Otázka: Co musí člověk dělat, aby se zachránil v tomto světě? Pokud jsi do dneška myslel pouze na sebe, tak v nově se otevírajícím světě se budeš muset spojit s ostatními. Stačí to, aby jediným záměrem člověka byla jeho vlastní záchrana?

Odpověď: Bohatě. Člověk obvykle začíná otázkou: „V čem je smysl mé existence?„. Ale když se zabývá touto otázkou, je důležité vědět, co má vlastně na mysli. Možná je mu zle v materiální rovině: propustili ho z práce a jiné problémy, nemoci, popotahování. Nebo je mu zle z toho, že cítí prázdnotu, i když je materiálně zabezpečen, stejně mu nic nedodává potěšení ze života, všechno je nesmyslné a prázdné.

Lidé, kterým je špatně v materiálním životě, patří k té částí lidstva, nacházející se v dolní částí pyramidy vývoje. Potřebují vědět, jak naplnit svůj materiální svět.

Ale jsou lidé, kterým není špatně z absence materiálního naplnění. I když jsou materiálně zabezpečení, stejně přitom cítí, jako by nic neměli. Důvod je v tom, že u nich vzniká nové, nemateriální přání. V člověku se najednou probudí tak zvaný bod v srdci,  kvalitativně nové přání. O takovém přání se v kabale říká: jestli cítíš, že v tomto světě už nedokážeš být šťastný, pak otevři vyšší svět a přesvědč se, jak je nádherný… Potom už nezbývá volby.

Filed under: Nezařazené - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem dostal: Podle Rabaše jsou vyvolení lidé ti, kteří se dokáží přesunout z vnějšího k vnitřnímu, a s pomocí lidských činů se změní I lidské srdce. Zároveň nám ale připomínáte, že vnější přikázání nejsou o nic víc, než vnější znaky, které nemají žádné spojení s nápravou duše. 

 Moje odpověď: Když Rabash mluví o “vnějším dodržování”, nemyslí fyzické vykonávání činů, ale záměr “pro sebe samotného.” Vnitřní dodržování značí záměr “pro Stvořitele.”

Co se týče fyzických činů, Stvořitel řekl: “Nezajímá mě, jak zabíjíte dobytek, přikázání byla dána pro lidskou nápravu.” Jinými slovy, veškerý vztah mezi přikázáními a činy leží v záměrech člověka a ne v činech samotných. Kdyby si byl člověk vědom toho, že jeho činy nemají význam, byl by kabale nesmírně vděčný za to, že mu dává správné vedení.

Celý protiklad mezi náboženstvími a kabalou leží v jejich hodnocení významu činů a záměrů: Co je důležitější, činy nebo záměry? Kabala ve skutečnosti nepopírá důležitost činů ( tradic ) ve formování a řízení společenských hranic. Ale náboženství musí také přijmout, co je psáno, že činy bez záměrů jsou mrtvé a nenapravují člověka. Záměry mohou být změněny pouze studiem kabaly.   

Člověk musí začít tím, že připustí, že není dokonalý – v tom leží kámen úrazu! Je to proto, že prvořadý úkol náboženství je dát člověku pocit hrdosti a dokonalosti za dodržování ustanovení. Myslí si, že když tak činí, slouží Stvořiteli a celý svět a všichni ( v něm ) jsou mu zavázáni.

Kabala na druhé straně člověku ukazuje zrovna to, jak je ve skutečnosti falešný a nedokonalý. Vidí to ve Světle Stvořitele, které na něj sestupuje během studia. A člověk se cítí nešťasten s výsledky svého studia, ale pokud je schopen pozvednout se nad tento pocit a postavit pravdu nad trápení, postupuje. A pokud není schopen tak učinit, schází z cesty.

Článek 66 “Předmluvy ke Knize Zohar” mluví o nezbytnosti klást větší důraz na záměry než na fyzické dodržování. Celý rozpor mezi kabalou a náboženstvími leží v jejich přesvědčení o tom, co je důležitější.

Filed under: Náboženství - Žádné komentáře→

Otázky, které jsem dostal, o interpretaci Baal HaSulamových slov a navštěvování hrobů spravedlivých:

Otázka: V Shamati, Baal HaSulam několikrát zmiňuje “Masach de Hirik.” Mohl byste prosím vysvětlit tento fenomén nebo koncept?

Moje odpověď: Je to náprava duše ve střední linii.

Otázka: Co znamená slovo Yuli (יולי)?

Moje odpověď: Je to počáteční material, z něhož všechno vzniklo.

Otázka: Proč je výraz, který Rav Ashlag používá, “Co je smysl mého života?” a ne například: “Co je smysl života?”

Moje odpověď: To proto, že člověk musí cítit tuto otázku osobně, cítit, že jeho život na ní kompletně závisí. Musí cítit, že je jediným stvořeným stvořením (viz. materiály o Vnímání reality), a díky tomuto, že smysl života jako celku, život všech ostatních, závisí na jeho životě.

Otázka: Kde je místo, kde si stvoření uvědomuje své “Já,” a na druhé straně si uvědomuje, že není nikdo jiný, kromě Něj?

Moje odpověď: Místo uvědomování si svého “Já” je v Malchut a místo uvědomování si Stvořitele je v Keter.

Otázka: Pomáhá návštěva hrobů spravedlivých a rozsvěcování svíček pro posvěcení duší?

Odpověď: Pouze psychologicky!

Filed under: Duchovno - Žádné komentáře→

Otázka, kterou jsem dostal: Dá se říct, že Cesta Světla člověka nezbaví problémů v jeho životě a někdo, kdo následuje Cestu Světla je pouze vidí odlišně? Protože je člověk na vyšší úrovni, nemá stejné problémy jako v minulosti, protože jeho přístup k nim se změnil, nebo spíš, jeho přístup ke zdroji těchto problémů. Avšak když člověk, následující Cestu Utrpení řeší stejný problem, cítí se špatně.

Moje odpověď: To je naprosto správně! Existujeme v poli Vyššího Světla ( kvalita dávání a lásky ). Toto pole se skládá z koncentrických sfér a čím blíž je sféra centru, tím intenzivnější je její kvalita lásky a dávání. Všechno je nehybné, pouze my se pohybujeme tímto polem a měníme své mínění tím, že měníme své vlastnosti.

Touha, či jediná duše, byla stvořena v centru všech sfér. Pak se vzdálila od centra, ztrácejíc svou kvalitu dávání a lásky a pak se rozbila na části ( jednotlivé duše ). Tak získala protikladnou kvalitu – přijímání ( egoismus ). Kvůli tomu teď existuje v nejvzdálenější sféře pole Světla.

Duše mají pozice vzhledem ke Světlu, stejně jako má náboj pozici v elektrickém nebo magnetickém světlu. Spojení duše se Světlem ( spojení náboje s polem ) se děje díky rovnováze ( podobnosti ) jejich vlastností. Pokud jsou vlastnosti ( kvality )  Světla ( pole) a duše ( náboje ) stejné, pak duše ( touha ) cítí, že je v rovnováze. Jinými slovy je tu rovnováha sil či vlastností duše se silami či vlastnostmi Světla. Jsou ve stavu homeostáze.

Když se duše vzdalují od centra k okraji ( když sestupují díky svým vlastnostem ), podrží si Rešimo ( záznam ) o každém stavu, kterým prošly. Když duše dosáhnou největší vzdálenosti od centra ( od Stvořitele, protože jejich vlastnosti jsou k němu protikladné ), záznam celého řetězce odloučení ( sestupu ) v nich zůstane zakotven. Duše ( egoistické touhy ) vnímají tento nejvzdálenější stav jako člověka ( duši ) v tomto světě ( poli ).

Od tohoto okamžiku začínají duše návrat zpátky. Nejprve k cíli postupují nevědomky, tlakem, který vyvstává kvůli neshodě jejich vlastností s vlastnostmi sfér Světla, kterými procházejí. Duše cítí utrpení, což je pocit, který přichází z protikladu jejich egoistických vlastností a vlastností Světla. Čím větší jsou Reshimot, které se vyjadřují v duši, tím víc je duše tlačena do vnitřních sfér v poli Světla. Nebo, jinak řečeno, čím větší je neshoda mezi nenapraveným Reshimo a napraveným Světlem, tím hůř se člověk cítí ( a stejné se dá říct o společnosti jako celku ).     

Začínajíc z určité sféry v poli Světla, vliv Světla na Reshimo vyvolává rozpoznání příčiny utrpení. To je vyjádřeno jako otázka o smyslu utrpení, o jeho důvodu a záměru. Je to otázka o smyslu života. Poté je člověk přiveden do skupiny ( prostředí ), kde se může začít napravovat, aby se stal podobným Světlu ( dávání – bestowal ).

“Vždy se zdá, že jsme milováni, protože jsme dobří. Ale co si neuvědomujeme, je to, že jsme milováni, protože ti, co nás milují, jsou dobří .”
Lev Tolstoj

Filed under: Utrpení - Žádné komentáře→

Filed under: Duchovno - Žádné komentáře→

Filed under: Společnost - Žádné komentáře→