Člověk se nezajímá o to, jestli dostává nebo odevzdává, ale spíše o to, jaký z toho má pocit. Pokud se cítím dobře, jsem připraven přinést ti dárek každý den, každý okamžik. Hlavní věc je, že mi to přináší potěšení.

Není problém dát dárek, ale cítit v tom potěšení. Ve chvíli, kdy cítím, že mě odevzdání naplňuje, dám vám co chcete. Nemyslím na to, zda dát nebo nedat, ale na to, jak z toho mít potěšení.

Zde není mnoho prostoru pro filozofii, protože jsme pouze touha užívat si, a tak můžeme udělat cokoli, pokud nám to přináší naplnění. Otázkou je, jak konat bez přijímání jakéhokoli naplnění?

To je důvod, proč jsme dostali touhu naplnit se egoisticky, abychom nad ní vybudovali náš postoj k formě naplnění. Musím kontrolovat sám sebe: Jak si užívám? To znamená, že sám sebe vezmu pod krkem a teď se rozhodnu, jak bych si měl užívat: tímto způsobem nebo jiným. Do té doby se sám škrtím a nedovolím si něco získat.

Pak se stanu nezávislým. Jsem svobodný s ohledem na naplnění, a jsem schopen zastavit sám sebe od přijímání naplnění, nebo naopak, naplnit se. To mě činí podobným Stvořiteli, protože On je pánem jak touhy tak naplnění. I já se stanu pánem s kontrolou obojího.

Nechápeme, jak se můžeme sami uškrtit vlastníma rukama a jak svobodní jsme, když toho jednou dosáhneme! Je to tak vysoký status, že pouze v něm se názývám „Člověk“.

Do té doby ve mně existuje pouze automatický výpočet a nic víc než to. Je to jako chtít přestat kouřit, protože to je nezdravé. Vše záleží na tom, co je pro mě důležitější.
[72564]
Z 3. část denní lekce kabaly 11/3/2012, TES

Síla odevzdání je síla spojení. Bez ní nemám spojení ve své rodině nebo kontakt s jinými lidmi a dětmi; nemám žádné spojení s lidskou společností jako celkem. Jednoduše zabíjíme sebe i naši komunitu tím, že nepoužíváme sílu dávání.

To je důvod, proč je nyní naprosto nezbytné, abychom získali tuto sílu. Prostě je to otázka života a smrti. To je důvod, proč přišla krize, aby nám ukázala, kde jsme. Sami jsme se dostali do tohoto stavu. Teď už je jen třeba ho zkoumat a vyhodnocovat abychom pochopili, co nám chybí. Chybí nám síla dávání. Jak ji tedy získáme? Jen tím, že vybudujeme dobré prostředí.

Toto prostředí v přírodě neexistuje. Musíme ho vybudovat uměle tak, že bude sloužit jako příklad, tlačit nás, pomáhat nám začít trochu dávat. Tato společnost bude léčit každého, jako by jim dávala varování: „Nebudete mít nic, pokud nebudete dávat. Nejen že nic nedostanete, také ztratíte jakoukoli úctu, kterou nyní máte, takže budete mít pocit, že nejste nic, absolutní nula, kterou každý pohrdá.“

Společnost vás bude ovlivňovat skrze vaše děti a další osoby, jejichž názoru si vážíte. To naruší pocit vlastní hodnoty a sebeúcty v každém člověku, který nebude usilovat o odevzdání tím, že se ukáže jak nízký a zkažený se jeví v očích společnosti. Každý se prostě od něho odvrátí a nechce být blízko něj.

Tímto způsobem zavážeme člověka přemýšlet o získání síly odevzdávat. Necháme ho poznat co to je a chtít být takový. Poté s ním společnost bude zacházet opačným způsobem: bude ho respektovat a velmi oceňovat.

Nemáme jinou možnost, protože se musíme naučit, co to znamená odevzdávat. Když přijdu studovat, mám zájem, aby se mnou prostředí pracovat v těchto dvou rovinách: s holí proti mému egoismu, trestá mě svým opovržením, a na druhé straně mě chválí za odevzdání. Tímto způsobem se můj egoismus rozhodne vážit si hodnoty odevzdání namířené proti němu.

Dostanu naplnění a uznání společnosti, když odevzdávám. Společnost bude ke mně blíž a neurazí můj velký egoismus a nezostudí mě.

Jinými slovy, vidíme, že tímto způsobem budeme jednat nad naším egoismem, který vyrostl a nafoukl se mimo meze v každém z nás. Můžeme vzdělávat člověka specificky s pomocí egoismu prostřednictvím vlivu prostředí. To se nazývá integrální výchovou, protože učíme člověka být integrálním, spojeným s každým.

Člověk si začne vážit síly odevzdání na základě toho, že si získá respekt a úctu prostředí. Lidé mu závidí, jak moc roste a je vážen jeho prostředím. Tímto způsobem si egoista začne vážit síly dávání a zjišťuje, co lze udělat se správným prostředím.

Prostředí zde hraje roli vychovatele, jako otec a matka ve vztahu k dítěti, stejně jako učitelé a vychovatelé ve vztahu k dítěti, nebo jako profesor ve vztahu ke studentovi. Velká lidská společnost funguje stejným způsobem ve vztahu ke každé dospělé osobě.

Způsob, jakým prostředí zachází s člověkem, závisí na jeho postupu. Potom, díky těmto dvěma silám: přijímání a odevzdávání společnosti, člověk získává nástroj dostat se hlouběji do sebe, společnosti a přírody. On nebo ona začne chápat, co se děje v oblasti silových polí, ve své vlastní vnitřní psychologii a psychologii vnitřní přírody a společnosti.

To pomáhá člověku začít cítit, jak tyto dvě síly jednají v celé realitě, jakým způsobem fungují v neživém kameni, v rostlinách a zvířatech, uvnitř člověka, okolním prostředí a rodině – všude. Pracuje s těmito dvěma silami jako jejich vlastník. Tímto způsobem je zkoumá a učí se o nich všechno.

Vstoupí do sítě, která spojuje celou realitu, síť vytvořenou prolínáním těchto dvou sil. To je důvod, proč rozumí celému programu stvoření, celému procesu vývoje a kam směřuje.

Koneckonců, všechno odpovídá určitému procesu. My to pouze nyní nevidíme, protože pracujeme pouze s jednou silou. Když člověk sám začne používat obě tyto síly, dává mu to vědecký nástroj pro výzkum, s jehož pomocí zkoumá vše co se děje v přírodě. Tímto způsobem se stává skutečným mistrem svého osudu a všeho, co se děje. To vše se děje tím, že povýší vědomí na novou úroveň.
[72150]
Z „Diskuse o integrální výchově“ # 12, 16/12/2011