Když přijdeme do skupiny, po nějaké době slyšíme, že musíme pracovat na svém spojení, abychom se stali „jako jeden člověk s jedním srdcem“, abychom dosáhli vzájemné záruky – Arvutu. Pak se snažíme jeden ke druhému přiblížit. Každý k tomu potřebuje určitou přípravu.

Někdy to trvá několik měsíců a někdy několik let, než člověk vezme v úvahu, že se Stvořitel, vlastnost dávání, nádoba a Světlo, odhaluje pouze ve spojení mezi přáteli, ve skupině, mezi lidmi.

Trvá dlouho, než člověk konečně začne pracovat na spojení, na velikosti Cíle, Vyšší síly, Stvořitele, dávání, na důležitosti spojení, v němž realizuje celou tuto ideu. A čím více úsilí vynakládá na lásku k přátelům, tím intenzivněji se mu ukazuje odtržení a nejrůznější překážky. Ty začínají téměř okamžitě.

Existují lidé, kteří jsou ochotni snášet všechny obtíže a pracovat na svém spojení navzdory všem překážkám. Jiní si neuvědomují, že to tak musí být, a když pocítí odtržení, nechápou, že pochází od Stvořitele. Myslí si, že je toto odtržení opodstatněné, a tuto hru opouštějí, zanechávají studia.

Pokud člověk přesto vynakládá úsilí na své spojení s přáteli a chce, aby jeho vztahy byly dokonalé, posvěcené velikostí Cíle a velikostí Stvořitele, pak po čase začne přijímat Světlo, které vrací ke Zdroji. Cítí, že v něm vzniká jakási vlastnost „milosrdenství“ (Chafec Chesed). Již méně myslí na sebe a více se věnuje realizaci Cíle, samotné dokonalosti. Tomu se říká „obdržení bělosti od otce“.

Čím více člověk investuje do toho, aby se udržel ve stavu Biny, „absolutního dávání“, v „bělosti otce“, pociťování dokonalosti, velikosti Cíle a všech prostředků, které k němu vedou, tím více a více postupuje. Ačkoli zažívá vzestupy a pády, vše se nachází na téže, pravé linii.

A pak k němu přichází „červeň matky“ – kritika, pocit nedostatku, tedy levá linie. Zde se musí vyrovnat s přechody z levé linie do pravé a z pravé do levé. Samozřejmě musí neustále usilovat o pravou linii, o milosrdenství, dávání, „bělost“, dokonalost, velikost Cíle, o spojení se svými přáteli. A kritika, „červeň matky“ přijde sama – projeví se v pravou chvíli a v potřebné míře.

Tak se navzájem doplňují: pravá a levá linie, dokonalost a nedostatek. A člověk musí jen vynaložit co největší úsilí, aby obě tyto linie co nejrychleji naplnil v celé jejich míře, dokud v něm nepropukne zoufalství. Vždy totiž bude cítit, že nedostatek, „matčina červeň“, levá linie, převyšuje linii pravou. Stejně jako v běžném životě si pamatujeme spíše okamžiky nepříjemné než ty příjemné, protože naším materiálem je touha po požitku, potěšení.

Potěšení je něco, co považuji za samozřejmost, protože přímo odpovídá mé touze. Pokud se mi však místo potěšení náhle dostane utrpení, nedostatečného potěšení nebo dokonce bolesti, tedy negativního naplnění mé touhy, přirozeně si myslím, že jsem ho dostal nezaslouženě. Očekával jsem přece něco úplně jiného. Podle názoru člověka proto levá linie vždy převažuje nad pravou. Je třeba, aby tyto dvě linie co nejrychleji naplnil, dokud z něj nevytryskne modlitba za střední linii, za to, aby Stvořitel usmířil jeho stav. Prosí o pomoc, protože nechce být v levé linii, v pocitu nedostatku, neboť to mu neumožňuje být Stvořiteli vděčný. Právě proto prosí o střední linii, vyjasňuje písmena své modlitby a usmiřuje pravou a levou linii tak, aby nedostatek z obou posloužil k vytvoření střední linie. Od tohoto okamžiku začíná jeho stav zárodku. Otec dal svoji bělost, matka svou červeň a Stvořitel dává duši, tedy počátek duchovního zrození.

Z přípravy na lekci, 19. 2. 2014.

Originální článek zde.

[#127778]

Filed under: Duchovno, Stvořitel, Světlo | Add Comment →