Jsme dlužníky. Jsme zavázáni těm, kteří nechali svůj život ve válkách. „Svou smrtí nám odkázali život“ … tak to říkáme. Jaký život nám však chtěli odkázat? Ten, který máme dnes? Kdy ještě neskončila jedna válka a my hned začínáme další? A místo lásky k bližnímu pěstujeme nenávist.

Ne, o takovém životě nesnili ti, co za naši ochranu darovali své životy. Svou smrtí nám tito padlí dali možnost provést nápravu – přivézt lidstvo k míru a klidu, k dobru a správné jednotě, k životu v jednotě a lásce mezi námi. Ve zdravé společnosti, v níž jsme všichni jednotní, všichni si rovni a každý se navzdory vlastnímu egoismu snaží vnímat přání těch druhých a pomáhat jim ve všem, jak jen může. Pak náš primitivní, materiální život bude obohacen rozmanitostí a duchovním povznesením. To je to, co nám v podstatě odkázali ti, kteří padli ve válkách.

Nadcházející svět, který nás čeká
Ve skutečnosti jsou lidé, kteří zemřeli ve válkách stále mezi námi. „Budoucí svět“ je zde, jen je před námi skrytý. Ale přijde čas a my uvidíme, že všichni lidé a duše tvoří jeden celek. A není důležitá vnější schránka, není důležité živočišné tělo, které nám dává dočasnou schopnost skrze něj vidět a slyšet, ale důležité je to, co je hlouběji, co nazýváme duší.

Tato duše je skutečně věčná. A když překonám svůj egoismus tím, že se spojím s ostatními, okamžitě začnu cítit jejich duše a zjistím, že jsme všichni společně propojeni v jediném systému.

A pak už nemusím hádat, co mi chtěli padlí vojáci říci, protože už je cítím také. Cítím je v sobě, ve své vnitřní jednotě s nimi. Nevidím je svýma očima, ale cítím jejich touhy a přání.

Člověk i celá realita kolem nás jsou totiž jedinou touhou, která směřuje k jedinému cíli – sjednocení celého systému do jediného celku. A my všichni, celé lidstvo, se musíme pohybovat ve směru této touhy a postupně se stát „jedním člověkem s jedním srdcem“.

Tehdy pro mě padlí budou znovu žít. Uvidím, že jejich duše pokračují v cestě a společně s námi se snaží jít správným směrem – k naší jednotě. Kdy nikdo nečiní druhým to, co sám nenávidí, kde každý žije podle zásady „miluj bližního jako sebe sama“ a každý je odpovědný jeden za druhého.

Celá tato cesta je podrobně popsána v kabalistických knihách. Kdysi dávno se touto cestou vydal i izraelský lid. Vypukla však neopodstatněná nenávist, která tuto cestu přerušila, a my jsme se na staletí ponořili do propasti sobecké sebelásky, což vedlo k četným krvavým válkám.

Odhalení síly dobra a lásky
Dnes však musíme tyto války zastavit a přestat v nich ztrácet své blízké. Koneckonců k jednotě nakonec stejně dojdeme, pojďme k ní tedy směřovat v radosti z nalezení skutečného smyslu života, v pocitu duchovního povznesení. Přestaňme za jednotu platit mnoha životy.

V Izraeli slavíme Den památky obětí válek a teroru. Dejme si navzájem slovo, že se pokusíme navázat takové vztahy, aby se mezi námi rozvíjela dobrá síla lásky a jednoty. To je to, co nastolí mír mezi všemi národy a odstraní hrozbu jakýchkoliv válek.

Tato pozitivní síla nás povznese nad náš egoismus a nad všechny naše neshody k opravdové bratrské lásce. Tato síla existuje v přírodě, pouze je nám zatím skryta. Když ji odhalíme a přitáhneme k sobě, vyplní všechnu prázdnotu, kterou cítíme, a nahradí všechny naše ztráty. V silné a nezlomné jednotě už nikdy nebude místo pro války.

To je naše cesta, jak ji popsali proroci. A abychom předešli dalším tragédiím, splňme poslední vůli padlých.

Originální článek zde.

Filed under: Duše, Izrael, Láska | Add Comment →