Otázka: V současné době vědci zjišťují, že jsme všichni vzájemně propojeni, že nespočet vláken, o kterých jsme ani nevěděli, že existují, se táhne mezi námi. Jak to vidí kabalista? Může to skutečně být tak že tato obrovská změť se neustále pohybuje před jeho očima?

Odpověď: Ve skutečnosti je vše velmi jednoduché. A čím dále postupujeme, tím je to jednodušší. Člověk je jednoduchý a Světlo je jednoduché, zatímco mnoho kalkulací vzniká, protože egoismus se protkává s touhou odevzdávat.

Čím dále člověk postupuje, tím přirozeněji vnímá obraz světa. Zvyk se stává druhou přirozeností. Stejným způsobem můžete vidět svou rodinu a blízké: Stane se vaším životem, vaší přirozeností, a už více nevyvíjíte úsilí ve vztazích se svými blízkými, nebo těmi, které skutečně neznáte. Znáte každého z nich a pochopíte všechny souvislosti.

Právě teď se vám to zdá, jako problém, protože to vyžaduje úsilí. Ale když ve vás vládne touha odevzdávat, problémy zmizí. Není nic jednoduššího než poznat duchovní svět a život v něm.

„Je něco takového možné? Jak se mohu starat o všechno, kontrolovat pohyb všech atomů a všech světů? “

Nemusíte ovládat nic, protože všechno je odhaleno ve vás, jako váš vlastní systém. A to je důvod, proč každý další stupeň bude ještě svobodnější od tlaku, od nutnosti pochopit, co se děje. S každým krokem se všechno stane jen jasnější.
[73976]
Z 4. části denní lekce kabaly 29/3/2012, „Úvod do TES“

Můžeme mluvit o našem rozvoji a o sobě, stejně jako si představit pohled shora od pramene reality. Naši práci odhalujeme zespoda, zatímco její příčinu shora.

Jaký byl účel stvoření? Říká se, že taková je touha vyššího: vytvořit bytost tak dokonalou, jako je On. Proto ve všech našich akcích a záměrech, když zkoumáme co se s námi děje, bychom měli vždy pamatovat, že konečným cílem toho všeho je odhalit Stvořitele, odhalit přesně Jeho.

Cokoli cítím, myslím, rozmýšlím, nebo o co usiluji je správné, taková je cesta analýzy. Ale co na této cestě odhalím, vlastní já? Ne, odhalím svůj opak ke Stvořiteli. To znamená, že ve skutečnosti odhaluji Jej.

Víme z moudrosti kabaly, že ve světě nekonečna není nedostatek v ničem, pouze v poznání Dárce. Stvoření, zvané Malchut ze světa nekonečna, musí pochopit, pocítit, a dosáhnout Ho.

To je důvod, proč toto kolo stvoření je nutné: sestup do našeho světa a výstup zpět do Malchut Nekonečna, který musíme provést. Tato cesta zdola je určena výhradně pro účely vzestupu v dosažení Dárce.

Dosáhneme ho podle ekvivalence formy: čím více se Mu podobáme, tím více Ho chápeme a cítíme, a tím blíže se k němu přitahujeme. Konečný výsledek je ve své počáteční myšlence, a proto v první řadě musíme utvořit záměr, což je, čeho chci dosáhnout skrze všechny své činy? Co se stalo, stalo se, ale proč to potřebuji?

Avšak ještě předtím, než objasním záměr, potřebuji počáteční myšlenku prvotního původu tohoto záměru, protože myšlenka je odhalit Dárce, Stvořitele. To je náš cíl.

Odhaluji v sobě myšlenky, záměry, touhy a postoje, ale v podstatě, prostřednictvím těchto akcí Ho hledám. „Jak to mohu udělat? Co si myslím? Co chci? Jak komunikuji s někým nebo s něčím?“ Před každým takovým zkoumáním se připravuji na správný postoj: Všechno, co dělám má odhalit Stvořitele.

Potřebuji k tomu nějaké souvislosti:

• Kdokoli jsem, to On pro mě připravil
• Cokoli si myslím každou vteřinou, mi dává On;
• Cokoli se se mnou stane, teď během této analýzy, se děje podle jeho vůle;
• Jakkoli reaguji na to, co cítím, mi také dává On.
Je jen jedna myšlenka, jeden příkaz, který by měl být vždy můj: „Vše, co se děje se mnou přichází od Stvořitele“ První článek Shamati o tom hovoří: „Není nikdo jiný kromě Něj.“

Teď, když jsem objasnil své záměry, ať už z důvodu příjmu nebo z důvodu odevzdání, určitě přichází od Stvořitele. Avšak, co je pro mě důležité v této analýze je, že ho odhaluji, upřesňuji kdo je On.

Ze všech těchto zkoumání, se ve mně utváří mozaika skutečnosti. Moji přátelé, svět kolem mě, jeho události a okolnosti, všechno by se mělo sloučit do jednoho obrazu Stvořitele. Do té míry, do které se objeví uvnitř, samostatné kousky se dávají dohromady: všechny stvoření, celý tento svět, a všechny světy do jedné celistvé struktury, jejíž vnitřní forma se nazývá „Stvořitel.“ V plném rozsahu, tato struktura představuje Malchut světa Nekonečna nebo, jinými slovy, nádobu, touhu. Je to právě Jeho forma, Jeho struktura a interakce všech jeho částí: touhy, myšlenky a záměry, které mají formu Dárce.

Stvořitel sám, Azmuto, nemá formu. Nicméně, provádíme neustálé analýzy v sobě a postupně vytváříme formu Jemu podobnou. Výsledkem toho, může být odhalen. Stejným způsobem, k detekci vln, které jsou nám neznámé, budujeme zařízení, ve kterém mohou být duplikovány a reprodukovány. To nám umožňuje je objevit a studovat jejich povahu.

Vnitřní zkoumání nám pomáhá vytvořit „místo“ pro odhalení Stvořitele, jinak nám zůstane skryt. To je důvod, proč se říká, že Stvořitel chce přebývat v těch nižších, což znamená odhalit Se jim. To je důvod, proč stvořil svět nekonečna, a naše práce se skládá z Jeho odhalení skrze naše úsilí.

To znamená, že odhalení Stvořitele je výsledkem našeho vnitřního zkoumání. On se sám neodhalí – je zde třeba naše snaha a úsilí. Vynakládáme naše úsilí, chceme to a nechceme to, síly přijímaní a odevzdání se uvnitř nás sráží, a tím neustále připravujeme místo pro jeho odhalení.

Nakonec se toto místo stane dostatečně „tvárným“, že v něm můžeme detekovat malé „vlny“, Stvořitelovu formu v materiálu touhy. Čím více změkčíme náš materiál, tím více se v něm Stvořitel odhaluje. On sám je skrytý, nicméně materiál začne přebírat jeho podobu. Toto zahrnuje všechna naše vysvětlení: S jejich pomocí připravujeme naši touhu vzít na sebe Jeho otisk, Jeho zjevení.

Proto s každou naší akcí je nutné si uvědomit, že my, svět, a vše ostatní obecně existuje jen proto, abychom odhalili Stvořitele. Není to téma k diskusi, ale skutečnost sestupující od zdroje stvoření. Pokud bych položit základy pro jakékoli z mých akcí, myšlenek nebo záměrů s tímto faktem na mysli, kdybych měl tento směr, a pokud budu směřovat k odhalení Stvořitele, protože taková je Jeho touha, pak jsem zaměřen na nekonečno na tento cíl. A všechno co pak udělám, později jistě vstoupí do depozitáře úsilí, který musíme naplnit.

Vše ostatní se bude dít tak jako tak. Jen jedna věc záleží na nás: namířit veškeré naše úsilí k odhalení Stvořitele.

Později vyvstane následující otázka: Co toto odhalení představuje? Jak se dá realizovat? Jaké akce se ukáží jako nejúčinnější? Na kom to závisí: na mě, ostatních nebo naší interakci? Celkově vzato, jedná se o metodu, kterou pro nás popisují kabalisté a která vysvětluje, jak provádět činnosti nejvýhodnější pro odhalení Stvořitele.

Dnes celé lidstvo stojí na počátku tohoto odhalení. Vývoj dospěl k závěru, že svět si již uvědomil potenciál materialistického pokroku. Nemáme co hledat na jiných planetách a nic co bychom vytěžili ze země, vše jsme také zkusili i na jejím povrchu, a viděli jsme, že náš život je omezen a vede do slepé uličky.

Je to začátek Stvořitelova odhalení všem tvorům. Kvůli této překážce se lidé začnou ptát na otázku: „K čemu a proč žijeme? Co je smyslem života?“

Od teď se dozvídáme, že smyslem našeho života je odhalit Stvořitele, nebo přesněji řečeno, připravit se na jeho odhalení. Dosahujeme toho prostřednictvím sjednocení, a tím zjemňujeme naši touhu přijímat, tak aby se mohla stát altruistickou a začala přebírat různé druhy odevzdání. Koneckonců, Stvořitel je kvalita dávání, a pokud vytvoříme takové spojení mezi sebou navzájem, pomáháme Mu odhalit Jeho samotného mezi námi, připravujeme pro to půdu, materiál, který bude schopen převzít jeho vlastnosti, jeho obraz.

Proto vyvíjíme sami sebe v přesné ekvivalenci s jeho formou.
[71271]
Z kongresu Arava 23/2/12, lekce # 2

Člověk se nezajímá o to, jestli dostává nebo odevzdává, ale spíše o to, jaký z toho má pocit. Pokud se cítím dobře, jsem připraven přinést ti dárek každý den, každý okamžik. Hlavní věc je, že mi to přináší potěšení.

Není problém dát dárek, ale cítit v tom potěšení. Ve chvíli, kdy cítím, že mě odevzdání naplňuje, dám vám co chcete. Nemyslím na to, zda dát nebo nedat, ale na to, jak z toho mít potěšení.

Zde není mnoho prostoru pro filozofii, protože jsme pouze touha užívat si, a tak můžeme udělat cokoli, pokud nám to přináší naplnění. Otázkou je, jak konat bez přijímání jakéhokoli naplnění?

To je důvod, proč jsme dostali touhu naplnit se egoisticky, abychom nad ní vybudovali náš postoj k formě naplnění. Musím kontrolovat sám sebe: Jak si užívám? To znamená, že sám sebe vezmu pod krkem a teď se rozhodnu, jak bych si měl užívat: tímto způsobem nebo jiným. Do té doby se sám škrtím a nedovolím si něco získat.

Pak se stanu nezávislým. Jsem svobodný s ohledem na naplnění, a jsem schopen zastavit sám sebe od přijímání naplnění, nebo naopak, naplnit se. To mě činí podobným Stvořiteli, protože On je pánem jak touhy tak naplnění. I já se stanu pánem s kontrolou obojího.

Nechápeme, jak se můžeme sami uškrtit vlastníma rukama a jak svobodní jsme, když toho jednou dosáhneme! Je to tak vysoký status, že pouze v něm se názývám „Člověk“.

Do té doby ve mně existuje pouze automatický výpočet a nic víc než to. Je to jako chtít přestat kouřit, protože to je nezdravé. Vše záleží na tom, co je pro mě důležitější.
[72564]
Z 3. část denní lekce kabaly 11/3/2012, TES

Síla odevzdání je síla spojení. Bez ní nemám spojení ve své rodině nebo kontakt s jinými lidmi a dětmi; nemám žádné spojení s lidskou společností jako celkem. Jednoduše zabíjíme sebe i naši komunitu tím, že nepoužíváme sílu dávání.

To je důvod, proč je nyní naprosto nezbytné, abychom získali tuto sílu. Prostě je to otázka života a smrti. To je důvod, proč přišla krize, aby nám ukázala, kde jsme. Sami jsme se dostali do tohoto stavu. Teď už je jen třeba ho zkoumat a vyhodnocovat abychom pochopili, co nám chybí. Chybí nám síla dávání. Jak ji tedy získáme? Jen tím, že vybudujeme dobré prostředí.

Toto prostředí v přírodě neexistuje. Musíme ho vybudovat uměle tak, že bude sloužit jako příklad, tlačit nás, pomáhat nám začít trochu dávat. Tato společnost bude léčit každého, jako by jim dávala varování: „Nebudete mít nic, pokud nebudete dávat. Nejen že nic nedostanete, také ztratíte jakoukoli úctu, kterou nyní máte, takže budete mít pocit, že nejste nic, absolutní nula, kterou každý pohrdá.“

Společnost vás bude ovlivňovat skrze vaše děti a další osoby, jejichž názoru si vážíte. To naruší pocit vlastní hodnoty a sebeúcty v každém člověku, který nebude usilovat o odevzdání tím, že se ukáže jak nízký a zkažený se jeví v očích společnosti. Každý se prostě od něho odvrátí a nechce být blízko něj.

Tímto způsobem zavážeme člověka přemýšlet o získání síly odevzdávat. Necháme ho poznat co to je a chtít být takový. Poté s ním společnost bude zacházet opačným způsobem: bude ho respektovat a velmi oceňovat.

Nemáme jinou možnost, protože se musíme naučit, co to znamená odevzdávat. Když přijdu studovat, mám zájem, aby se mnou prostředí pracovat v těchto dvou rovinách: s holí proti mému egoismu, trestá mě svým opovržením, a na druhé straně mě chválí za odevzdání. Tímto způsobem se můj egoismus rozhodne vážit si hodnoty odevzdání namířené proti němu.

Dostanu naplnění a uznání společnosti, když odevzdávám. Společnost bude ke mně blíž a neurazí můj velký egoismus a nezostudí mě.

Jinými slovy, vidíme, že tímto způsobem budeme jednat nad naším egoismem, který vyrostl a nafoukl se mimo meze v každém z nás. Můžeme vzdělávat člověka specificky s pomocí egoismu prostřednictvím vlivu prostředí. To se nazývá integrální výchovou, protože učíme člověka být integrálním, spojeným s každým.

Člověk si začne vážit síly odevzdání na základě toho, že si získá respekt a úctu prostředí. Lidé mu závidí, jak moc roste a je vážen jeho prostředím. Tímto způsobem si egoista začne vážit síly dávání a zjišťuje, co lze udělat se správným prostředím.

Prostředí zde hraje roli vychovatele, jako otec a matka ve vztahu k dítěti, stejně jako učitelé a vychovatelé ve vztahu k dítěti, nebo jako profesor ve vztahu ke studentovi. Velká lidská společnost funguje stejným způsobem ve vztahu ke každé dospělé osobě.

Způsob, jakým prostředí zachází s člověkem, závisí na jeho postupu. Potom, díky těmto dvěma silám: přijímání a odevzdávání společnosti, člověk získává nástroj dostat se hlouběji do sebe, společnosti a přírody. On nebo ona začne chápat, co se děje v oblasti silových polí, ve své vlastní vnitřní psychologii a psychologii vnitřní přírody a společnosti.

To pomáhá člověku začít cítit, jak tyto dvě síly jednají v celé realitě, jakým způsobem fungují v neživém kameni, v rostlinách a zvířatech, uvnitř člověka, okolním prostředí a rodině – všude. Pracuje s těmito dvěma silami jako jejich vlastník. Tímto způsobem je zkoumá a učí se o nich všechno.

Vstoupí do sítě, která spojuje celou realitu, síť vytvořenou prolínáním těchto dvou sil. To je důvod, proč rozumí celému programu stvoření, celému procesu vývoje a kam směřuje.

Koneckonců, všechno odpovídá určitému procesu. My to pouze nyní nevidíme, protože pracujeme pouze s jednou silou. Když člověk sám začne používat obě tyto síly, dává mu to vědecký nástroj pro výzkum, s jehož pomocí zkoumá vše co se děje v přírodě. Tímto způsobem se stává skutečným mistrem svého osudu a všeho, co se děje. To vše se děje tím, že povýší vědomí na novou úroveň.
[72150]
Z „Diskuse o integrální výchově“ # 12, 16/12/2011

Náprava se děje od nejjednoduššího ke stále obtížnějšímu. Nicméně, patřičná náprava se nám jeví obtížná na každém stupni a nemůžeme si představit nic většího a těžšího. Každý člověk to vnímá podle svého stupně.

Když se však podíváme na celý duchovní žebřík, je jisté, že čím vyšše rosteme, tím těžší jsou touhy, se kterými pracujeme. Ale se zkušeností, kterou člověk již získal a částečně napravenými touhami, kterých již dosáhl, je snadnější překonat tyto těžkosti a postupovat.

Je psáno, že „moudrost přichází se zkušenostmi.“ Proto vnímáme nápravy s větším klidem, stanou se pro nás jasnější. Klíčem k úspěchu je dobýt první stupeň. Nejtěžší je otevřít oči.

Doufejme, že toho dosáhneme velmi brzy. Záleží to na světě a na nás, protože jsme od sebe neoddělitelní.
[72298]
Z přípravy na lekci 9/3/2012

Otázka: Pokud není shoda v kabalistické společnosti, jak můžeme vysílat shodu do vnějšího světa?

Odpověď: Na jedné straně je to pravda. Na druhé straně bychom měli rozhodně něco dělat. To je důvod, proč nám příroda dala tuto příležitost. Stvořitel nás vědomě tlačí k tomuto vzdělávacímu procesu.

Vidíme to na příkladu rodiny, když se vezmou dva mladí lidé. Nejsou zatím příliš moudří, ale když mají dítě a stanou se rodiči, postupně získávají zodpovědnost v důsledku nezbytnosti a dalších okolností. Zrají tak a stávají se dospělými. Když člověk nemá děti, zůstává dítětem.

Pokud tedy budeme šířit naše materiály do vnějšího světa, dospějeme také. V opačném případě nikoli. To je jediný důvod, proč nám byla dána práce v šíření. To je to, co nás nutí zrát.

V moudrosti kabaly studujeme, že pokud nebudeme šířit, můžeme mít jen malý stav (Katnut). Pokud šíříme, světlo skrze nás prochází k ostatním a získáme velký stav (Gadlut), světlo Hochma, světlo moudrosti. Proto, bez ohledu na stav v jakém můžeme být, nemůžeme dělat nic jiného než se zapojit do šíření.
[71622]
Z nedělní virtuální lekce 12/2/2012

Otázka: Pokud máme v úmyslu přijímat pouze pro naše vlastní dobro a chceme se dostat z tohoto záměru a odevzdávat, co můžeme dát? Nemáme co dát, protože chceme jen přijímat ….

Odpověď: Můžeme skupině dát naši touhu odevzdávat. To je dostatečné. Naplnění pochází od Stvořitele a touha odevzdávat pochází od nás. Nemám nic co bych mohl dát, odevzdávat. Dám vám to, co On dá mě, abych Vám dal. Tímto způsobem zkoumáme spojení mezi Partzufim: horní parcuf, který dostává jako první, dává spodnímu to, co obdržel od svého horního parcufu.

Je zapotřebí pouze vybudovat záměr mezi námi, abych si přál odevzdávat namísto starosti o to, co můžu dát.
[71165]
Z 1. Lekce, Aravského kongresu 23/2/2012

Otázka: Máme svobodnou vůli, pokud jde o sjednocení?

Odpověď: Naše svobodná vůle je touha po sjednocení. Když naplňujeme tuto svobodnou vůli, Světlo přichází a spojuje nás. Takže vaše přání je naplněno, když dosáhnete jednoty.

Zde musíme rozlišit: Vaším úkolem je žádat, ale sami sjednocení neprovádíte. Bez ohledu na to, co děláme, ať už tančíme nebo jsme v hlubokých myšlenkách, připravujeme se na vliv vyššího světla, připravujeme nedostatek, nádobu pro jeho dárky, pro život, který přichází shora. Měly byste být jako malé dítě, které nemůže provést určitou akci, ale čeká na dospělého, aby ji udělal.

To je to, co chybí v naší žádosti: Neočekáváme pomoc. Toto očekávání by mělo být odhaleno jasněji.

V „Úvodu do studia deseti Sefirot,“ bod 17, Baal HaSulam říká: „Proto student před studiem se musí posílit ve víře ve Stvořitele a Jeho vedení v odměně a trestu.“ Co to ​​znamená „slibuje?“ To znamená, že je neustále „zaneprázdněn,“ neustále poskytuje svou polovinu, a druhá polovina pak přichází z vyššího světla.
[69761]
Z 4. část denní lekce kabaly 14/2/2012, „Úvod do studia na deset Sefirot“

Otázka: Je možné, že v jednom okamžiku nic nechápu a pak najednou se mi všechno odhalí, nebo je to postupný proces?

Odpověď: Je to postupný proces, který vede k okamžitému odhalení. Vidíme, že se to s námi děje. Snažíme se dělat to a ono a nic z toho, ale pak najednou získáme porozumění a něco odhalíme. Nechápeme, jak se to stane. Jakoby něco uvnitř nás pomalu rostlo a pak jen prasklo, a my najednou získáme porozumění, pocítění a dosažení jak v mysli, tak i v srdci. Tento proces vyžaduje velkou koncentraci po dlouhou dobu a mnoho kontinuálních fází, které nakonec vedou k náhlému zlomu.

Z 3. části denní lekce kabaly 12/2/12, „Studie deseti  Sefirot“

Otázka: Kabalisté mluví o vlastnosti odevzdání, ale já ji necítím. Nemám ani konec nitě …

Odpověď: Pokud zažijete potřebu po odevzdání, můžete porozumět tomu, co je to odevzdání. Zkuste odevzdávat svým přátelům a uvidíte, že nebudete chtít. Tím pochopíte to, jaké by to bylo, pokud byste měli vlastnost dávání. Pak začnete tušit, co vám chybí.

Úvaha je následující. Chci dosáhnout jednoty se svými přáteli. Jsou spojeni mezi sebou, zatímco já jsem od nich oddělen. Upřímně, nechci tuto jednotu, nejsem schopen to dělat, stále na to zapomínám. Jiskra mé touhy tmavne. Mohu ji oživit pouze tehdy, pokud jsem s přáteli, když se k nim připojím dokonce i kvůli studu.

Jsem k nim blíže, pracuji ve skupině a začínám chápat, jak moc potřebuji lásku. Skici mých snah postupně líčí obraz dávání. Myslím na jeho výhody a tím tvořím nádobu, touhu. Možná je to pořád neskutečné a pouze předběžné. Nicméně, s každým úsilím přitahuji vyšší světlo, které je postaveno dle mých přání. Přichází z dokonalosti, z věčnosti, do místa rozbití, do tohoto světa. Možná, že jako dítě hraju nějakou hádanku, ale světlo dělá svou práci. Díky tomu je možné, abych se posunoval směrem k dávání.
[68423]
Z 4. Části denní lekce kabaly 2/2/12, „Úvod do studia deseti Sefirot“