Category Archives: Symboly

Život a smrt

Dr. Michael LaitmanOtázka, kterou jsem obdržel: Světlo, které lidé vidí v průběhu klinické smrti, jim dává pocit míru, má toto světlo něco společného s okolním světlem?
Moje odpověď: Tento typ pocitu je společný psychologický jev během klinické smrti. Zažil jsem to, když jsem byl v kómatu po dobu jednoho týdne, a jsem si dobře vědom jeho účinků. Je to fyziologická reakce organismu.

Proč by živé tělo mělo přijímat světlo jen proto, že zemřelo? Proč by si člověk měl myslel, že smrt fyzického těla znamená korekci? Po smrti tělo zůstává na fyzické úrovni, stejně jak tomu bylo za jeho života. Jak to ovlivní duši?

Jediná věc, která má dopad na duši je korekce. Naopak, pokud duše jednoduše opustí tělo, aniž byla provedena jakákoli duchovní práce, proč by měla mít nárok na světlo? Byla by to „hanba“ – jako „chléb, který není jeho.“ Kdybyste dosáhli Vyššího světa pouze tím, že jste řízeni vyšší silou, která na vás působí od narození po smrt, kde je pak vaše svobodná vůle a vědomé úsilí? Kdybych uvnitř sebe prostřednictvím své vlastní práce nezformoval nádobu, schopnou vnímat Vyšší svět, jak budu vědět, že to je vyšší svět? 

Po smrti našeho těla nedostaneme nic, protože zůstává na stejné fyzické úrovni, jako když bylo živé. Jediná věc, která zůstává po smrti jsou Rešimot (informační data, záznamy). Nicméně, jestliže člověk nerealizuje své Reshimot, bude se starými Rešimot narozen v novém těle.

Ve fyzickém těle z masa, není nic duchovního nebo posvátného. Respektujeme mrtvé tělo, protože nám představuje duši. Proto v naší snaze zrcadlit Vyšší duchovní činy, provádíme určité rituály. Kdybychom udělali to stejné prostřednictvím sil naší duše, pak bychom udělali skutečné nápravy.

Baal HaSulam napsal: „Je mi jedno, kde pohřbíte můj pytel kostí.“

Z 4. části každodenní lekce kabaly 16/07/2010, článek „Podstata moudrosti kabaly“

Přestárlé děti

Dr. Michael LaitmanČlověk roste takovým způsobem, že v první řadě dostává nové touhy a naplnění, které jsou nezbytné pro jeho rozvoj, a které pracují v jeho prospěch. To je směr, který je mu dán od přírody, která chce aby vyrostl a stal se soběstačným, tak jak rostou děti v našem světě.

Toto není považováno za zakázanou radost, protože musím projít touto přirozenou cestu vývoje, dokud se nestanu „dospělým.“ Skutečně, vidíme jak jsou děti obvykle plné různých přání a mají radost ze života.

Nicméně ve chvíli, kdy se stanu dospělým, musím začít růst a rozvíjet se vědomě, spíše než silou přírody. Najednou se pro mě všechny radosti stávají škodlivými, protože je necílím jako odevzdání.

Dříve veškerá zodpovědnost spočívala na přírodě. Stvořitel určil mou cestu a vedl mě až do věku 15-20 let. Všechno, co jsem si vzal z tohoto života, bylo pro můj vývoj přínosem. Ale jakmile jsem dokončil toto období „dětství“, musím začít stanovovat svůj vlastní směr. Nyní musím přidat záměr odevzdání o své vlastní vůli. Jinak mě již žádné potěšení, které obdržím,  nebude pozvedat a posunovat dál, ale bude mě zabíjet! To mě povede zpět, abych ucítil, že je nemožné jít dál tímto způsobem, a že namísto rozvoje prostřednictvím svého egoismu a potěšení se musím vyvíjet přes záměr odevzdání.

Proto všechna potěšení, které osoba obdrží po dosažení věku dospělosti jsou pro něj škodlivá. Je to jako člověk, který si škrábe vlastní ránu. Jak hluboko musíme být ponořeni v tomto zle, abychom pochopili, že nemůžeme pokračovat tímto způsobem – jako děti, které vyrostly, a kterým příroda už nedovoluje užívat si života lehkomyslně, ale místo toho od nich požaduje odevzdání?

Jak hluboko budeme muset „škrábat vlastní rány“ je něco, co závisí na nás. Máme všechny prostředky a vysvětlení a jsme postaveni před studium, knihy, a skupinu, která je místem, kde se musíme stát vážnými a přemýšlet o tom, co musíme přidat do našeho života s cílem rozvíjet se správně.

Co navíc přidáváme k rozlišení „sladké vs. hořké“ je „pravda vs. nepravda“ – na rozdíl od dětí, které chápou jen „hořké a sladké.“ Abychom nezůstali dětmi po zbytek našich životů, jak se říká: „Co dělat s dětmi, které přestárly?“, musíme začít jednat v souladu se zásadou „pravda vs. nepravda“. Přesto bychom neměli vymazat „sladké vs. hořké“, ale spíše nad tím postavit nový postoj k životu. To je možné pouze tím, že na sebe přivoláváme Vyšší světlo pomocí studia kabaly.

Z 4.části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“

Mojžíš uvnitř člověka

Dr. Michael LaitmanOtázka, kterou jsem obdržel: Jak uvnitř nás rozeznáme„Mojžíše“?

Má odpověď: „Mojžíš“ uvnitř člověka je nejbližší místo k Stvořiteli, nebo kontaktní bod se Stvořitelem. Pokud člověk správně postupuje, chrání a stará se o tento bod, jako by to byl jeho nejvzácnější klenot. Vždyť jej spojuje se Stvořitelem.

„Mojžíš“ je vlastnost, která je nejblíže duchovnímu světu. Veškeré ostatní body touží po duchovním světě jen někdy a za určitých podmínek, na jiné úrovni Aviutu (síle touhy), a kvůli různým důvodům, kdežto „Mojžíš“ uvnitř člověka je opravdu odán cíli.

Co je Vrchní Světlo?

What Is the Upper Light?Otázka, kterou jsem dostal: Říkáš, že kabala je věda. To je fér. Dvě síly přírody, dávání a příjímání. Celá příroda není nic než odevzdání a člověk je v přírodě jediný element, který narušuje rovnováhu, vytváří nerovnováhu, a proto trpíme. Všechno je v pořádku, dokud se nedostaneme to tohohle bodu. Ale nakonec, když se dostaneme do bodu, kdy potřebujeme rovnováhu napravit, říkáš: Or Makif.

Hmm…jen tak odnikud přijde nějaké světlo a napraví mě. A co nechápu nejvíc, je to, že toto světlo přichází z knihy. Mohl bys prosím prakticky a jasně vysvětlit nebo definovat, co je „světlo“? Myslel jsem, že je kabala věda o silách, přírodě, touhách, atd.

Jak to vnímám já, Vrchní Světlo není vědecký termín a přímo odkazuje na něco esoterického. Možná bys tento pojem mohl udělat přijatelnější a pochopitelnější? Co je ta síla, která nás napravuje? Je to síla odevzdání? Tak proč se nazývá Or Makif? Jak nám může tohle „světlo“ pomoct předcházet utrpení na naší cestě vývoje? Je to nějakým způsobem spojeno s materiálním světlem? 

Moje odpověď: Kdybych s tvou láskou k silám byl tebou, studoval bych „Předmluvu k moudrosti kabaly“ (Ptichu) (zde je Uvedení do Předmluvy k moudrosti kabaly v češtině) nebo možná Talmud Eser Sefirot!

Tyto texty vysvětlují různé duchovní pojmy vědeckým jazykem: 1. touha, 2. náprava záměru „pro sebe samotného“ na „pro dobro Stvořitele“, 3. naplnění Světlem, potěšením, Stvořitelem do míry napraveného záměru. V kabale není nic jiného.

Or Makif je síla, která nás ovlivňuje z napravenějšího stavu, o který usilujeme. Odpovídá na tvou snahu následujícím způsobem: vytahuje tě do vyššího, altruističtějšího stavu do takové míry, do jaké o to usiluješ. Je to interakce mezi dvěma vektory tužeb. Stejný vzájemný vliv sil existuje také v našem světě, když člověk usiluje o jakkoukoliv novou věc.

Rozdíl je v tom, že když se jedná o duchovní úsilí, o této síle, která tě táhne do nového stavu, se mluví jako o Světle, protože tě netáhne jen díky svému vlivu na tebe, ale také tě mění, nutí tě stát se stejným jako ten nový stav, který je duchovní a altruistický. Rozdíl mezi touto silou Světla a silou, která tě táhne k novému stavu v našem světě, je ten, že síla v našem světě tě nemusí měnit, aby tě k něčemu přitáhla. Vyzkoušej si to sám, aby odstranil jakékoliv pochybnosti.

Světlo budoucnosti

Laitman_039Čtu Zohar a přeji si proniknout do jeho vnitřního obrazu. Jaké jsou to touhy a vlastnosti? Chci zcela vymazat tento materiální, vysněný, imaginární obraz. Chci si místo toho představit opravdový obraz. Co bych viděl, kdyby se právě teď odehrálo toto odhalení? Chci se o to snažit jako dítě, které chce být dospělé. Pak uvnitř sebe uvidím spojení vlastností a tužeb, místo abych viděl tyto hmotné obrazy.  

 Touto snahou budím Světlo, které Přetváří, jenž mě srovnává se Stvořitelem. Nemusím o tomto Světle přemýšlet; probouzí jej snaha vidět pravý obraz. Doopravdy zde není žádné „Světlo, které přetváří,“ je tu jen pokročilejší obraz světa na dalším, vyšším stupni, který se, ve srovnání se mnou, jaký jsem teď, nazývá Světlo. Pokud na mě ve srovnáním se současným obrazem dělá dojem vnitřnější obraz, nazývá se Světlo.

Světlo vnímáme jako zvláštní stimulaci v touze. Zaznamenáváme jej písmeny stejným způsobem, jakým zaznamenáváme touhy. „Usiluji ke Světlu“ znamená, že usiluji o pokročilejší stavu odevzdání. To pro mě znamená Světlo.   

Z první části Každodenní kabalistické lekce 19/4/2010, Zohar

Vrchní logika

Laitman_144Otázka, kterou jsem dostal: Jaká je logika ve „víře nad rozumem?“

Má odpověď: “Víra nad rozumem” má logiku Vrchního. Logika spodního je, když vidím svět skrze svou mysl a pocity. Takto žiju. Postupuji po ploché rovině, pouze na své úrovni a nikdy se nemohu pozvednout výše. To se nazývá „víra pod rozumem“ nebo „víra uvnitř rozumu.“ Víra neurčuje mé činy; víra, což je vlastnost odevzdání, není nad rozumem.

Ve “víře nad rozumem” je to jako bych si sundal brýle a neviděl nic jiného než Vrchního. Jsem připraven se k Vrchnímu připojit v čemkoliv si přeje. Chci díky síle adheze s Ním získat Jeho pocity a poznání. Tímto činem se jsem ochoten úplně anulovat, rozloučit se svým „nastavením.“

Když získám Jeho stupeň, dostanu Jeho víru (Jeho vlastnost odevzdání) a poznání, které je vyšší než to mé. Skrze sílu většího odevzdání též získám vyšší poznání. To se nazývá „víra nad předchozím rozumem.“ Tímto způsobem dosahuji vyššího stupně.

Proto ti, kteří postupují „vírou nad rozumem“ ve skutečnosti zvyšují poznání, protože mají nové nádoby vnímání. To protože Světlo Chochma (poznání, dosažení) se šíří pouze ve Světle Chasadim (odevzdání, víra).  

Zatímco ti, kteří se ve zvířecí mysli nemohou pozvednout nad svůj rozum, se drží svého současného stavu a nechtějí nic většího; nemohou před vyšším stupněm, před učitelem, anulovat svůj názor. Tak ničeho nedosáhnou a zůstanou „zvířaty.“ Budou „chytří a rozumní“ uvnitř hranic svých myslí, ale ani si neuvědomí, že existuje vyšší moudrost. Koneckonců, vyšší moudrost vždy vypadá, jakoby postrádala jakýkoliv současný základ.

Písař Tóry

Z knihy Šamati, článek 197: Kniha, autor, příběh. Kniha je považována za (stav), který předchází tvorbě (plánu). Autor je majitel knihy. Spojení autora a knihy zaujímá formu „příběhu,“ to jest Tóry spolu s Dárcem Tóry.

Vidíme se uvnitř nějakého druhu reality a musíme zkoumat abychom zjistili, jaký to má význam? Je to iluze nebo pravda? Nebo jsou ty dvě možná stejná věc? Stejný program, který se uvnitř mě odvíjí spolu s řetězcem příčin a následků. Ale kdo je autorem? Budu uvnitř sebe schopen rozpoznat autora příběhu, který čtu? 

Kniha (tato celá realita) již existovala, než jsem ji začal číst a objevovat. Avšak všechna odhalení se odehrávají uvnitř mě, protože, jak procházím knihou od začátku až na konec, ten příběh čtu a získávám dojmy z jeho plynutí.

Do stupně, do kterého se s ní obeznámím a jsem v ní zahrnut, odhaluji uvnitř toho příběhu autora knihy. Jak jdu dovnitř knihy, její příběh mě začíná budovat a tlačí mě, abych se také stal jejím autorem (či písařem).

Příběh je Tóra, která nás vede k úplnému odhalení celé knihy, ve které jsme společně s Tím, kdo Tóru dává. Každý z nás to pro sebe odhaluje na novo, ale potřebujeme učitele aby nám pomohl číst tuto knihu.  Podobně čte v našem světě dospělý dítěti, dokud dítě nevyroste a nenaučí se číst samo.

V kabalistické vědě musí dospělý (duchovně mluvící) pomhat dítěti. Člověk nemůže odhalit knihu sám, ale pouze když mu je předána od učitele (na studenta). Takto se každý z nás musí naučit číst knihu a procházet tímto příběhem, aby odhalil uvnitř knihy odhalil autora.

Dokud se nanaučím číst sám a procházet celou touto cestou, neodhalím knihu a jejího autora, protože to je možné jen tehdy, když jsem Mu podobný. Postupně se sám stávám autorem, jelikož píšu Tóru na látku (hmotu) své touhy, která neustále přejímá nové formy písmen.

Dokonce i když byla tato kniha již napsána Autorem, stávám se jím též. Když tím příběhem procházím od počátku do konce, srovnávám se a spojuji s knihou, autorem a příběhem.

Poznámka: V hebrejštině slovo Sofer znamená jako spisovatele (autora), tak písaře. Jediným autorem je Stvořitel, který napsal pouze jedinou knihu, Tóru, která zahrnuje vše. My ji pouze přepisujeme (odhalujeme), každý z nás uvnitř sebe.

Rozšiřování našeho vnímání – protiklady mohou být oba pravdivé

Dr. Michael LaitmanIzák je síla, která roste opačná Abrahámovi a slouží jako „pomoc proti němu.“ Začínáme objevovat, že duchovno není jednotlivá síla, jak jsme si předtím mysleli. Nejsme schopni pochopit, jak mohou dva koexistovat dva protikladné pojmy, a jak mohou být oba pravdivé. Není ještě pochopeno, že právě v této kolizi a rozporu je odhalena pravda. Myslíme si, že by vše mělo být přímé a jasně definované.

Avšak začneme si uvědomovat, že věci nejsou tak jasně střiženy, jak jsme je původně vnímali. Když začneme pracovat s naší vlastností „Izáka“ a napravovat ji, začneme si uvědomovat, že věci nejsou tak přímočaré, jak jsme je předtím exkluzivně skrze svůj egoismus vnímali. Jinými slovy, vše, co jsme viděli skrze svůj egoismus, byla touha se těšit a potěšení, které je té touze opačné, ale nyní vidíme, že je zde levá linka a pravá linka. Navíc mohou být obě pravdivé a správné, což nám pomáhá postupovat. Na druhé straně si mohou obě odporovat, ale obě mají nicméně v tvorbě místo, protože jsou obě připoutány ke Stvořiteli.

Vskutku je uvnitř nás zahrnuta jak vlastnost „Izáka,“ tak „Abraháma“: naše vlastní kvalita přijímání, díky níž člověk zůstává stvořením, které existuje od Stvořitele odděleně; a nad tím je vlastnost odevzdání, kterou jeden získává od Stvořitele. Následuje, že mezi těmito dvěma silami uvnitř člověka je vždy vnitřní konflikt. Tak pouze pozvedáním Izáka přijde Abrahám s ohledem ke Stvořiteli k pochopení své pravé pozice. Proto slovo „syn“ (Ben) znamená „porozumění“ (Leavin), což je Bina, nový stupeň.

Duchovní vlastnosti uvnitř mě: Abrahám a Izák

Dr. Michael Laitman “Abrahám” je první duchovní vlastnost, kterou uvnitř odhalíme. Je to hlavní vlastnost odevzdání, Chafec Chesed (těšící se milosrdestvím). Když Abrahám dosáhne „stáří,“ myšleno, že je mu zcela odhaleno určité stádium, vynoří se nový stav, který je zásadně odlišný od předchozímu stavu.

Toto je proces, ve kterém se před dosažením dalšího stádia Abrahám neustále pozvedá nad svoji předchozí touhu, asociovanou s Babylonem. Nejprve se vzdálí od všech sil a tužeb babylonských obyvatel, kteří uctívají jiné bohy. Když se od toho odpoutá, opustí toto místo či stádium a vynoří se nový stav. Na tomto novém stádiu se cyklus opakuje. Opět odhalí touhu uvnitř, která jej vrací do předchozího stavu, který právě opustil.

Jelikož nad touhy neustále kvalitativně roste, pouze se to zdá, jakoby se vynořoval nový stav. Touha se na „levé straně“ odhalí jako opačná Abrahámovi, ale zároveň je to jeho „syn.“ což znamená, že to je následek, pocházející z Abraháma. Takto se jako zdroj nečistých sil, spojený s levou stranou (Klipot), vynoří „Izák,“ který značí levou linku, Binu, Gevuru (vítězení, překonávání).

Chcete osud předpovídat nebo jej měnit?

What Does the Torah Say About the Red String Otázka, kterou jsem dostal: Proč mluví kabala o „znacích Zodiaku“ (Mazalot), což vypadá jako by měla spojení s astrologií?

Moje odpověď: No kde vzala astrologie všechny ty pojmy pokud ne z kabaly? Použití této terminologie se datuje zpátky k Abrahamovi. Koneckonců celý náš systém na všech úrovních (nehybné, vegetativní, pohyblivé a mluvící) je paralelní systému Vrchních světů, odkud síly sestupují a jsou v našem světě vtištěny ve všech úrovních. Proto vidíme stejné korelace v nebeských konstalacích, jelikož jsou postaveny stejnými zákony v souladu se spojením větve a kořenu.

Jediným problémem je náš přístup. Text Midraš Raba (Velký komentář) říká, že v noci Abraham chodíval ven, aby se díval na hvězdy. Ptával se: „Jsem pod kontrolou těchto hvězd nebo je zde Vrchní síla, která je vyšší než všechny z nich?“ Pokud podléhám moci hvězd, pak je musím uctívat, ale pokud je nad nimi Vrchní síla, hvězdy jsou pouhými znaky. Nepochybně mají ty znaky pravdu, pokud jsou čteny těmi, kteří ví, jak je číst, aby řekli, co se děje v systému nad nimi. Koneckonců všechny události se odehrávají v místě paralelním ve všech systémech (či světech) Shora dolu. Pouze musíme znát, jak je číst či interpretovat.

Avšak opravdu tomu všichni experti na astrologii rozumí? Pokud jsou jako Haman, který je v „Megilat Ester“ popisován jako velký astrolog, pak by pro nás bylo zajímavé slyšet, co tento velký astrolog říká. Koneckonců, on dosáhl Stvořitele!

Člověk, který touží dosáhnout pravdy míří výš než hvězdy a znaky Zodiaku. Proto na nebeské znaky pohlížíme jako na pouhé symboly, demonstrující vyšší síly.  Naším opravdovým cílem je dosáhnout Síly, která tyto symboly řídí, sjednotit se s Ní a pozvednout se do Její úrovně.

Nebeské znaky jsou strukturovány stejným způsobem jako znaky Zeir Anpinu „na obloze,“ což je Bina. Všechny znaky na obloze jsou spojení Biny se Zeir Anpinem a my jsme jimi ovlivňováni, když dosáhnou Sefiry Jesod. Člověk, který ví, jak číst tuto „nebeskou knihu“ dokáže těmto znakům porozumět.

Ale na co nám to je, chápat tyto znaky? Náš záměr a pozornost musí být výše než hvězdy a znaky Zodiaku. Musíme pátrat po síle, která je kontroluje. Proto je zakázáno se zabývat astrologií, protože nás zdržuje od dosažení cíle stvoření. Nevede nás k cíli, ale odvádí nás od něj.

Pokud člověk vystoupí a dosáhne Vrchního systému, pak chápe všechny znaky, a jak jsou dole odráženy. Avšak nemá o to zájem, protože je celá jeho práce zaměřena na Vrchní Síly, které jeho duši ovlivňují přímo. Nemá zájem o mechanické znaky v našem světě, které jsou na nižší úrovni jednoduše demonstrací toho, co se již stalo na vyšší. Dokonce i události, které se odehrají v budoucnosti již sestoupily a materializovaly se; jednoduše je ještě necítíme.

Proto nemá cenu se snažit odhalit budoucnost, protože touto cestou nebudeme schopni změnit náš osud. Pokud chcete změnit svůj osud, musíte do úrovně osudu vystoupit. Toto je úroveň štěstí (Mazal) – úroveň Světla.