Jeden z mých studentů se mě nedávno zeptal na to, co znamená žít v přítomnosti, a to na základě alegorie „O motýlovi a trvalce“.

Motýl, žijící pouze jediný den, přistál na trvalce a začal obdivovat vše, co viděl: „Slunce je tak laskavé a krásné! Ta rosa je úžasná! A jaká je to louka! A ta obloha! A ten vzduch!“

„Nemysli si, motýlku,“ řekla trvalka, „zítra si na to všechno zvykneš.“ „Pro mě žádný zítřek nebude,“ odpověděl motýl a navždy zavřel oči.

Trvalka si najednou uvědomila, že za tisíc let neviděla to, co tento motýl za jediný den svého života.

V tomto dialogu se skrývá hluboké poučení o tom, co my, kteří žijeme déle, často přehlížíme. Nejsme schopni vidět začátek a konec – pravou podstatu života.

Představte si, že bychom mohli vidět celý život během jediného dne. Pak bychom věděli, že musíme být zcela přítomni v tomto dni, a chytili bychom se ho, nepustili bychom ho z rukou a přáli bychom si z něj vytěžit absolutní maximum.

A co je v tomto dni? Je zde právě to spojení mezi minulostí a budoucností. Většinou nám takové spojení dává pochopit smysl života. Jinak žijeme bez uvědomění, kde se nacházíme.

Jinými slovy, není to život, když cítíme, že nás všechno míjí bez naší účasti. Životem je spíše to, když se chceme chopit každého okamžiku, jako by byl náš poslední. Chceme pak do sebe vstřebat všechno, od začátku do konce, včetně všeho co je mezi tím, jako bychom to všechno do sebe hltali tak, že musíme lapat po dechu!

Život sám o sobě je jediný okamžik. Žít v tomto okamžiku a vytěžit z něj maximum, znamená dosáhnout ho. A jak ho dosáhnout? Dosáhneme ho tím, že budeme neustále hledat odpovědi na otázky – proč nám byl dán právě takový život, co jsme měli udělat a neudělali, a zda bychom snad ještě mohli maximálně využít tuto vzácnou příležitost, která nám byla dána?

Poté se objeví další okamžik a my si pak můžeme klást stejné otázky na nové úrovni a postupovat vpřed na cestě životem stejným způsobem.

Takto však své životy nežijeme, i když bychom měli. Žijeme pod určitými filtry vnímání, které umlčují naše neustálé existenciální tázání, a zpravidla proplouváme proudem života, aniž bychom z něj vytěžili maximum.

Příroda nás takto stvořila záměrně, abychom si skutečně nekladli příliš mnoho hlubokých existenciálních otázek, jinak bychom rychle odhalili všechna životní tajemství a nezbyl by nám prostor pro vyjádření naší svobodné volby a jednání. Místo toho žijeme uvnitř tajemství života, které musíme neustále rozplétat. Není to tak jednoduché, jako že bychom si teď všichni přečetli knihu někoho, kdo kdysi odhalil všechna životní tajemství, sepsal své poznatky a my na to podle knihy přijdeme sami. Naopak, musíme se ponořit do sebe, do života, do přírody a hledat.

To je život. Pokud budeme žít podle tohoto schématu, pak každý z nás dosáhne něčeho svého, protože každý z nás má v životě jedinečnou roli. Zákony přírody, které působí mimo dosah naší mysli, vedou každého z nás k našemu jedinečnému kořenu, ale zda každý z nás takového cíle skutečně dosáhne, to nevím. To vše je určeno výše nás.

V tomto okamžiku nastává místo pro modlitbu – abychom se obrátili k síle, která nás stvořila, udržuje a vede, a požádali ji, aby nás vedla tím nejsprávnějším způsobem. Měli bychom tedy žít tak, abychom se v každém okamžiku snažili odhalovat tajemství života.

Originální článek zde.

Filed under: Cesta, Modlitba, Přítomný okamžik, Síla stvoření, život | Add Comment →