Category Archives: Vnímání

Utajení v zájmu spásy

Dr. Michael LaitmanVe skutečnosti není rozdílu mezi Stvořitelem a skupinou, ten existuje pouze v našem egu. Utajen je přede mnou pouze jeden element: zdroj potěšení. To je důvod, proč vidím skupinu namísto Stvořitele.

Je tomu tak v zájmu mé vlastní spásy, protože tak si k nim mohu vytvořit nesobecký vztah, který není poškozen potěšením, jenž mi mohou poskytnout! Proto jsou mi radost a naplnění, které ve skupině existují, skryté. Jsem tak schopen si s nimi vybudovat vztahy pomocí svého svobodného, nezávislého jednání.

Pokud by Stvořitel sám sebe a svou lásku ke mě odhalil najednou, zavázalo by mne to ve všem a přišel bych o možnost používat svou svobodnou vůli. Když je mi Stvořitel skryt, jsem na něm nadále zcela nezávislý: Cítím-li, že mám ke skupině blízko, přiblížím se jí, když ne, vzdálím se jí; mohu si o nich myslet, cokoli chci. Utajení je ze strany Stvořitele velkou laskavostí. Dělá to pro naše vlastní dobro, aby nám tak umožnil vybudovat sebe samotné.

Utajování mi dovoluje zůstat neutrální a vytváří mou individuální povahu a hodnoty. Jen se mi zdá, že jsem obklopen skupinou cizích lidí. Ve skutečnosti je to má vlastní duše, mé duchovní Kli!

Z 1. části denní kabalistické lekce 9/1/10, „Co je při práci den a noc?“

Pýcha nás odtrhává od Světla

Dr. Michael LaitmanJe řečeno, „Nemohu s pyšnými přebývat na stejném místě.“ Kde je pýcha, nemůže být Světlo.

Nejprve si host poslouží jídlem z hostitelova stolu; necítí ani nevidí, že by Hostitel existoval. Náhle objeví, že Hostitel existuje a jídlo, kterým se obsloužil, pochází z Jeho stolu – vše náleží Hostiteli. Host se také dozví, že jídlo nebylo na stole přichystáno náhodou, místo toho bylo s láskou připraveno specificky pro něj. Vidí, že jej Hostitel miluje a musí Mu nějak odpovědět. Proto od něj přestane být schopen přijímat. Neví, co dělat!

Problém není v přijímání, ale v samotném vztahu. Nechci se cítit zadlužen, ani nechci být v pozici, kdy jsem příliš milován či nenáviděn. Navíc je přebytek lásky zábranou, protože ji nijak nemohu splatit nebo za ni něco dát.

Jak Mu mohu splatit lásku, kterou jsem dostal? Mohu od Něj přijmout potěšení, ale je to má živoucí část, která přijímá potěšení, avšak Jeho láska je směrována na lidskou bytost ve mně! Co mám dělat? Tímto mě nutí, abych se k Němu obracel celým svým srdcem. Buď Jej budu muset přestat navštěvovat, nebo musím přemýšlet, jak Mu to vrátit.

Proto se od Něj odděluji pýchou, používám ji jako bariéru. Pozvedám se nad Jeho přístup ke mně, nad nenávist a lásku – jakoby neexistovaly. Pracuje to ve mně jako ochranná síla, sebeobrana, která mi umožňuje necítit hanbu nebo lásku.

Pýcha pochází z prázdného místa uvnitř stvoření a pochází od Hada, od Malchut Světa Nekonečnosti. Mohou být napraveny všechny ostatní vlastnosti, ale ne pýcha, protože ta nás odděluje od Stvořitele, rozbíjí s Ním spojení. 

Pokud jsem ve skupině, je dovoleno všechno (konflikty, atd.) kromě pýchy. Tím, že je pyšný, se člověk odtrhává od vlivu svého okolí, a tak nemá šanci postupovat.

Ze čtvrté části každodenní kabalistické lekce, 14.07.2010, „Uvedení do knihy Panim Meirot u Masbirot“

Budujeme novou realitu!

Dr. Michael LaitmanZohar, kapitola “VaJechi (A Jákob žil),” bod 26: “A zavolal svého syna Josefa.“ Jákob se tázal svých synů a řekl jim: „Vidím na vaše děti přicházet mnoho potíží. Je nezbytné nalézt vyšší Rachamim (milosrdenství).

Vše, co je popsáno v Tóře, v Zoharu a jiných „svatých knihách“ (knihách napsaných kabalisty o pocitech z Vyššího světa, kterého dosáhli) se odehrává zcela uvnitř nás. Vně nás neexistuje nic!

Celá naše současná realita, vše, co nyní cítíme, má za cíl nám pouze pomoci probudit vnímání nové reality, anebo přesněji – zformovat ji uvnitř nás. Musíme změnit své vlastnosti, a pak zformujeme onen svět, novou realitu uvnitř nás. Neexistuje čas nebo vnější změny. Jsme probouzeni s pomocí nepříjemných stavů, abychom se změnili a uviděli jedinou pravou realitu, Svět nekonečna.

Z druhé části každodenní kabalistické lekce, 16.08.2010, Zohar

Krok do nekonečna

Dr. Michael LaitmanOtázka: Co je znamení toho, že jsme učinili první krok na duchovním žebříku?

Odpověď: Když dojdeme na první duchovní stupeň, cítíme naléhavou potřebu se sjednotit, protože se nám na něm odhaluje společný integrovaný systém duší. Tento systém je těsná síť sil vzájemné lásky a odevzdání, naplněné Vyšší, sjednocující silou, Stvořitelem.

Čím více jsme ochotni stát se rovnocenní Světlu, tím pevněji jsou naše duše taženy společně pod jeho vliv, a cítíme jak skrze nás prochází. Duše se slaďují se světlem více a více, odstraňujíce překážky (odpor) z jeho cesty, světlo se skrze ně pohybuje bez omezení, přesunuje se z jedné duše na druhou. Světlo se stává celé a úplné jako ve světě nekonečna. Nepotřebuje provádět žádné akce nebo pohyby v zájmu přechodu z místa na místo, ale jednoduše a naprosto vyplňuje celou síť rovnoměrně.

Tato síť existuje na všech úrovních duchovního žebříku, od prvního do posledního. Nicméně jak postupujeme na vyšší duchovní stupně, vnímáme integrovanější síť, která je více naplněna světlem. Vnímáme to, protože je méně a méně rozdílů mezi dušemi a světlem, ve kterém přebývají. To znamená, že Stvořitel, který vyplňuje prostor mezi dušemi, je jim odhalen více a více.

Vidíme světlo na prvním stupni duchovního žebříku, stejně jako novorozené dítě začne vnímat náš svět svými pěti smysly: zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Novorozenec ještě neví, jak používat své smyslové orgány, ale je schopen si ně nějak zvyknout.

Totéž platí, když dosáhneme na první duchovní stupeň. Poté, co uděláme první duchovní stupeň, žijeme v tomto světě, v našem fyzickém těle, a také uvnitř naší duše v duchovním světě. Duchovní svět je věčný, a zatímco jsme v něm, nemáme pocit, že je třeba fyzického těla. Můžeme bez něj existovat, pouze v pocitu vyššího světa.

Ze 4. části každodenní lekce kabaly 16/07/2010, článek: „Moudrost kabaly a její podstata“

Překročení Machsomu

Dr. Michael LaitmanOtázka: Co znamená „překročit Machsom“?

Odpověď: Překročit Machsom (bariéru, oddělující nás od spirituality) znamená cítit realitu uvnitř sebe. Objeví se „bod v srdci“ a nabere minimální „objem“ (10 Sefirot). V těchto Sefirách, začnu vnímat a cítit novou realitu. Cítím, jak do mě světlo vstupuje a vystupuje a způsobuje různé pocity. Začíná to s minimálními změnami ve vnímání a chápání, ale jsem schopen vidět co se děje „uvnitř“. S ohledem na náš svět začínám vidět na pozadí nový (duchovní) svět.

Taková dualita existence není překážkou. Naopak mi to umožňuje cítit a pochopit vztah mezi dvěma světy, větví a kořenem. V rámci mého bodu v srdci cítím různé akce, bez ohledu na to, jak jsou malé. Pořád nechápu, co znamená když světlo vstoupí a vystoupí, ale mám pocit, že něco přichází a odchází opakovaně. Stále ještě nechápu, co přesně se děje, stejně jako novorozenec, který cítí, ale neví co se děje.

Předpokládejme, že se (v pokoji) zapíná a vypíná světlo. Novorozenec neví, že se to nazývá světlem a tmou, ale pozoruje tyto jevy. Tím, jak světlo vstupuje a vystupuje, dává pocit Vyšší reality (světlo vstupuje) a náš svět je pro mě jako jeho pouhý otisk (světlo vystupuje). Poté se v tom začnu orientovat lépe a dle svých schopností začnu rozvíjet podobné vlastnosti.

Z 5. lekce Mega kongresu, 25/07/2010

Všechny poklady jsou před vámi!

Dr. Michael LaitmanOtázka, kterou jsem obdržel: Studuji Zohar každý den, ale necítím nic kromě toho, že roste moje touha. Pokračuji správným směrem?

Moje odpověď: To je velmi dobře! Pokud vaše touha roste z jednoho dne na druhý, pak nepotřebujete nic jiného! I když vám rostoucí touha přináší zklamání, musíte to vidět jako odměnu. To je proto, že touha nebo nedostatek naplnění je síla, která vás posunuje vpřed. Když máte prázdnou touhu, cítíte, že vám chybí jednota se stvořitelem, pocit spojení s Ním, kvalita odevzdání.

Proto je správné přání odměna. V našem světě musíte získat naplnění, ale v duchovním světě, musíte získat duchovní nádobu, touhu. Naplnění je tam vždy, jste vítáni přijít a vzít si je! Ale do čeho je naberete? To je otázka.

Právě teď existují duchovní poklady všude kolem vás: „diamanty“, „zlato“, „peníze“, a cokoli jiného, co si můžete přát. Prostě po nich netoužíte, což je důvod, proč je nepoznáváte. Prostor kolem vás se zdá prázdný! Všechno nejlepší co máte možnost si přát, je již přítomno, ale je to jako kdybyste měli roubík a ruce a nohy byly svázané, a pak jste byli umístěni před tento poklad a bylo vám řečeno: „To je tvoje!“ Ale jak to může být vaše, pokud si to nemůžete vzít?

Je nezbytné vyvinout a připravit přání, duchovní nádobu. To je všechno, co musíme udělat. Proto je naše odměna touha či aspirace, a ta musí být vytvořena světlem. Musíme změnit naše vnímání, náš postoj k odměně a trestu. V našem světě je trest touha nebo pocit nedostatku, zatímco odměnou je naplnění, které uklidňuje, protože žijete uvnitř vůle přijímat.

Nicméně pokud jste uvnitř vůle odevzdání, a máte touhu odevzdávat, je to odměna. Proč je rozdíl tak velký? Je to výsledek omezení. Omezení bylo provedeno na přijímání, ale neexistují žádné omezení na odevzdání.

Pokud již máte touhu odevzdávat, pak před vámi leží vše otevřené a vše se vám odhaluje ve stejné míře. Uvnitř vašich přání odevzdávat, začnete vidět v odraženém světle všechno kolem vás, a můžete si to vzít!

Takto postupně, od jednoho dne k druhému, Zohar mění naši vizi a směr našeho uvažování tím, že staví nové, odlišné postoje k životu a fázím duchovního vývoje.

Z druhé části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, Zohar

Proč všechno existuje?

Dr. Michael LaitmanCelá naše realita je rozdělena do dvou částí: odhalené, které jsme si vědomi, a skryté, o které nic nevíme. Prostřednictvím pokroku v konvenční vědě, můžeme určitě rozšířovat naše znalosti o evidentní části reality, ale jde to pouze prostřednictvím zjemňováním stejných pěti smyslových orgánů, které jsme vždy měli. Nic víc. Nicméně nám to neumožní dosáhnout kvantového skoku a objevovat nové dimenze.

Kabala říká, že můžeme vyvinout další smysl, který nám umožní vnímat realitu mimo. Také bychom si měli být vědomi toho, že tuto realitu najdeme v protikladu k té, kterou vidíme dnes. V současné době naše vnímání reality závisí na naší schopnosti ji vstřebávat prostřednictvím našich pěti smyslových orgánů: zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Pocity, dodané těmito orgány, se nazývají náš svět.

Ale my máme schopnost rozvíjet další vnímání. To neznamená získat další paže, nohy, chutě, nebo něco takového, ale vystoupit z našeho já prostřednictvím rozvoje dalších pěti orgánů vnímání: Keter, Chochma, Bina, Zeir Anpin a Malchut. V těchto extra orgánech vnímání, které jsou zcela opačné než ty tělesné, začneme vnímat vše, co se odehrává mimo nás. 

To znamená, že se naše vnímání stane neomezeným a my vystoupíme do nekonečného, otevřeného prostoru. Vidíme všechny světy. Naše schopnost vnímat záleží pouze na tom, jak rozvinuté naše duchovní orgány vnímání jsou. Nejsme omezeni pouze naším tělem, které je svázáno tím, kolik jsme schopni spotřebovat, než se nasytíme. Nyní vše závisí na tom, jak daleko můžeme expandovat.

Začneme pak chápat všechny síly, myšlenky, touhy, úkoly, a účel stvoření: celý svět kolem nás. Začneme rozumět tomu, co se děje uvnitř nás. A naopak bez těchto znalostí nebudeme nikdy chápat, co se děje kolem nás, a jaké dopady to na nás má – ať už ve světě či uvnitř nás.

Věda, která učí, jak vystoupit ze sebe a odhalit život v Horní dimenzi se nazývá moudrost Kabala. Když konečně opustíme naše ego a začneme prozkoumávat vesmír, objevíme účel stvoření – proč všechno existuje.

Když ze sebe vystoupíme, vymaníme se z omezení našeho titěrného těla a povzneseme se nad čas, pohyb a prostor; to znamená, že se povzneseme nad tělesné vnímání reality ve třech osách souřadnic: nahoru-dolů, vlevo-vpravo, zpět-vpřed. Přestaneme vnímat čas, protože v té realitě čas neexistuje. Vidíme jiné příčiny a následky, což znamená, že získáme naprosto nové vlastnosti a schopnosti, vně spojení s naším živým tělem.

Stejným způsobem jako jsme schopni vidět, cítit a rozumět osobě přímo před námi, musíme poznat a pochopit celou realitu, nazývanou Stvořitel nebo Vyšší síla. Proto se budeme cítit čím dál hůř a svázaněji v naší omezené realitě, dokud nenajdeme způsob, jak z ni vystoupit do otevřeného světa!

Ze čtvrté části každodenní lekce kabaly 09/07/2010, článek: „Moudrost Kabaly a její podstata“

Celý svět není hořká ředkev

Dr. Michael LaitmanMůžeme realizovat v sobě buď vlastnost získávání nebo vlastnost odevzdání. Vždyť vesmír řídí pouze dvě síly, dvě síly přírody, získávání a odevzdání. Síla získávání v nás působí od začátku, a proto ji bereme jako přirozenou vlastnost.

Ale ve skutečnosti není nic přirozenějšího než vlastnost odevzdání. Pouze se v nás nenachází, a proto ji považujeme za umělou, neskutečnou.

Celá příroda, celý vesmír, s výjimkou našeho světa, se nachází ve vlastnosti odevzdání a je to skutečná realita.

Pouze my existujeme v malém, uzamčeném, iluzorním objemu, vlastnosti získávat.

Jelikož je tento objem uzamčen a odtržen ode všech světů, od Přírody (Stvořitele), tak si myslíme, že nic jiného neexistuje. Podobně je to u červů uvnitř hořké ředkvičky, nerozumíme, že svět nemusí být pouze hořký, že je obrovský, světlý a rozkošný.

Proto je nezbytné pochopit, že vlastnost získávat, ve které přebýváme, je mizerná a omezená, a nacházíme se v ní pouze proto, abychom díky tomuto protikladu poznali vlastnost odevzdání.

Proč potřebuji celý tento svět?

Dr. Michael LaitmanV přírodě jsou dvě síly: příjímání a odevzdání. Tyto dvě síly zobrazují obrazy na naši touhu užívat si jako na obrazovku počítače. Promítají obraz světa, který se skládá ze mě a všeho kolem mne. Jak Baal HaSulam píše, v zadní části našeho mozku je obrazovka, kterou vnímáme obraz světa.

Tento obraz je vytvořen pomocí dvou sil: přijímající (levá) v odevzdávající (pravá) síla. Kombinace těchto dvou sil na mém egoistickém materiálu zachycuje celý obraz reality. Cítím ji, vidím jakoby tento obraz, tato realita, existovala mimo mne. Sám si před sebou promítám vnitřní obraz. Takto „vidím svět“. Jako bych ho vytahoval ze sebe a promítal navenek.

Proč jsem postaven tímto způsobem? Proč vidím svůj vnitřní svět ve vnější formě? Je to proto, abychom s ním jednali egoisticky s přehlížením a nepřátelstvím. Tím dostáváme možnost studovat náš vnitřní svět a opravit sami sebe.

Kdybych cítil, že je to uvnitř mně, nikdy bych nemohl opravit sám sebe, protože bych ke všemu přistupoval pozitivním způsobem s dobrotou – ale pouze egoistickým způsobem. Ale teď, jelikož moje ego vychází ven a cítím, že je cizí, přistupuji ke svému „vnějšímu já“ jako k cizinci, egoisticky a negativně, spíše než pozitivně jako ke své vnitřní části. Proto mám příležitost pochopit, co pro mě znamená „vnější“ a „vnitřní“.

Svět byl rozdělen na dvě části: Já a ostatní. Nemůžu přesvědčit sám sebe, že něco, co existuje mimo mne je mé vlastní. Je mi dána příležitost vidět mou vnitřní podstatu ve vnějším obrazu: „Pojď se podívat, kdo jsi, a jak se chováš k těm kolem sebe. Takový jsi uvnitř.“ Říkáte: „Podívejte se jak je tamten ošklivý, jak je lenivý, jak je ten další hloupý! Tolik je nenávidím!“ A přitom jsou všechny tyto vlastnosti tvoje a ne těch druhých.

Tato odhalení mi pomáhají. Jinak bych je nikdy nebyl schopen dát do souvislosti, zcela odhalit „zlé sklony“ (egoistické touhy, nenávist vůči každému) a později pochopit, že se jedná o moje vnitřní vlastnosti, které jsou zobrazeny na vnější straně.

Pak začnu chápat, jak mi Stvořitel pomáhá tím, že mi dal takové vnímání reality: vidět mé „vnitřnosti“ na vnější straně. Začínám chápat, jak moc mi to pomáhá, a že bez tohoto bych byl zcela uzamčen v sobě a nikdy bych nebyl schopen pochopit, co „já“ jsem. Mezitím je tady něco, „něco ve mně, o čem se domnívám že není mnou.“

Proto se celá naše práce scvrkává na sjednocení našeho vnitřního já s naším vnějším já, s okolním světem, a především se skupinou. Můžeme to cvičit se skupinou. Koneckonců, když začnu pracovat se skupinou a pokusím se chovat k přátelům, jako k sobě, vidím, že nejsem schopen se sjednotit bez ohledu na to, jak moc se snažím přesvědčit sám sebe, že to všechno mimo mě jsem já. Stejně jako se sebou nemohu zacházet ani s malou částí lidstva, skupinou, jejichž cíl je blízko mému vlastnímu. Nemohu k nim přistupovat nad svou egoistickou myslí.

V tomto ohledu začnu vidět egoismus jako něco, co bylo uměle vytvořeno Stvořitelem, a to zejména pro jeho anulování. Avšak nejsem schopen to udělat na vlastní pěst, mohu si to jen přát, a pak požádat Stvořitele o to, aby můj egoismus zmizel. Proč bych to měl žádat? Abych získal spojení se Stvořitelem!

„Jak je to možné?“

Pochopte, že jsou oni jsou vy! Zacházejte s nimi s láskou, protože jsou součástí vaší duše!

„Ale já nemohu!“

Jsou to vaši přátelé, vaši sousedé. Směřují ke stejnému cíli jako vy! Vždyť co vás odděluje?

„Síla rozbití nás rozděluje. Stvořitel ji postavil jako překážku, a nemohu ji překonat.“ 

Pak žádáte jen o to, aby to napravil. Žádáte o nápravu a začlenění celého světa do sebe.

Z druhé části každodenní lekce Kabaly 24/06/2010, Zohar

Hanba je ušlechtilý pocit

Dr. Michael LaitmanOtázka, kterou jsem dostal: Jak můžeme přijít k cítění hanby a udělat na své ego omezení?

Moje odpověď: Hanba je velmi ušlechtilý pocit, který k nám nepřichází na začátku naší cesty. Tato hanba se vztahuje ke Stvořiteli, k Dárci. Je to právě protože On je Dárce a já jsem přijímající.

V našem světě své přijímání vždy omezujeme, abychom se pocitu hanby vyhnuli. Musíme přijímání opravedlnit; jsme nuceni uchovávat pocit naší důstojnosti, jelikož naše „já“ je dokonce ještě důležitější, než život samotný. Ve skutečnosti jsme připraveni zemřít, pokud by to odvrátilo ponížení. To je základ naší přirozenosti. Lidé jsou ochotní čelit smrti, aby posílili své „já“, svou sebeúctu.

Hanba je, když cítím, že se mé „já“ anuluje a ztrácí. Pokud ztratím svou touhu a naplnění, necítím, že bych přestal existovat. Člověk umírá a necítí, že se úplně ztrácí z reality. jen cítí, že ztrácí nějakou část sebe, jakoby setřásl něco ze své minulosti.

Avšak když ke mě přijde pocit hanby, zruší mou duchovní existenci. Je to takový druh vnitřního pocitu, jakoby ze mě nic nezbývalo. Je nad naším životem a smrtí, tak hluboký je. A je nemožné jej snést. Člověk je ochoten spáchat sebevraždu, aby zachránil bod svého „já“. Tělo je pouze zvíře a nijak zvlášť se je nebojíme ztratit. Vidíme, jak lidé riskují své životy.

Stvořitel s námi neustále hraje hru tím, že se konzistentně a metodicky dotýká (zraňuje) bod našeho „já“ a nám nezbývá jiná volba, než učinit opatření, abychom svou individualitu zachovali. Pocit, že se musím pozvednout nad tento život, nad smrt, mi pomáhá získat druhou přirozenost. Jsem připraven ji přijmout. Je mi řečeno, abych odevzdával, a jsem ochoten to udělat. Musím sám sebe dnes ztratit? Jistě, jsem připraven! Pokud jen je zachován bod mého „já“.

Tento pocit může být udělen jen Světlem, které přetváří. Světlo nás ovlivňuje a probouzí v nás tento bod, který leží v samotném našem jádře, počáteční bod, zvaný „Ješ Mi Ajin“ (vytvořen z ničeho – existence z absence). Není to materiál touhy se těšit, ale něco dokonce ještě hlubšího.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je studiem kabaly v kabalistické skupině. Ve skupině se snažíme vybudovat model duchovní jednoty, který je podobný tomu, co existuje ve Světě Nekonečna. Tím, že studujeme v podmínkách této jednoty, přitahujeme Světlo, které nás pozvedá do tohoto samotného stavu. Neexistuje jiný prostředek kromě skupiny a studia ve skupině.

Hanba je strašlivý pocit, ale je to právě hanba, která nám přináší spásu.

Z druhé části každodenní ranní lekce, 14/05/2010, Předmluva k moudrosti kabaly