Každý ví, že pozemský život končí smrtí. Můžeme se stát skutečně nesmrtelnými? Zřejmě ne, každé biologické tělo zemře dle přírodních zákonů.

Otázka: Je-li doba potřebná pro dosažení duchovního světa v současnosti urychlována, jak je tedy dosaženo spravedlnosti, když každý dělá stejné množství práce, kterou vyžaduje jeho vlastní duše? 

Odpověď: To je přesně důvod, proč se každý probouzí k duchovnu ve svém vlastním čase, a ne všichni najednou. Každá duše se probudí, pokud je to nezbytné pro tu specifickou část duše, protože jsme všichni z nás předtím podstoupili transformaci a získali „minulé zásluhy“, popsané jako „zásluhy předků“.  

Předkové jsou naše minulá převtělení, která jsme už dokončili, a daly nám zásobu „skutků“ a sklon k duchovnu, takže jsme schopní se vyvíjet dále. To ale nemá žádnou spojitost s mým dědečkem, který mi zanechal duchovní bohatsví. Dědičnost se může předávat pouze ve fyzickém světě, ale duchovní prostředky nemají žádný fyzický rodokmen. „Zásluhy předků“ jsou mé vlastní úspěchy, které jsem udělal ve své předchozí inkarnaci (Gilgulim), a které teď mohu použít pro pokračování evoluce mé duše.

Nejsme schopni udělat běžné rozhodnutí o duchovních procesech, které se vyskytují právě teď, protože nevidíme inkarnace všech duší jako kolektivní inkarnaci. Když se ti tohle všechno ale odhalí, potom uvidíš, že všechno je naprosto spravedlivé. Prozatím je důležité vidět práci a duchovní cíl, který leží před námi s žádoucím záměrem a na správném místě. Neplýtvejme naším dechem na filozofii.

Ze 4. části denní lekce kabaly 06/10/ 2010, „Láska ke Stvořiteli a láska ke stvořeným bytostem“

Co znamená „Shechina (Božství) v exilu“? Jak pro ni mám truchlit, bědovat pro nepřítomnost místa Stvořitelova odhalení? Nebo spíš, jak mám truchlit pro mou neadekvátnost a neschopnost najít Jeho, namísto toho, že Ho nemůžu vidět?

Jistě, každý chce vidět Stvořitele. Ale pouze osoba která obdržela Ohr Makif může trpět, protože mu není adekvátní. Nikdo necítí potřebu pro Shechinu. Jestli Stvořitel existuje, ať on mi odhalí sebe, zajisté to bude nejlepší! Avšak nikdo necítí žal pro místo kde má toto odhalení nastat.

Je v tom obrovský rozdíl. Odhalení Stvořitele je vnímáno egoisticky jako naplnění, avšak místo jeho odhalení musí být vybudováno z našeho toužení egoisticky odhalit Stvořitele, otočením touhy ho najít v záměr udělat tak pro „Jeho příčinu“. To je příprava místa, jehož vlastnosti umožní Stvořiteli odhalit nám sám sebe.

V našem světě je to podobné: všechno co se ve mně objeví se tak děje odpovídajíce mým vlastnostem. Pouze potom co jsem přizpůsobil své vnímání okolnímu vlivu, ho mohu rozeznat do stupně, ve kterém jsou naše vlastnosti (jeho orgán vystavení vlivu a můj orgán vnímání) stejné. Všechno závisí na nápravě nástrojů vnímání.

Shechina je místo které máme vytvořit ze součtu našeho usilování ke Stvořiteli a napravit to v našem záměru pro dávání. Nejdříve ze všeho člověk potřebuje obrovskou touhu odhalit Stvořitele pro svůj vlastní prospěch, (Lo Lishma, pro Její jméno). Pouze později pochopí nutnost nápravy, která nastane když použije prostředí a přitáhne Světlo, které Napravuje studováním společně se skupinou.

To je to, kdy si začíná uvědomovat, že úspěch leží pouze ve shodě formy, nebo záměru pro dávání, který mu dovolí adaptovat se na odhalení Stvořitele, vlastnosti dávání. Teď, když má něco k nápravě, fáze nápravy začíná.

Z první části Denní lekce Kabaly 27.9.10 “ Co při práci je Israel který opustil Božství“

 Chceme znát všechny detaily, pochopit kde jsou umístěny, kde je kořen a větev každého názvu a kde je jeho duchovní vlastnost. Hledáme v sobě všechny tyto stupně vlastností, o kterých Zohar mluví.

 Samozřejmě, všechny se nacházejí pouze v nás, na neživém, rostlinném, zvířecím a mluvícím stupni našich tužeb. Vnímáme pouze realitu, která existuje uvnitř naší duše. Dokonce i teď setrváváme uvnitř naší duše, uvnitř tohoto Kli (touhy), všechny jevy se vyskytují v ní.

 Jakkoli, vedle tohoto vnitřního hledání musíme vždy setrvat v naději, že obklopující Světlo nás ovlivní a otevře naše oči. Nepřejeme si odhalit Vyšší světlo svým rozumem, ani najít všechny ty stupně jeho vlastností nebo se zorientovat v naší duši,- přejeme si aby nám svítilo Světlo nápravy. To je uváděno jako „očekávající spásu“.

 Je řečeno, že po smrti je duše „v nebesích“ dotázána pouze dvěmi otázkami – „Studovala jsi Tóru (přitáhla jsi na sebe Světlo nápravy)? Očekávala jsi spásu (kdy tě Světlo napraví)? “ Musíme vždycky setrvat v tomto záměru.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Ze

Ze druhé části denní lekce knihy Zohar 27.9.10

Realita, ve které žijeme nemá čas. Všechny změny času a prostoru, činy, vše co se nám stane, včetně naší vlastní transformace, jsou založeny na našich proměnlivých pocitech, zatímco mimo nás se nic nemění. Necítili bychom žádné změny bez změny v našich tužbách a záměrech.

Ve skutečnosti není nic než touha se záměrem a oproti tomu Vyšší Světlo, které zůstává v absolutním klidu. Jak se tato touha mění, zažívá různé formy a tvary. V současné době zažíváme pocit sebe sama, a to je také touha, která sama sebe vnímá tímto způsobem.

Tato touha prochází různými stavy, jeden po druhém, v pořadí příčin a následků, od počátku svého vývoje až do konce. Celý tento vývoj je realizován pouze ve vztahu k touze, nejsou žádné změny mimo ni.

Proto celá moudrost kabaly mluví jen o tom, jak touha vnímá svou realitu: umístění této touhy, proč je tam a s kým je spojena. To je celý její život. Moudrost kabaly nám odhaluje všechny události, které se touze dějí, vysvětluje celý tento proces, a zejména poslední fázi vývoje touhy.

Tato poslední fáze je vědomý krok, kdy se touha vyvíjí společně s jeho záměrem a dosáhnou stavu, kdy začnou vnímat svou vlastní realitu. Vzniká v nich určitá síla, speciální vlastnost vnímání, která umožňuje touze pozvednout se nad to a dívat se z vnějšího a objektivního bodu.

Pak touha zjistí že vlastně existuje, změní se a pohybuje se směrem k něčemu, existujíce ve spojení s někým neznámým a v tom je účel jejího rozvoje. Začíná přemýšlet o budoucím stavu, který není ještě vidět.

To vše se děje proto, že takzvaný „bod v srdci“ se vyvíjí v touze po poslední fázi jeho vývoje. Od tohoto okamžiku se začne touha identifikovat více a více s tímto bodem, to ho s ním spojí, váží si ho, a pohybuje se ven ze sebe více.

Jinými slovy, místo toho aby věnovala pozornost věcem, které touha má nebo nemá, do jaké míry je naplněná nebo prázdná, začne více vidět naplnění nebo jeho absenci jako prostředek k identifikaci sebe s bodem nad touhou nazývaným obrazovka, nebo záměr, Stvořitel, nebo jednota. Takto se touha vyvíjí.

[22346]
Z každodenní lekce Kabaly 29/9/2010, Shlavei HaSulamu, článek 25, 1991