. Má vytvořit rodinu s pevnými a dlouhodobými vztahy, protože přijde čas starat se o vlastní děti. Člověk znovu nachází jistotu v rodině.

Stát se partnery přírody

Příroda vytvořila různé vzorce rodičovského chování. Ve světě zvířat se některá spojují náhodně a starost o mláďata připadá samici. Jiní vychovávají mláďata společně. Další podstrkují potomstvo jiným. Také my lidé jednáme podle těchto schémat. Na rozdíl od zvířat nás nevedou výhradně přírodní instinkty, ale i vědomé city, z nich láska je tím nejdůležitější. Nedostali jsme ji nadarmo.

Láska dál provází život na Zemi. Díky ní jsou naše vztahy dlouhodobé. Dovoluje nám postavit své děti na vlastní nohy a podporovat je, dokud si nevytvoří svoji rodinu. Láska nám dává sílu, abychom své děti vychovali obklopené něhou, teplem a péčí v podmínkách nikoliv nepodobných mateřskému lůnu.

V tom se stáváme partnery samotné Přírody. Jsme součástí jejího velkého záměru dojít skrze lásku vzájemnou k lásce absolutní, nekonečné a věčné, která se stane samou podstatou naší existence.

Originální článek zde.

Filed under: Jednota, Láska | Add Comment →