Rabašův článek „Účel sdružení:“ Setkali jsme se dnes, abychom ustanovili sdružení těch, kteří mají zájem o to, následovat cestu a metodu autora „Sulamu“ (kabalisty rabiho Jehudy Ašlaga), cestu vzestupu z úrovně zvířete na úroveň člověka.

Z tohoto článku musíme vyvodit základní principy:

1. Co to znamená „shromáždit se“?

2. Co je „Baal HaSulamovou metodou“?

3. Co je „úroveň člověka“?

4. Byl člověk vyvořen, aby před Stvořitelem zažíval potěšení nebo strach?

5. Podmínkou pro dosažení toho všeho je rovnocennost formy se Stvořitelem.

6. Samotná vůle užívat (těšit se) si není špatná. Je to podstata (hmota) celé tvorby. Zlý pud (Jecer HaRa) je naše neochota se sjednotit a napravit rozbití společné duše na části, na naše individuální duše.

7. Nesmíme zničit egoistickou touhu, ale pouze napravit její záměr z „pro sebe“ na záměr odevzdání, na „pro druhé“. Uvnitř naší touhy přijímat jsme vždy opační Stvořiteli, ale uvnitř záměru odevzdávat se k Němu připojujeme.

8. Adheze se Stvořitelem se odehrává pomocí rovnocennosti formy s Ním. Cesta, pomocí níž lze dosáhnout záměru odevzdávat, je práce ve skupině. Tohoto úkolu lze dosáhnout a lze jej ověřit a společná touha odevzdávat, kterou společně vytváříme, je naše společná duše, kterou Stvořitel naplňuje.

9. Jakýkoliv stav, ve kterém jsme, se skládá z dvou opačných stavů, a jak postupujeme, propast mezi nimi se zvětšuje. Na jedné straně ustavičně odhaluji, jak bezvýznamný jsem, a zároveň neustále odhaluji velikost cíle.

Musím to vše spojit uvnitř jednoho bodu. Tak ucítím rozbití mezi dušemi, což donutí Vrchní Světlo, aby mě napravilo. Pak mezi mnou a druhými lidmi bude vládnout odevzdání.

To se nazývá „předání Tóry, Světlo nápravy.“ Poté je uvnitř našeho napraveného přístupu ke svému bližnímu, uvnitř společné duchovní nádoby (Kli), odhalen také Ten, který Tóru dává.

Z třetí části každodenní ranní lekce, 16/05/2010, „Účel sdružení“

Otázka, kterou jsem dostal: Říkáš, že kabala je věda. To je fér. Dvě síly přírody, dávání a příjímání. Celá příroda není nic než odevzdání a člověk je v přírodě jediný element, který narušuje rovnováhu, vytváří nerovnováhu, a proto trpíme. Všechno je v pořádku, dokud se nedostaneme to tohohle bodu. Ale nakonec, když se dostaneme do bodu, kdy potřebujeme rovnováhu napravit, říkáš: Or Makif.

Hmm…jen tak odnikud přijde nějaké světlo a napraví mě. A co nechápu nejvíc, je to, že toto světlo přichází z knihy. Mohl bys prosím prakticky a jasně vysvětlit nebo definovat, co je „světlo“? Myslel jsem, že je kabala věda o silách, přírodě, touhách, atd.

Jak to vnímám já, Vrchní Světlo není vědecký termín a přímo odkazuje na něco esoterického. Možná bys tento pojem mohl udělat přijatelnější a pochopitelnější? Co je ta síla, která nás napravuje? Je to síla odevzdání? Tak proč se nazývá Or Makif? Jak nám může tohle „světlo“ pomoct předcházet utrpení na naší cestě vývoje? Je to nějakým způsobem spojeno s materiálním světlem? 

Moje odpověď: Kdybych s tvou láskou k silám byl tebou, studoval bych „Předmluvu k moudrosti kabaly“ (Ptichu) (zde je Uvedení do Předmluvy k moudrosti kabaly v češtině) nebo možná Talmud Eser Sefirot!

Tyto texty vysvětlují různé duchovní pojmy vědeckým jazykem: 1. touha, 2. náprava záměru „pro sebe samotného“ na „pro dobro Stvořitele“, 3. naplnění Světlem, potěšením, Stvořitelem do míry napraveného záměru. V kabale není nic jiného.

Or Makif je síla, která nás ovlivňuje z napravenějšího stavu, o který usilujeme. Odpovídá na tvou snahu následujícím způsobem: vytahuje tě do vyššího, altruističtějšího stavu do takové míry, do jaké o to usiluješ. Je to interakce mezi dvěma vektory tužeb. Stejný vzájemný vliv sil existuje také v našem světě, když člověk usiluje o jakkoukoliv novou věc.

Rozdíl je v tom, že když se jedná o duchovní úsilí, o této síle, která tě táhne do nového stavu, se mluví jako o Světle, protože tě netáhne jen díky svému vlivu na tebe, ale také tě mění, nutí tě stát se stejným jako ten nový stav, který je duchovní a altruistický. Rozdíl mezi touto silou Světla a silou, která tě táhne k novému stavu v našem světě, je ten, že síla v našem světě tě nemusí měnit, aby tě k něčemu přitáhla. Vyzkoušej si to sám, aby odstranil jakékoliv pochybnosti.

Otázka, kterou jsem dostal: Jak můžeme přijít k cítění hanby a udělat na své ego omezení?

Moje odpověď: Hanba je velmi ušlechtilý pocit, který k nám nepřichází na začátku naší cesty. Tato hanba se vztahuje ke Stvořiteli, k Dárci. Je to právě protože On je Dárce a já jsem přijímající.

V našem světě své přijímání vždy omezujeme, abychom se pocitu hanby vyhnuli. Musíme přijímání opravedlnit; jsme nuceni uchovávat pocit naší důstojnosti, jelikož naše „já“ je dokonce ještě důležitější, než život samotný. Ve skutečnosti jsme připraveni zemřít, pokud by to odvrátilo ponížení. To je základ naší přirozenosti. Lidé jsou ochotní čelit smrti, aby posílili své „já“, svou sebeúctu.

Hanba je, když cítím, že se mé „já“ anuluje a ztrácí. Pokud ztratím svou touhu a naplnění, necítím, že bych přestal existovat. Člověk umírá a necítí, že se úplně ztrácí z reality. jen cítí, že ztrácí nějakou část sebe, jakoby setřásl něco ze své minulosti.

Avšak když ke mě přijde pocit hanby, zruší mou duchovní existenci. Je to takový druh vnitřního pocitu, jakoby ze mě nic nezbývalo. Je nad naším životem a smrtí, tak hluboký je. A je nemožné jej snést. Člověk je ochoten spáchat sebevraždu, aby zachránil bod svého „já“. Tělo je pouze zvíře a nijak zvlášť se je nebojíme ztratit. Vidíme, jak lidé riskují své životy.

Stvořitel s námi neustále hraje hru tím, že se konzistentně a metodicky dotýká (zraňuje) bod našeho „já“ a nám nezbývá jiná volba, než učinit opatření, abychom svou individualitu zachovali. Pocit, že se musím pozvednout nad tento život, nad smrt, mi pomáhá získat druhou přirozenost. Jsem připraven ji přijmout. Je mi řečeno, abych odevzdával, a jsem ochoten to udělat. Musím sám sebe dnes ztratit? Jistě, jsem připraven! Pokud jen je zachován bod mého „já“.

Tento pocit může být udělen jen Světlem, které přetváří. Světlo nás ovlivňuje a probouzí v nás tento bod, který leží v samotném našem jádře, počáteční bod, zvaný „Ješ Mi Ajin“ (vytvořen z ničeho – existence z absence). Není to materiál touhy se těšit, ale něco dokonce ještě hlubšího.

Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je studiem kabaly v kabalistické skupině. Ve skupině se snažíme vybudovat model duchovní jednoty, který je podobný tomu, co existuje ve Světě Nekonečna. Tím, že studujeme v podmínkách této jednoty, přitahujeme Světlo, které nás pozvedá do tohoto samotného stavu. Neexistuje jiný prostředek kromě skupiny a studia ve skupině.

Hanba je strašlivý pocit, ale je to právě hanba, která nám přináší spásu.

Z druhé části každodenní ranní lekce, 14/05/2010, Předmluva k moudrosti kabaly

Otázka, kterou jsem dostal: Mohl bys popsat svůj první duchovní zážitek, první setkání s Vrchním Světlem? Jaký je tento pocit?

Moje odpověď: První duchovní zážitek je společný všem, protože lidé obecně procházejí stejnými stavy. Když se člověk poprvé setká se Světlem, cítí, že je celý svět naplněn láskou, jako jediná hřejivá síla bez jakýchkoliv omezení. Je to hřejivý a laskavý pocit, a je tak vnímán celý svět. Člověk před sebou vidí obvyklý svět, ale cítí, jako by se vzduch stal hustším, hřejivějším a jemnějším. Je tu pocit, jako že je s ním zacházeno mírně a jemně.

Takový je první duchovní vjem, který ke člověku přijde. Jak je pravidlem, člověk na to zapomene. Nehledě na to, se to odehraje, aby to člověku dalo nějaký důkaz a podporu, aby to uvnitř člověka vystavělo nové nádoby vnímání (Kelim), a tak to umožnilo postup.

Po tomto duchovním zážitku, který je člověku dán Shora, musí člověk vyvíjet veliké úsilí, aby stejného pocitu dosáhl nezávisle. Později budou následovat pocity, které jsou biliónkrát silnější. Avšak člověk je již bude ovládat, rozumět jim a bude s těmito pocity pracovat.

Všechny tyto dojmy, počínaje tím prvním, člověk cítí uvnitř rozvíjejícího se bodu v srdci. Je to uvnitř duchovní nádoby vnímání (Kli), místo aby to bylo uvnitř hranic fyziologického či psychologického fenoménu.

Z osmé lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010

 Pokud se na světě stále děje zlo, znamená to, že do světa stále ještě nejsme schopni vnést nápravu. Pokud lidé stále vedou války, existuje zkáza a terorismus, lidé si jeden druhého oškliví, lžou si navzájem a snaží se na druhých jakýmikoliv prostředky prospěchařit, znamená to, že se nám nedaří napravovat svět.

Pokud by Světlo svítilo víc, nic z toho by se nedělo. Lidé by nebyli schopni se tak chovat a příroda nehybné, vegetativní a pohyblivé úrovně by nám nepřipravovala tato nepříjemná „překvapení.“

Existujeme uvnitř všezahrnující přírody, ale naše rovnáváha s ní závisí na nás, na úrovni člověka. Proto mezi těmi, kteří studují kabalu, musíme vybudovat nesmírnou duchovní nádobu (Kli). Musíme se sjednotit silným spojením, takže tuto sílu ucítí lidé po celém světě a budou nuceni se sjednotit mezi sebou.

Takto se to děje. Koneckonců, odkud všechny tyto odlišné myšlenky a touhy přichází? Nevíme to, ale vynořují se zevnitř a přechází od jednoho k druhého v této síti spojení mezi námi.

Žijeme ve speciální době. Baal HaSulam píše, že musíme být Stvořiteli vděční za to, že žijeme v generaci, která dostala možnost šířit vědu kabaly, která k nám přišla z dávnověku. 

Jsme první generací, která je tuto vědu schopná používat a dosáhnout věčnosti, pozvednout se nad celý tento život, vyjíz z hranic našich pozemských omezení a vstoupit do nové dimenze, do duchovního světa.

Z šesté lekce na Světovém sjezdu k Zoharu 09/05/2010