Poznámka: Internetem se šíří text, který se stal velmi populární: „Víte, co se stane po vašem pohřbu? Za pár hodin pláč utichne a vaše rodina se začne zabývat přípravami na pohřební hostinu. K večeru začnou vaši příbuzní diskutovat o zprávách.

Druhý den začne za vás zaměstnavatel hledat náhradu. O týden později už budou vaše děti plně ponořeny do práce. Za měsíc bude váš životní partner sledovat v televizi komedie a bude se smát. S neuvěřitelnou rychlostí budete zapomenuti.

A pokud na vás tak rychle zapomenou ti nejbližší, tak pro koho žijete? Celý život jste se trápili tím, co si o vás lidé pomyslí. A nic! Tak žijte pro sebe.“ Nevšímat si nikoho. Žijte a těšte se z východů slunce, z ptáků, s chutí se najezte, jděte do restaurace, žijte. Nevšímejte si toho, jak se na vás dívají.

Odpověď: Jde o jinou věc. Stále to není ten opravdový cíl – proč žiju. Neřeší to problém. „Žijte pro sebe“ – tedy budu žít pro sebe, nebudu na nikoho myslet. A co bude dál?

Poznámka: Je jisté, že jednou odejdu. To je pochopitelné. Ale nechci, aby na mě všichni zapomněli. Všichni, kterým jsem daroval tolik vřelosti.

Odpověď: Ale o tom tady nemluvíme, to je jasné. Zapomenou.

Otázka: Jaký je tedy závěr? Jestli na mě všichni zapomenou, všichni, o které jsem se tolik staral?

Odpověď: Nemohu žít v jiných, protože i oni jsou smrtelní. Tak proč investuji do jiných? Pouze proto, abych byl blíž ke Stvořiteli. K čemu by jinak byli lidé?

Poznámka: Takže, když já říkám „žiji pro druhé“, tak je to jako, že žiji pro druhé. A Vy říkáte „žiji pro druhé proto, abych se přiblížil ke Stvořiteli“.

Odpověď: Samozřejmě. Protože druzí jsou zde také jen dnes – a zítra už neexistují.

Poznámka: Podstatou tedy je, že všichni ostatní, a obecně všechno, existují jen kvůli tomu, abych mohl postupovat a přibližovat se ke Stvořiteli.

Odpověď: Samozřejmě. Vzpomínám si, kolik toho rodiče do mě vložili, a nemůžu od toho nikam utéct, je to stále se mnou. Ale když se dívám na svá vnoučata, těm je to úplně lhostejné, oni to necítí – kolik jejich prarodiče investovali, aby mohli existovat. A tak dále. Další generace už to prakticky necítí.

Otázka: Je to tedy tak, že je všechno dočasné, všechno je pomíjivé. Věčné je pouze naše přiblížení se ke Stvořiteli?

Odpověď: Samozřejmě.

Otázka: Co tedy znamená přiblížit se ke Stvořiteli?

Odpověď: Přiblížit se ke Stvořiteli znamená připojit se k nekonečnému řetězci vzájemné péče. Musíme cítit, že vzájemná péče o druhé je věčná. Vede k pocitu věčnosti. Začneme cítit tuto věčnost. Přemístíš se jakoby do ostatních a v tom pocítíš nekonečno.

Otázka: V tom je smysl života, ano? Právě v tom?

Odpověď: Ano. Pak se svými pocity přiblížíš ke Stvořiteli a čas zmizí, zůstane jen pocit.

Otázka: A jaký je On, Stvořitel? Co chci? Co znamená „Přiblížit se ke Stvořiteli?”

Odpověď: K absolutní starostlivosti o druhé. O druhého! Pokud dokážu zapomenout na sebe a myslet na druhé, tak vstoupím do věčnosti.

Otázka: A pak nebudu mít takovou černou myšlenku: „Co dostanu na oplátku?“ To nebude existovat?

Odpověď: Přesně to se stane tvojí odměnou. Začneš cítit věčnost ve svém postoji k druhému.

Otázka: Takže hlavním cílem je sblížení se Stvořitelem a vše kolem nás je nám dáno jen proto, abychom se ke Stvořiteli přiblížili?

Odpověď: Ano.

Otázka: A co války, co utrpení, co tragédie, co nemoci?

Odpověď: Bez nich bychom to všechno nemohli zažít. Jsou nezbytné. Znamená to, že zlý počátek byl speciálně vytvořen jen proto, abychom pocítili, jak se nad něj pozvedáme.

Otázka: Naším úkolem je nad to všechno se pozvednout?

Odpověď: Ano.

Poznámka: Pro lidi je to taková bolest, utrpení a tak dále a vy si řeknete: „Tohle je nutné, proto to je“.

Odpověď: Je to nezbytné.

Otázka: A bez toho to nejde? Jen tak čistě, hladce projít životem?

Odpověď: Ne, člověk toho není schopen. Musí projít hněvem, zlým počátkem, jinak nepocítí dobro.

Z televizního pořadu „Novinky s Michaelem Laitmanem“, 5. 1. 2023

Originální článek zde.

[#308720]

Filed under: Stvořitel, Utrpení | Add Comment →