Kongres v Americe zrovna skončil a nyní se už musíme začít připravovat na další kongres, který se bude konat v létě v Moskvě. Nemáme čas na to být v depresi a uvažovat o tom, jak se z pádu vymanit. Nemáme právo tak činit.

Dejme tomu, že jsem chytil chřipku, ale mám dítě, které je také nemocné. O čem budu přemýšlet: o mé nemoci, nebo o nemoci dítěte? Většinou udělám vše, co jen mohu, aby se cítilo lépe.

I my jsme ve stejné situaci! Čelíme nyní závažnějším problémům, můžeme si tedy dovolit být sami v depresi? Na to není čas. Zbývají nám jen dva měsíce na přípravu! Poté bude čas ještě komprimovanější a my se na to musíme připravit nyní.

Ale tady jste, říkáte mi, že dnes zažíváte určitý druh deprese, jako byste byli v mlze. O čem to mluvíte?!  Nemáme ani vteřinu na to polevit. Ihned po kongresu, když jsem cestoval z New Yorku do Toronta, už jsem přemýšlel o dalším.

Naše práce je jednoduchá: posílit spojení mezi námi dokud jeho vnitřní obsah, naše vzájemné odevzdání mezi sebou, nebude identické s odevzdáváním Stvořiteli, dokud mu nebude zcela ekvivalentní a to i do velikosti a množství.
[40212]
Z lekce kabaly 8/4/2011, “Předmluva k Ptiha”

Filed under: Z ranní lekce | Add Comment/Ask Question→

Ani si neuvědomujeme, jak hluboce jsme ponořeni ve své egoistické povaze. Naše buňky, naše těla, náš svět, naše myšlenky a přání a v celku vše, co existuje, je jen egoismus a nic víc.

Vše usiluje o to dostávat, pohlcovat co nejvíce dobroty pro sebe, jak je to jen možné. To je povaha, do které jsme se narodili a kterou žijeme, nemajíc sebemenší tušení, že kromě toho existuje možnost i něčeho jiného.

Přesto musíme jít od jednoho světa k druhému, nebo jinými slovy, osvojit si další nový svět, prorůstat z bodu v srdci, rozvíjet jej do nového duchovního „těla“. V podstatě je obdobné našemu stávajícímu tělu, které nám jen připadá tělesné, avšak ve skutečnosti je vyobrazeno silami a vektory. Místo toho, abychom tento obraz spatřili na displeji počítače, vidíme ho 3D v našem vědomí.

Vnímáme realitu na obrazovce dostávajícího přání. Vše, co jsme schopni přijmout či vnímat, dopadá na tuto obrazovku, kde se zastaví a vytváří obraz, který vidíme.

Nicméně síly odevzdávání jsou zcela odlišné. Nemůžeme je zastavit obrazovkou přijímajících přání, a proto je nevnímáme. Pouze tvorbou obrazovky v odevzdávajících přáních odhalíme druhou polovinu reality. Po pravdě necítíme půlku, ale skoro 100% toho, co existuje. Jakékoli množství Světla tato nová obrazovka, úmysl odevzdávat, zastaví, je druh obrazu, jaký na ní vidíme.

Ze svého bodu v srdci je velmi složité druhé „tělo“ pozvedat. Abyste toho dosáhli, musíte vkročit do skupiny, jako do lůna matky, a začít se v ní vyvíjet. Člověku se to jeví jako něco odpudivého a nereálného. Stojí proti tomu celý svět, a proto nad tím neuvažuje nebo tomu nepřikládá žádný význam. 

To je důvod, proč je pro nás velmi složité zaměřit se na skupinu. Cokoli považuje prostředí za důležité, to je důležité i pro nás. Pokud svět považuje práci ve skupině za nedůležitou, tak i my na to každou vteřinou zapomínáme. Dokonce když se snažíme prohloubit spojení, poslouchat o něm a podporovat jej v našich myšlenkách, stále se nám to zdá dětinské, nereálné a naivní, a proto to není důležité pro větší svět. A naopak, pokud by se ta nejnereálnější věc stala důležitou pro každého, pak bychom o ní přemýšleli, mluvili a usilovali.  

Proto potřebujeme “společenský názor,” důvěru, vzájemný vliv, který nás přesvědčí, že děláme něco skutečného, a že náš svět nemá žádnou cenu. Co zde máme kromě pomíjivého života plného strádání? Kdyby nebyla jedinečná příležitost získat věčný, dokonalý život během této doby, pak by byl pro nás i naše děti tento svět k ničemu.  
[39711]
Z 5. Lekce WE! kongresu 4/1/11

Filed under: Egoismus, Prostředí, Společnost | Add Comment/Ask Question→

Otázka: Řekl jsem mému tříletému synovi, že vše kolem nás se nachází uvnitř člověka. Zeptal se mě: „Nachází se to uvnitř mého těla?“ A já jsem nevěděl, co mu na to mám odpovědět. Jak to vysvětlíme dítěti?

Odpověď: Je zakázáno mluvit o těchto věcech s malými dětmi. O správném vnímání reality si můžeme povídat s devítiletými dětmi tím, že jim předáváme informace v malých dávkách, protože vnitřní a vnější vnímání reality si navzájem odporuje.

To může vyvolat v dítěti konflikt, protože jeho mozek ještě není dostatečně vyvinutý a nemůže vnímat dvě části jako sobě opačné a spojit je dohromady. Všechny ostatní věci mohou být s mladšími diskutovány.

Je vhodné se s námi o těchto věcech poradit. Nasbírali jsme velmi mnoho dětského výukového materiálu: pracuje na něm velké oddělení; vedeme rozhovory na téma vzdělávání dvakrát týdně, což poskytuje odpovědi na tyto otázky. 
[39789] 
Ze 2. Lekce WE! Kongresu, 02/04/11

Filed under: Děti, Výchova, Vzdělání | Add Comment/Ask Question→

Filed under: Práce | Add Comment/Ask Question→

Filed under: Nezařazené | Add Comment/Ask Question→

Filed under: Duchovno, Egoismus, Z ranní lekce | 1 komentář →

Filed under: Nezařazené | Add Comment/Ask Question→

Filed under: Prostředí, Skupina, Z ranní lekce | Add Comment/Ask Question→

Na cestě odhalujeme různé nedostatky, a tak by to mělo být. Nicméně, docela jiná věc je, když jsem schopen je přijmout s pochopením na základě mé přípravy a podpory, kterou dostávám od prostředí. Potom vidím nedostatky jako druh cvičení. A cvičení již není špatná věc.

Když čelím problému, nepropadám panice, necítím se slabý a zmatený. Naopak vím, že jsem dostal tento problém s cílem překonat ho a získat odměnu. Neporazí mě, a neodstřihne od cesty k dobru.

Celá věc spočívá v přípravě, která mi umožňuje vidět vše jako šanci pro postup, spíše než jako lavinu problémů, kterým chceme utéct, nebo dokonce ukončit naše vlastní životy.

Záměr na cíl rozhoduje všechno. Pokud jsem v péči prostředí, pak mi „vymývá mozek“ a vysvětluje, že všechny nedostatky jsou odhaleny jako cvičení pro člověka, který chce růst. Potom ho používám, abych postupoval. Kromě toho jsem rád, za nedostatky, které se mi odhalí.

A naopak, bez vhodné výchovy, bez podpory a pomoci prostředí, se nemohu opravit a obrátit každý nedostatek na trampolínu pro skok vpřed. Namísto toho jsem vždycky ponořený do zla.

V tomto ohledu lidstvo čelí svobodné volbě: Jak přijmout vše, co se odhalí na cestě? Pokud uznám problémy předem, pokud si připravím prostředí a toužím postoupit vpřed, pak se nedostatky odhalí jemně. Už jim rozumím, jsem na ně připraven, i přijmout je jako znamení pokroku.

Otázka: O jakých nedostatcích mluvíte? O uvědomění si zla uvnitř sebe sama, nebo o tsunami a jiných přírodních katastrofách?

Odpověď: Pokud se připravíte, pak již nepotřebujete tsunami. Pak nedostatky pro vás nebudou potíže, ale výzvy. Nebudou nevyřešenými problémy, ale úkoly. Stejně jako pilné dítě nepotřebuje přísná opatření. Místo toho ho necháme stavět Lego nebo puzzle, a tak dále. Nezakouší od nás těžký život, ale cvičení, které se mu líbí. I když se u toho trochu zapotí, dávají mu také potěšení.
[39000]

Filed under: Utrpení | Add Comment/Ask Question→

Otázka: Co to znamená, poskytnout druhému vše, co mu chybí?

Odpověď: Samozřejmě, nemluvíme o realitě našeho světa. Jinak vám bude vytýkáno tvrdé srdce: „Nestydíte se za sebe? Studujete kabalu, a nedáváte všechno, co máte.“ Neznalí lidé si myslí, že se musíte potit a zajistit ostatním jejich materiální potřeby.

Ve skutečnosti, pomoci druhému znamená, ukázat mu, jak se může napravit sám. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou základní lidské potřeby. Musíme poskytnout každému nezbytné životní potřeby tak, že nebude žádný člověk na celém světě, který nemá základy života.

Nicméně, mimo to se staráme pouze o nápravu duše. Není zde žádné místo pro pochybnosti: V první řadě pro sebe člověk potřebuje zajistit to základní, „živočišnou “ existenci, a všechno ostatní musí poskytnout „člověku“ uvnitř, tedy duši.
[38896]
Z 4. Části denní lekce kabaly 23.3.2011, Principy globálního vzdělávání

Filed under: Člověk, Z ranní lekce | Add Comment/Ask Question→