Otázka: Proč je Šavuot nazýván svátkem Darování Tóry, a ne přijetí Tóry?
Odpověď: Darování Tóry nastává, když dospějeme k tomu, že pro ni máme potřebu. Jedná se o světlo, o darování Shora, a nikoliv o přijetí zdola. (Pokračování textu…)
Jeruzalém je indikátorem duchovního stavu lidí. Proto není místo s větší nesourodostí a nenávistí mezi všemi proudy lidí než v Jeruzalémě.
Je to velmi strnulé město, protože ukazuje pravdivý stav v srdci každého směrem k sjednocení. Jeruzalém může být jak centrem rozdělení lidu Izraele, nebo také centrem sjednocení. (Pokračování textu…)
Otázka: Jak můžeme vysvětlit podzimní svátky – Roš Ašana (Nový Rok) , Jom Kipur (Soudný den), Sukot – z pohledu kabaly.
Odpověď: Celým našim problémem je shromáždit ze střípků roztříštěný systém s názvem Adam. (Pokračování textu…)
Mojžíš jim přikázal: „Každého sedmého roku, v roce určeném k promíjení dluhů, během Slavnosti stánků se sejde všechen Izrael, aby se ukázal před Hospodinem, tvým Bohem, na místě, které si on vyvolí. Tehdy budeš celému Izraeli předčítat tento Zákon, tak aby jej slyšeli“.
(Tóra, Deuteronomium 31:10 – 31:11)
Zkoumání sebe samého, svého negativního egoistického přání, nadchází příchodem Nového roku (Roš Ašana).
Roš Ašana – to je začátek nápravy, Soudný den (Jom Kipur) je jeho následující etapa.
A konečná náprava se uskuteční v Sukot. To je „chibuk smol“ (objetí z levé strany) a „chibuk jamin“ (objetí z pravé strany). To znamená společnou přitažlivost Stvořitele a stvoření. Jejich úplné spojení symbolizuje poslední den svátku Sukot, nazývaného Simchat Tóra (Radost Tóry).
Rodíme se s egoistickou touhou po potěšení, ale náhle se uvnitř ní probouzí nějaká nová touha (duchovní). Díky prostředí a knihám můžeme rozvíjet tuto novou touhu a ona nás bude vtahovat do svého světa. A původní touha se zmenšuje, mizí, nebo naopak roste, ale my se nad ní pozvedáme v touze odevzdávat. (Pokračování textu…)
Jom Kipur (den vykoupení) – to není smutek a žal, ale velmi vysoká duchovní úroveň. Právě proto, nehledě na to, že modlící se používají taková slova jako „ vykoupení“, „ hrozivé dny“, „soud“, „hříchy“, „odpuštění“ a tak dále, je tento den považován za svátek. (Pokračování textu…)
Pesach znamená přechod z vnímání našeho světa, které patří každému člověku v našem světě, k vnímání Vyššího světa. Toto je možné pouze pro kabalisty.
Čas „pokání“ – je okamžikem, kdy v sobě objevuji vlastnosti, které mi nedovolují spojit se s ostatními. To se odehrává před začátkem nápravy, tedy před začátkem hebrejského nového roku. Ze všeho nejdříve si potřebuji ujasnit, co mi překáží. Je zřejmé, že je to mé sobectví, které si nepřeje spojení a sjednocení s druhými.
Otázka: Já skutečně nechci! Ráj na zemi je sedět sám na pláži, kde nejsou žádní lidé kromě jednoho či dvou, kteří jsou mi blízcí a které potřebuji. Vy však říkáte, že ráj spočívá ve sjednocení všech lidí. Je to nějaký jiný ráj, nebude tam těsno?
Odpověď: Nebude tam pro nás těsno. V tomto spojení budeme pociťovat dokonalou harmonii a nikdo nám nebude na obtíž.
Komentář: Každý rok cestuji na dovolenou na to nejvzdálenější místo, kde není živé duše. A to je pro mě ráj.
Odpověď: Toto je opačný způsob řešení problému naší nejednoty – snaha uniknout zlu a schovat se na místě, kde žádní lidé nejsou.
Můžeme zůstat mezi druhými a cítit se s nimi ještě lépe, než kdybychom byli sami. Vše závisí pouze na mých vztazích s druhými a na tom, nakolik mi ukazují, že na nich závisím. Vztahuje se to k nápravě našich vzájemných vztahů a schopnosti vnímat všechny lidi jako součásti jednoho těla. Znamená to, že už mě nadále nikdo neobtěžuje, naopak každého potřebuji, protože všichni jsou vždy připraveni pomoci mi s čímkoliv, co potřebuji. To je stav ideálního spojení.
Každopádně stále nemůžeme být bez lidí. Neexistuje žádná volba, musíme být spolu. V dnešní době žije na naší planetě sedm miliard lidí a v dalších padesáti až sto letech nás bude dvojnásobek. Nemáme se tedy jeden před druhým kam ukrýt; musíme pochopit, že univerzální program přírody vyžaduje, abychom se spojili jako jeden člověk s jedním srdcem. A potom již nebudu cítit, že by kdokoliv byl přebytečný, přestože kolem mě budou další miliony lidí. Nebudu cítit, že stojím v davu, naopak každého pocítím jako nepostradatelného a naplňujícího mou touhu.
Pokud chci přijít k takovému stavu, lítost a pokání jsou v měsíci Elul nezbytné, abych mohl objevit ty touhy, které mi zabraňují spojit se. Stačí je odhalit a ve stejný okamžik již dochází k jejich nápravě. Pokud tyto touhy považuji za hřích, jsou okamžitě opraveny světlem vracejícím ke zdroji. Nežádá se od nás nic jiného než odhalení naší egoistické přirozenosti a vnitřního odporu ke spojení s druhými. A je dobré, když je toto zlo odhaleno, protože světlo nenávidí naši egoistickou společnost a je připraveno ji napravit ihned v okamžiku naší první žádosti.
Otázka: Proč je špatné toužit po samotě?
Odpověď: Protože cílem stvoření je přivést nás do stavu jednoty. Když se od tohoto cíle odkláníme, bráníme jeho uskutečnění, trpíme potom, protože se pohybujeme v protisměru. Je možné napravit naše spojení s druhými a cítit se báječně ve společnosti dalších milionů lidí, místo toho však utíkáš, abys alespoň týden byl o samotě, alespoň trochu, a poté se zase musíš vrátit zpátky. Přitom by ses mohl cítit jako na dovolené celý rok jako kdyby nikdo nebyl kolem!
Nakonec však uniknout nemůžeme. Potřebujeme služby druhých lidí – doktorů, kuchařů, obchodníků a bankéřů. Jsme nuceni pracovat a sloužit druhým, vydělávat peníze a starat se o rodinu. Musíme navazovat vztahy s ostatními.
Stačí se podívat na dění ve světě – nedávné události a obrovská invaze imigrantů do Evropy jsou následkem toho, že s druhými neumíme navázat vztahy. Příroda nás přivádí do extrémních situací, jako jsou tyto, aby nás přiměla hledat cestu ke správnému spojení.
[#166146]
Z programu rozhlasové stanice 103FM, 30.08.2015
Pokud usilujeme o spojení, ukáže se, že naše přirozenost – je absolutní zlo, egoismus, jednající pouze pro svoje blaho a na úkor bližního. I když si myslíme, že máme alespoň nějaké dobré úmysly ve vztahu k ostatním, ve výsledku to také skončí jako skryté sobectví.
Otázka: Co je to za čtyři syny, zmiňované v paschalní hagadě: inteligentní, kriminální, nevyspělý a neschopný klást otázky?
Odpověď: Všichni čtyři synové hledají odpověď na stejnou otázku: jak se můžeme povznést nad naším sobectvím?
Inteligentní syn filozofuje a říká, že tyto zákony lze interpretovat tak či jinak, ale není žádné řešení, které by nám umožnilo dostat se z Egypta, to jest povznést se nad vlastním egoizmem.
Kriminální syn říká: „Ale proč se musíme nad ním povznést?“ Nechce se mu tímto zabývat a ptá se: „Jaký je užitek z práce proti sobectví? Nechte mě být, mně je i tak dobře.“ Proto je v našich očích zločincem – protože se nechce povznést nad svůj aktuální stav, byť je špatný. Chápe všechno tak, jak to je a nechce vycházet z Egypta.
Nevyspělý syn říká, že tyto zákony jsou nejasné. Proč se musí odejít z Egypta? Neuvědomuje si, že je v otroctví a tudíž ani jak se z tohoto otroctví osvobodit.
Sedíme teď kolem svátečního stolu. Jeden se cítí jako inteligentní syn, druhý jako nevyspělý, třetí jako zločinec a čtvrtý není schopen položit otázku. A tomuto čtvrtému synovi, který se neumí zeptat, musíme v tento den říct: „Je to na počest toho, co pro nás Stvořitel udělal tím, že nás vyvedl z Egypta“.
Tento syn se neumí zeptat nikoli proto, že je hloupý, chytrák nebo zločinec. Uvědomuje si, že je tu něco, jakási cesta z naší přirozenosti, kterou nejsme schopní vnímat a rozpoznat.
Všichni hosté u stolu také nechápou: „Kam musíme jít a proč? Kde jste viděli, že se dá zbavit vlastního egoizmu? Nic takového v přírodě neexistuje“. Každý se takto táže: inteligentní, nevyspělý a i kriminální.
Ale ten, který se neumí zeptat, se na nic neptá, protože chápe, že se tu skrývá nějaké tajemství, na které se ani nedá zeptat, protože je pro nás zcela nedostupné. Existuje něco nad naším životem, nad naším sobectvím, v jehož područí se nacházíme.
Je důvod, pro který jsme stvořeni a existujeme v tak ubohém stavu. Ale není jasné, co se s tím dá provést – není vidět východisko. Proto je řečeno, že je třeba mu to vysvětlit. Vždyť když člověk dosáhne takové úrovně vývoje, že nemá co říct na ospravedlnění vlastního sobectví, pouze tehdy najde řešení.
Všichni se musíme stát tím synem, který neumí klást otázky. Toto jsou čtyři stupně vývoje člověka. Každý z nás je v určité fázi vývoje a proto se může poznat v jednom ze čtyř synů – podle otázek, které klade.
[# 157095]
RSS Kanál
Odběr e-mailem
RAV LAITMAN NA TWITTERU