Prostřednictvím empatie prožíváme bolest druhých a díky soucitu bolest druhých cítíme. Toužíme ji však zmírnit, protože soucit přichází s láskou, a to je klíčový rozdíl mezi empatií a soucitem.

Podle slovníku Merriam-Webster je empatie „činnost, která spočívá v chápání, uvědomování si, vnímání a náhražkovém prožívání minulých nebo současných pocitů, myšlenek a zkušeností druhého člověka, aniž by tyto pocity, myšlenky a zkušenosti byly zřetelně vyjádřeny“. Soucit znamená „citlivé vnímání utrpení druhých spolu s touhou, jednáním nebo motivací, aby toto utrpení bylo zmírněno“.

V soucitu vstupujeme jakoby do světa druhého člověka a procítíme jeho zkušenost. Pokud v sobě takový pocit pěstujeme a rozvíjíme, můžeme vstoupit do úplně jiného světa. Nemáme však zkušenosti, jak se do tohoto procesu zapojit. Obecně platí, že ve věku třinácti a čtrnácti let dokážeme plně rezonovat s utrpením jiných lidí. Pokud bychom získali další vzdělání o tom, jak s těmito pocity zacházet, mohli bychom světu přinést nesmírné pozitivní změny.

Musíme začít lidi vzdělávat, jak se stát soucitnými, jak v sobě soucit rozvíjet a chápat. Když bude lidská společnost založena na zvyšování soucitu s druhými, rozdělí se utrpení lidí tím, že ho všichni částečně přijmou na sebe a dosáhne se stavu, kdy se utrpení neutralizuje.

Mohlo by se zdát, že se lidé vyčerpají, když na sebe zdánlivě převezmou příliš velké utrpení. Opak je pravdou, velké množství lidí se vzděláním k soucitu a empatii by utrpení neutralizovalo, rozdělilo by je do menších porcí. Přineslo by to úlevu ostatním.

Sdílený soucit mezi všemi lidmi na zemi by vedl k celosvětovému blaženému stavu, což je přesně to, co musíme dosáhnout. Pokud se nám nepodaří zvýšit soucit v lidské společnosti, budeme se v budoucnosti setkávat s většími a většími problémy. Lidské ego totiž neustále roste, zatímco matka příroda nás vede ke stále větší vzájemné závislosti. Jinými slovy, bez sjednocení a sdílení našeho utrpení nebudeme schopni tolerovat rostoucí závislost: budeme pociťovat větší a větší tlak na naše ego, dokud se situace stane nesnesitelná.

Podle moudrosti kabaly má soucit širší definici než je uvedena v Merriam-Webster. Soucit zmírňuje obrovské utrpení, které existuje ve světě. Realita je stvořena z jedné obrovské touhy přijímat potěšení, jejíž součástí jsme i my lidé, a z Vyššího světla – síly lásky, dobra a spojení – které potřebuje touhu zcela naplnit. Čím více budeme přistupovat k této touze se soucitem, tedy se záměrem, který není zaměřen pouze pro sebe, ale je zaměřen na lásku, dávání a pozitivní spojení s druhými, tím více umožníme Světlu – pozitivní síle lásky, odevzdání a spojení — vstoupit do této touhy, zmírnit naše utrpení a přivést všechny lidi k míru a harmonii. Jinými slovy, velká touha přijímat, která je základem naší reality, může být zcela naplněna pouze tehdy, je-li náš záměr zaměřen na prospěch druhých.

Proto, když se naučíme, jak se stát soucitnými, můžeme urychlit dobu, kterou potřebujeme k dosažení rovnováhy mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Rozdělili bychom mezi sebe pocity absolutního štěstí a prázdnoty v nás. Potom se posuneme na cestu k blaženému stavu, která vede přes prožívání rozporuplných pocitů. Pocity nesouladu, neschopnosti a vnitřního křiku se budou měnit na nový druh rozkoše a radosti. V takovém stavu není rozdíl mezi bolestí a potěšením, protože se stávají jedním. Jinými slovy, ve vyšší úrovni reality, kde jsme spolu správně spojeni, se bolest stává potěšením, protože si ji vzájemně vyrovnáváme.

Bolest je nám dána, abychom ji přeměnili v potěšení. Největší bolest se tak stává největším potěšením. Pokud víme, jak tyto protiklady vyvážit, získáme zcela nový druh potěšení a pocit reality.

Originální článek zde.

Filed under: Člověk, Láska, Prostředí, Vnímání, Vzdělání | Add Comment →