Proč před nás Stvořitel vložil tuto překážku, udělal nás každého jiného? Kdybychom byli stejní, vše by bylo jasné: Každý člověk dá určité množství a dostane určité množství a je to vyřízeno. 

Nejsme však stejní a proto musíme vystoupat nad egoismus a zapojit úmysl s cílem dávat, bez jakéhokoli spojení s osobním prospěchem. Pouze za této podmínky bude člověk schopen se plně sjednotit s ostatními. Pak dosáhne dávání kvůli dávání a pak – dostávání kvůli dávání. Pouze pokud každý člověk půjde touto cestou, zavládne mezi nám dokonalá jednota.

Proto jsme nebyli stvořeni stejní: protože jinak bychom byli řešili problémy na materiální, živočišné úrovni, a byli bychom stejní jako mravenci v mraveništi.

Ze 4. části denní lekce kabaly 12/05/2011, „Mír“

Otázka: Proč podstupujeme tak dlouhý, spletitý a nejasný proces, který odporuje naší logice a zdravému rozumu?

Odpověď: Důležité je, že k bytosti stvořené Stvořitelem musíme nakonec přidat svojí vlastní touhu, naši potřebu zažít Ho, přijmout vyšší světlo a duchovní naplnění. Musím přijít s dychtivostí, hladem a vlastní touhou.

Abych získal svou vlastní touhu, musím začít na opačném konci, od toho že nic z toho nechci! Pouze pokud přijdu k této touze z opačného konce, mohu říci, že je moje! Jinak není.

Předpokládejme, že chci něco hned teď. Odkud tato touha pochází? Pokud půjdu do hloubky, pochopím, že vlastně není moje, ale pochází z nějaké vnitřní příčiny: genů, hormonů, informací nashromážděných v mé paměti, prostředí a z potřeb mého těla a přírody. To znamená, že jsem probouzen z nitra, ale vůbec to není moje touha, je to volání mé přirozenosti. Jako otrok mého přirozeného instinktu se rozběhnu, abych dostal, co chci.

V současné době chci jídlo, sex, rodinu, bohatství, moc, úctu a znalosti. Ale opravdu to chci? Ne, nechci! Už jsem se tak narodil nebo mě tak každou minutou ovlivňovalo prostředí a tím ve mě vyvolalo tyto druhy tužeb. Ale to není ono „Já“, které jsem.

Takže to vypadá, že jsem loutka a ani si toho nejsem vědom. Myslím, že jsem pánem svého života, jako hrdina bojuji, abych dostal, co chci. Ale ukazuje se, že to vůbec není to, co chci. Kdo tedy jsem, pokud jednám jako robot? Křičím, usiluji a dřu se, jen abych naplnil touhy někdo jiného a ani nevím, že jsem otrokem. Jsem zcela závislý na provázcích, kterými jsem každou chvíli tažen a řízen.

Pokud bychom měli možnost vidět sami sebe, viděli bychom přesně toto: Jsme loutky, které nemají nic vlastního, žádné osobní touhy a naděje na jejich naplnění. Nejsme ti, kdo určují náš účel, a zřejmě nejsme ani lidé, ale spíše nějaké hadrové panenky uvázané na provázcích, které námi pohybují nahoru a dolů.

Nicméně, když cítím touhu uvnitř, nejsem to já, kdo ji cítí? To je také dobrá otázka, protože pocit vzniká v mojí hmotě. Dojde k určitému vnitřnímu vyrušení uvnitř loutky, projdou jí nějaké elektrické impulsy a začne reagovat a jednat.

Budeme-li zkoumat sami sebe v takové hloubce, uvidíme, že zde stvoření není! Tehdy začneme chápat, co bylo úkolem Stvořitele: Jak vytvořit základní, primární touhu, která nepochází od Něho. Jak by mohl udělat panenku, která by i přes to, že je plastová, získala život a začala přemýšlet a toužit sama o sobě? Navíc, jak udělat její touhy, myšlenky a činy její vlastní? Jinak celé stvoření je pouhou hračkou, totální podvod.

Ani si neuvědomujeme, jak je těžké vytvořit nás tak, abychom v sobě vybudovali něco nezávislého, něco, co by se dalo nazvat „muž“ (Adam), což znamená „podobný“ (Domeh) ke Stvořiteli, autonomního a nezávislého ve svých volbách, akcích a touhách, a nejen pouhý stroj.

Proto je nám souzeno projít podivnými a neobvyklými stavy, dokud nezískáme naši vlastní touhu. A pouze tehdy, když dosáhneme toho okamžiku, budeme nazýváni „člověk,“ Izrael. Ti, kteří jsou stále řízeni shora, jsou považováni za „národy světa.“ Ale ti, kteří se již vyvinuli a mají svou vlastní touhu, která je přibližuje směrem ke Stvořiteli, jsou považováni za Izrael (Yashar El, „přímo ke Stvořiteli“).

Takže cílem stvořených bytostí je takovou touhu získat a využít ji, k čemuž nás vyšší světlo vede. Může nás přivést pouze k uvědomění, jak žádoucí tento cíl je, zatímco získání této touhy je naše práce. Nemůžeme přijímat nic hotového, protože jinak to nebude naše vlastní zásluha.

Proto nás Stvořitel probouzí někdy rozkoší a jindy utrpením, za použití těchto dvou zvláštních otěží, aby nás přivedl k vytvoření něčeho nového uvnitř nás.
[42446]
Z 3. části denní lekce kabaly 6.5.2011, „Vysvětlení článku, ‚Předmluva k moudrosti kabaly'“

Otázka: Jestliže člověk vyrůstá od dětství v náboženství a je naplněn představou, že existuje jen Stvořitel, proč lidé věří ve veškeré druhy nečistých sil?

Odpověď: Jak můžete věřit ve Stvořitele, když jste ho nikdy neviděli nebo ho jinak nepocítili? Co můžete chtít po člověku, který věří v příběhy z druhé ruky? Jeden člověk má jeden příběh, jiný má něco jiného, ​​ale ani jeden z nich neviděl nic na vlastní oči, a já také ne. V tom nemůže být slepá víra!

To je důvod, proč moudrost kabaly hovoří pouze o skutečném dosažení, jak se říká: „soudce má jen to, co jeho oči vidí.“ V žádném případě se nemůžeme od této zásady odchýlit.

Musíme poznat Stvořitele tím, že ho odhalíme, ne v Něj věřit. Kabala říká, že existuje jakási vyšší realita, kterou nevnímáme, která je nám stále ještě skrytá. Víme, že když se díváte na svět krátkozrakýma očima, můžete vidět jen pár metrů před sebe, ale s brýlemi můžete vidět na míle daleko.

Podobně existuje příležitost k nekonečnému rozšíření našeho vnímání (vidění, porozumění, pocítění) a také přidání nových vlastností, odhalení nové dimenze. To vše je možné. Přijímáme to jako hypotézu, stejně jako ve vědě. Věříme kabalistům, že pokud budeme dělat určité akce, o kterých mluví, můžeme dosáhnout nové úrovně vnímání: docílit dosažení, osvícení a pocítění. Tato metoda není o slepé víře.

Mám víru v metodu, to znamená, přijmu ji s otazníkem, abych ji mohl otestovat a realizovat ji v praxi. Pak poznám, že metoda je velmi logická, že mi jasně vysvětluje, jak mohu využít prostředí tak, aby mě změnilo, uvědomuji si, jak musím jednat s ohledem na síly, které existují v přírodě.

Věřím pouze tehdy, vidím-li, že metoda dává požadovaný výsledek, ačkoliv akce samotné jsou jasné a zřejmé. Představa, že mohu použít prostředí k práci proti své egoistické povaze, k dosažení kvality jí opačné, je docela realistická. Toto se nazývá „víra v mudrce,“ když následuji jejich rady.
[41636]
Z 1. Části denní lekce Kabaly 27.4.2011, Shamati č.1

Otázka: Co to znamená žádat od Stvořitele a jak od Něho můžeme něco žádat? Měli bychom si prostě uvnitř sebe říci: Naprav mé vlastnosti?

Odpověď: Když člověk poprvé začne toto dělat, obrátí se na Stvořitele, jako by byl osoba, vnější moc, vnější síla, která se nalézá vně, jako by se modlil k „bůžkovi“ či nějaké imaginární představě. Nemůžete s tím nic dělat. Takto si Stvořitele představujeme na začátku.

Nicméně později začínáme objevovat, že tato síla se nachází pouze uvnitř nás, v souladu se zákazem „Neučíníš sobě jiných bohů“ myšleno ty, kteří jsou vně tebe. 

Noříme se hlouběji a hlouběji dovnitř, kde zjistíme, že Stvořitel je umístěn právě v našem nejhlubším bodě. Je jako tvá matka, která ti dala život a proto je tebou vnímán jako vnitřní síla, která tě stvořila, která je místem tvého původu, tvým zdrojem. Tak člověk cítí Stvořitele.

Stvořitel začne být pociťován uvnitř tebe jako vnitřní zdroj energie, pocitů a mysli.

[41667]
Z 1. části denní lekce kabaly 28/04/2011, Rabašovy spisy

Otázka: Co si můžeme odnést z celého procesu vyjití z Egypta ve smyslu naší denní vnitřní práce?

Odpověď: Musíme usilovat pouze o jednu věc: jednotu ve skupině. Skupina je mini-lidstvo. Nemůžeme okamžitě konat v globálním měřítku, v lidských masách, ale ve skupině, kde můžeme nacvičovat všechny principy lidského spojení.

Tam odhalíme všechny stavy: „sestoupení do Egypta,” “ponoření do Egypta,” a “vyjití z Egypta.” Budeme cítit k Faraonovi (našemu egu) nenávist, utrpíme od něj rány, a pečlivou prohlídku naší povahy.

To vše zkoumáme na jednom místě: ve svém spojení s přáteli. Potřebuji skupinu, své „přátele“, neboť neumím začít milovat celý svět. Skupina pro mě představuje celé lidstvo, a ve skupině mohu procvičovat všechny mé vnitřní kvality.

Pokaždé, když se snažím s přáteli stmelit, odhalím uvnitř rozbíjení, nenávist a odpor druhých, a provádím vnitřní  přezkoumání. Mohlo by být, že tato zkoumání stále patří k práci „v Egyptě“ nebo dokonce „předtím“. Na tom nezáleží.

Teď neumíme jasně rozlišit tyto fáze. Celkově nedokážeme vidět jasně nic, dokud Egypt neopustíme. Jen poté porozumíme, čím jsme právě prošli. Vždyť tato práce je prováděna v temnotě, pod nadvládou egoistických tužeb, kdy se v nich nějak snažím existovat, společně s nimi či proti nim. To je důvod, proč jsou nám tato zkoumání nejasná.

[40542]
Ze 2. části denní lekce kabaly 13/04/2011, Zohar

Odpověď: 1. Snažte se uvnitř sebe alespoň rozpoznat všechny ty vlastnosti, o kterých čteme ve knize Zohar.  Pokuste se rozeznat, kde se uvnitř Vás nachází, „přehrabujte se“  uvnitř Vašich přání, myšlenek a uvnitř sebe. 

Tak rozšíříte své vnitřní Kelim, přání a vlastnosti vnímání. Jak mezi nimi hledáte, začnete je rozlišovat. Všechny tyto vlastnosti se už nachází uvnitř Vás. 

2. Nemám-li potřebu napravit se, pak jsou pro mně slova „Světlo, které napravuje“ bez života. Pokud nápravu požaduji, pak toto Světlo očekávám. Pokud však tuto potřebu nemám, pak nevím, čím toto Světlo je.

Je mi řečeno, “Musíte počkat na příchod Světla.”  Dobře, nechť přijde. Mudrci říkají, že je to správně a já souhlasím. Je-li toto můj postoj, pak jej nemohu přilákat. 

Je psáno, že člověk musí očekávat spasení každou chvíli. „Stvořitelovo spasení přijde mrknutím oka.” Přesně to mluví o napravujícím Světle, reformujícím Světle, které nás přivádí zpět ke Stvořiteli.

Činu, kterého se dožadujeme, musí vždy předcházet naše přání, naše potřeba po něm. Jinak k tomu nikdy nedojde. Buď vyvoláme trápení uvnitř nás sami, což je „trápení z lásky“, vášnivá touha po Světle, nebo přijde ve formě nuceného utrpení, cestou “Beito” (ve svůj čas).

Nicméně bez trápení, bez otázky a bez přání, nemohu dosáhnout Světla nápravy. Je to proto, že Světlo je v absolutním klidu. Potřebujeme pouze touhu, aby nás Světlo ovlivnilo.

Mohli bychom říci, že se Světlo nachází uvnitř přání, ale je odhaleno pouze tehdy, když toto přání dosáhne pravé míry.
[40438]
Ze 2. části denní lekce kabaly 12/04/11,  The Zohar

Mnoho lidí si myslí, že spiritualita je běžný způsob jak naplnit sám sebe. Člověk si myslí, že velmi brzy odhalí stvořitele, a pak mu bude ležet celý svět u nohou. Ale to je falešná představa, protože po pravdě řečeno, spiritualita je odevzdání.

Jinými slovy, nejsem naplněn tím, co se mi odhalí, ale spíš budu naplněn odevzdáním, když se sám korektně otevřu. Koneckonců, Světlo nikdy nevstoupí do Kli, touhy, přímo, ale pouze pokud je oblečené v odraženém světle. Proto se musím stát dávajícím a užít si odevzdání. Ale jak to mám dokázat?

K dosažení tohoto cíle člověk potřebuje prostředí, které by na něj mohlo mít takový vliv, aby si myslel, že odevzdání je velmi cenný, vznešený majetek, že je to naplnění. Každý musí pozvedat hodnotu odevzdání v očích přítele, a tím mu předávat část vzájemné záruky. A potom, díky jeho povědomí o významu tohoto cíle, člověk obdrží osvícení, které mu pomáhá v duchovním pokroku.

Ale nad tím vším, člověk musí pochopit, že je to hra, protože z jeho současného stavu, nemůže spatřit cíl. A proto je všechna tato práce považována za stoupání k stavu, který pro tuto chvíli není jasný, člověkem nepostižitelný, opak toho, co je schopen pochopit dnes. Jinými slovy, člověk by měl neustále myslet na důležitost nějakého falešného cíle. Ale ten je falešný jen pro něj, protože je proti jeho egoistické touze.

Proto musí prostředí vychovávat člověka, poskytnout mu správné stupnice hodnot, a být docela silné, aby potlačilo jeho egoistickou povahu. Pokud jde o osobu, musí pomáhat svému prostředí, sám se před ním sklonit, podat se mu, a doslova se v něm rozpustit. A pak od něj bude moci získat důležitost cíle, a to navzdory jeho egu, které se v něm rozvine víc a víc.

Jinak nebude moci postoupit, protože existují dvě síly, které se zapojují: síla, která odmítá a ta, která přitahuje. Síla odmítnutí, odporu, se objevuje přirozeně: To je jeho ego. Otázka spočívá pouze v tom, zda se mu podaří bránit se silou s větší váhou, sílou prostředí, která ho přitáhne do spirituality.

Proto musí být všichni zaujati tím, jak si zařídit vhodné prostředí. To je to, co je naznačeno v tom, co Rabáš popisuje jako: „Shromáždili jsme zde, abychom se pozvedli na úroveň člověka.“
[39113]
Z denní lekce kabaly 4.3.2011, Spisy Rabáš