Vše se odehrává v touze přijímat, jediné stvořené bytosti. Ta je řízena Světlem, které ji vzdělává a učí vším tím, co se s touto touhou děje. Proces začíná ze čtvrté fáze Přímého světla, ze které vidíme, že kromě naplnění stvořené bytosti, kterou vytvořila, ji touha přináší k pocítění Stvořitele. Nakonec stvořená bytost (čtvrtá fáze – Behina Dalet) začíná cítit, že ji někdo vytvořil a nyní ji naplňuje, což znamená, že existuje něco jiného než samotná touha a naplnění.

V našem životě to necítíme, protože se cítíme jako první fázi, na počátku stvoření: mám svůj život a jsem naživu. Necítíme, že přijímáme tento život od někoho, a to je důvod, proč se nevyvíjíme nad tuto první úroveň, neživou úroveň.

Vegetativní úroveň již cítí, že její život je určen něčím přáním, nějakým plánem, který vede k určitému cíli. To znamená, že cítí, že existuje příčina, vedoucí k procesu, který vede k cíli. Tak jsou v něm rozvíjeny dva přístupy: směrem k jeho podmínkám a směrem k tomu kdo tyto podmínky poskytuje.

Stvořená bytost se může cítit dobře, nebo špatně, a zároveň pociťovat, že ty dobré nebo špatné pocity pochází od někoho. V souladu s tím, rozvíjí postoj k tomuto „někomu.“ Instinktivně, miluje toho, kdo mu způsobuje potěšení a nemá rád toho, kdo mu způsobuje utrpení.

Ale díky tomu, že prochází mnoha stavy, stvořená bytost začne postupně přijímat duševní rozlišení spolu s emocionálním dojmem. Duševní rozlišení se formují ve stvořené bytosti díky vyjasňování procesu, spojením mezi příčinou a následkem, a porovnáním obojího. Jakoby začne dávat dohromady puzzle nebo dílky Lega, tím že dává dohromady různé části, různé stavy, jejich porovnáním a jejich spojením s různými důvody a závěry.

Poté, co cítí mnoho příjemných a nepříjemných stavů a ​​vidí, že jsou spojeny, chápe, že je nemožné posuzovat a reagovat pouze na základě původního emocionální cítění, protože neexistuje žádný takový program v odevzdání. Tam existuje určitá rovnice, která spojuje příčinu a následek, a tak můžeme být v mnoha nepříjemných stavech, které jsou užitečné a nakonec přinesou lepší pocity.

Proto schopnost myslet se v nás začíná rozvíjet, a objevuje se proces myšlení. Spolu s přáním, mechanismus myšlení začíná získávat formu, což umožňuje člověku přistupovat k procesu, kterým procházíme, bez ohledu na to, co cítí. Již se můžeme oddělit od našich pocitů a kontrolovat tyto pocity pomocí mysli a přistupovat k nim objektivně, jako by ze strany. Takto začínáme objasňovat naše stavy.

V důsledku toho se atribut Bina objeví ve vytvořené bytosti, porozumění oddělené od první fáze, která je čistým pocitem. Člověk začne stoupat s pomocí mysli nad jeho pocity jako „chytrý člověk, který vidí do budoucnosti.“
[80437]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/6/2012 Shamati # 121

Druhá fáze, Bina, se vyznačuje pochopením. Proto člověk, který ji dosáhne ve svém vývoji, začíná jinak přistupovat k tomu, co cítí. I když cítí, že je ve tmě, když se cítí špatně při zatvrzování srdce, je to, jako když je v mlze nebo temném mraku, ale zároveň začíná získávat síly, aby oddělil sám sebe od svých pocitů a vyjasnil je nezávisle.

To mu umožňuje, aby souhlasil s tím, co s ním Stvořitel dělá a ospravedlnil činy Stvořitele, protože Stvořitel chce povznést člověka nad jeho pocity a nechat ho vidět je z boku. Je to proto, že je nyní v obtížném bodě, cítí bolest, kterou může objasnit myslí nad jeho pocity. Pak může s radostí akceptovat tento dvojí stav, protože na základě tohoto dvojího přístupu může vytvořit nový stav, který je vyšší než předchozí stav, a vyšší než jeho touha.

Tak člověk dosáhne druhé fáze (Behina Bet) namísto první fáze (Behina Aleph). Pozvedne se na vegetativní úroveň a začne se pohybovat nezávisle. Necítí jen dobré a špatné, které přichází, není už jako kámen bez života, který nemůže vůbec reagovat, ale začíná sám určovat stav, ve kterém je.

Ospravedlňuje akce, které mu pomáhají rozvíjet se, navázat vztah se Stvořitelem a považovat Stvořitelovo zacházení jako „dobré a shovívavé“ v každém stavu, včetně stavů, v nichž se cítíme dobře, nebo špatně v našem egoistickém vnímání. Teď už je v kontaktu se Stvořitelem nade všemi těmito stavy.

Ale já se chci rozvíjet dále a dosáhnout takového stavu, abych „omezil“ sebe nad temnotou. To znamená, že je mi jedno, co cítím ve své touze přijímat, protože to nemá vliv na to, co cítím ke Stvořiteli, zdroji. Nepřistupuji ke světlu jako k radosti, jako v první fázi, kde cítím jen samou radost, nebo nedostatek potěšení. Odevzdávám světlu jako ve fázi dvě, pozvedám Vracející se světlo ještě výše, ne pro dobrý pocit, ale proto, abych přilnul ke Stvořiteli nad tímto pocitem.

To znamená, že se spojuji s procesem, skrze který mě Světlo vede, který mě učí být k němu neustále připojen, k jeho plánům, nade vším dobrem a zlem. Pak k Němu přilnu nad svými pocity.
[80432]
Z 1. části denní lekce kabaly 12/6/2012 Shamati # 121