Mnoho lidí si myslí, že spiritualita je běžný způsob jak naplnit sám sebe. Člověk si myslí, že velmi brzy odhalí stvořitele, a pak mu bude ležet celý svět u nohou. Ale to je falešná představa, protože po pravdě řečeno, spiritualita je odevzdání.

Jinými slovy, nejsem naplněn tím, co se mi odhalí, ale spíš budu naplněn odevzdáním, když se sám korektně otevřu. Koneckonců, Světlo nikdy nevstoupí do Kli, touhy, přímo, ale pouze pokud je oblečené v odraženém světle. Proto se musím stát dávajícím a užít si odevzdání. Ale jak to mám dokázat?

K dosažení tohoto cíle člověk potřebuje prostředí, které by na něj mohlo mít takový vliv, aby si myslel, že odevzdání je velmi cenný, vznešený majetek, že je to naplnění. Každý musí pozvedat hodnotu odevzdání v očích přítele, a tím mu předávat část vzájemné záruky. A potom, díky jeho povědomí o významu tohoto cíle, člověk obdrží osvícení, které mu pomáhá v duchovním pokroku.

Ale nad tím vším, člověk musí pochopit, že je to hra, protože z jeho současného stavu, nemůže spatřit cíl. A proto je všechna tato práce považována za stoupání k stavu, který pro tuto chvíli není jasný, člověkem nepostižitelný, opak toho, co je schopen pochopit dnes. Jinými slovy, člověk by měl neustále myslet na důležitost nějakého falešného cíle. Ale ten je falešný jen pro něj, protože je proti jeho egoistické touze.

Proto musí prostředí vychovávat člověka, poskytnout mu správné stupnice hodnot, a být docela silné, aby potlačilo jeho egoistickou povahu. Pokud jde o osobu, musí pomáhat svému prostředí, sám se před ním sklonit, podat se mu, a doslova se v něm rozpustit. A pak od něj bude moci získat důležitost cíle, a to navzdory jeho egu, které se v něm rozvine víc a víc.

Jinak nebude moci postoupit, protože existují dvě síly, které se zapojují: síla, která odmítá a ta, která přitahuje. Síla odmítnutí, odporu, se objevuje přirozeně: To je jeho ego. Otázka spočívá pouze v tom, zda se mu podaří bránit se silou s větší váhou, sílou prostředí, která ho přitáhne do spirituality.

Proto musí být všichni zaujati tím, jak si zařídit vhodné prostředí. To je to, co je naznačeno v tom, co Rabáš popisuje jako: „Shromáždili jsme zde, abychom se pozvedli na úroveň člověka.“
[39113]
Z denní lekce kabaly 4.3.2011, Spisy Rabáš

Otázka: Co je skupinová příprava na lekci a jak vyvolá Obklopující světlo ve větší míře?

Odpověď: Skupinová příprava na leci vyžaduje, aby na sebe každý převzal odpovědnost za celou skupinu. Co je myšleno principem „Když nejsem za sebe, kdo je za mě?“ Znamená to, že jsem odpovědný za probuzení skupiny a tímto způsobem nakláním váhy za celý svět k poháru milosrdenství. 

Musím se ujistit, že moji přátelé nikdy nezapomenou cíl. Proč jsme tu? Kterého stupně dosáhneme? Snažíme se dosáhnout stupně “člověka” (Adam), podobnosti Stvořiteli. Musí to pro nás být nekonečně důležité. Pak nezapomeneme, co se děje během vyučovací hodiny a nebudeme rozptylováni cizími myšlenkami. 

Musím se ujistit, že je tomu tak u všech mých přátel. Pomáhám každému držet směr tím, že se o ně starám. Díváme se na poměrně rychlý proces na cestě k úspěchu, pokud bude takto pracovat celá skupina. 

Jednotlivec může uspět pouze tehdy, je-li vyvolený, zvláštní duše. My jsme spaseni pouze jednotou. Nevidím tu žádné vyvolené lidi. Každý člověk se domnívá, že pro něj existuje individuální cesta. Nicméně se zcela mýlí, především v naší době není vyvolených potřeba. Naopak, dnes se musí do procesu nápravy zapojit masy.

[36715]
Z 1. části denní lekce kabaly 1/3/2011, Rabašovy spisy

Používáme kabalistickou metodu k nápravě části „Israel“ stejně jako části „národy světa“ v nás.  Pomáhají si navzájem prostřednictvím porušování stejně jako podpory, a tak pracují společně. 

Lidé musí porozumět tomu, že vše co se jim přihodí, je pro jejich dobro. Vše, co je během cesty odhaleno, musí být odhaleno přesným způsobem, a člověk by se měl pouze správně postavit ke všem prvkům: učiteli, knihám, skupině a Stvořiteli. Tak by měl postupovat.

Musíme pochopit, že k uskutečnění cíle dojde, když jsou všechny prvky pohromadě. Lidé se nesmí vzdalovat z této sjednocenosti pozvedáním důležitosti jednoho prvku nad ostatní. 

Někteří lidé preferují usilovat o Stvořitele, odkud pochází náboženství. Pro nábožensky založené lidi je Stvořitel vrcholem.  Všechny jejich modlitby a naděje jsou směřovány k Němu, zatímco láska k bližnímu je druhotná.

Jiní se soustředí na učitele a upadnou k Hassidut, uctívání. Pro ně je učitel důležitější než přátelé a Stvořitel. Jiní se soustředí pouze na přátele – dobrá společnost je pro ně ta nejdůležitější věc. Jako pravidlo, v našich skupinách je to nemožné, protože studujeme sílu, která mezi námi probouzí nenávist, abychom usilovali o skutečnou nápravu. A proto nemůžeme být jen dobrými přáteli, jak to dělají ostatní společenství.

Pouze rovný přístup k učiteli, studiu, přátelům a Stvořiteli nám umožní dosáhnout cíle. 
[35377]
Z 1. části denní lekce kabaly 2/16/11, Rabašovy spisy

Kabala nemluví o našem imaginárním světě, ale o nápravě duše a jak dosáhnout skutečné reality. Skutečnou realitou je Kli, ve kterém  je vnímán Stvořitel na základě určitého stupně sepětí s Ním. 

Kli nebo duše je rozdělena do dvou částí: Israel, část, která usiluje o spojení se Stvořitelem, k cíli, a národy světa, což je část, která toho není schopna. Cítíme jisté toužení odhalit Stvořitele. Věda kabaly je dle definice metoda k odhalení Stvořitele stvoření. Jinými slovy, hovoří o odhalení vlastnosti odevzdání a lásky v samotném stvoření. 

Abychom měli možnost cíle dosáhnout, lidé, kteří mají příslušnou touhu se sjednocují ve společném poli Stvořitele. Cítí se být přitahováni navzájem bez toho, aniž by věděli proč, a shromažďují se jako elektrické náboje či kovové štěpiny v magnetickém poli. To se děje tehdy, když dostanou příležitost realizovat metodu nápravy.

Zprvu nevědí, že musí napravit sebe. Jednoduše cítí volání toho nejdůležitějšího, “Pro co žiji? Co je smyslem mého života?” Nakonec porozumí, že všechny tyto otázky vedou k odhalení Stvořitele, Vyšší síly, která konstruuje, podporuje, utváří a kontroluje celou realitu. Není ničeho kromě této síly. 

Tak člověk od otázky kolem smyslu života přichází k otázce jak Stvořitele odhalit. Vždyť odhalení Stvořitele mu dá odpověď na vše ostatní. Tak, aby se přiblížili Stvořitelovu odhalení, se lidé spojují.

Stvořitel je skrytý, a abychom odhalili spíše Jeho než cokoli jiného, míněno odhalili kvalitu odevzdání a lásky, která se nachází vně naší přirozenosti přijímání a nenávisti, abychom vystoupali nad ni, jsem zaveden na jisté shromáždění lidí. 

Společně s nimi začínám rozumět, že otázka o smyslu života mě posune k potřebě odhalit Stvořitele, coby odpovědi na všechny otázky, které jsem si položil a pokládat budu. Odhalení Stvořitele znamená odhalení síly odevzdání a lásky. Může tomu být rozuměno pouze do míry své podobnosti jí, pouze dosáhnu-li též této kvality, kterou je On. 

Musím tuto vlastnost získat, a abych si zajistil její získání, jsem mezi lidmi, kteří mi jsou podobní. Bylo to tak pro mě zařízeno bez možnosti volby. Stvořitel je skrytý, protože kvalita odevzdání je mým opakem. Vzhledem k jejich zásadnímu rozdílu se tyto kvality navzájem necítí, a proto necítím Stvořitele. A je nemožné pracovat vůči někomu, koho necítím. Zcela jistě budu uveden v omyl a klesnu k sebeklamu. 

Proto, namísto toho, aby pracoval s Ním, Stvořitel mi dal na práci mého souseda. Umožňuje mi to provádět skutečná ověřování, dostávat sílu od přátel, a prověřovat se ve vztahu k nim: Nakolik postupuji od nenávisti k lásce?

Z 1. části denní lekce kabaly 2/15/11, Rabašovy spisy

Otázka: Závisí můj záměr na celém prostředí a záměr prostředí na mém záměru? 

Odpověď: Rozhodně! V Shamati #225 se říká: Člověk se nemůže pozvednout nad svůj kruh. Proto, [přeje-li si člověk postupovat] musí nasávat ze svého prostředí. A člověk nemá na výběr, kromě mnoha práce a Tóry. Tudíž, vybere-li si pro sebe dobré prostředí, ušetří čas a úsilí, protože je podle svého prostření utvářen.

To je jasné. Získám-li energii z prostření — a faktem je, že získám vše abych z něj postupoval – pak budu posupovat jen nakolik od nich dostávám. Nemohu být nad tímto stupněm. 

Otázka: Jak mohu vidět své prostředí coby veliké, nevidím-li jako veliké své přátele?

Odpověď: V tom leží celý problém. Koho považuješ za velkého? Nikdo ve tvém světě veliký není. Myšleno, svět nebyl stvořen pro tebe. Pak jaké prostředky použiješ k tomu, abys postupoval? Stvořitel je skrytý. Prostředí je malé. Nemáš nikoho, ke komu bys postupoval a jsi sám na celém světě. Tak se cítíš. 

Principielně se takto cítí každý a to je to, co musíme změnit. 

Ze 2. části denní lekce kabaly 2/14/11, Zohar

Otázka: Co to znamená zařadit se, přidat se do skupiny?

Odpověď: Na jedné straně, přátelé a já se cítíme, že si jsme ve vztahu ke Stvořiteli rovnocenní, protože si rovnocenně přejeme Ho dosáhnout. Avšak my sami jsme rozděleni nenávistí. V tomto případě způsob, jakým každý se všemi ostatními zachází, je způsob, jakým člověk zachází se skupinou. A k začlenění do skupiny člověk musí transformovat nenávist v lásku. 

Skupina je definována dvěma parametry:

1. Skládá se z přátel, kteří touží poznat Stvořitele jako já; nicméně,
2. já je nenávidím.

Jsou-li tyto dvě podmínky splněny, pak cesta k spiritualitě je přede mnou. Po tom všem, jak může tento trojúhelník existovat: Hledají spiritualitu, ale nenávidím je, a je-li tomu tak, jak je možné, že také toužím po Stvořiteli? A pokud o Něj usiluji, jak je možné, že je nejdříve nenávidím?
[34615]
Ze 4. části denní lekce kabaly 2/6/2011, „Podstata moudrosti kabaly“

Naše hmota, touha po potěšení, se nemění zatím co metoda zaměstnat jí ano:  Touha po potěšení musí být používána k dávání. A k dosažení toho potřebujeme cítit touhy ostatních. Pouze pak odhalíme, že zatímco přijímáme, jsme schopni dávat.

Duchovní čin se zdá velmi podivný, ne jako materiální činy. Pouze pokud odhalíme hlouboké, silné, vzájemné spojení mezi námi, odkrývajíc mezi námi spojení, kamarádství, záruku a lásku, můžeme interahovat jako ozubená kolečka v jednotném systému: Přijímat to, co mi ostatní chtějí dát, tudíž já dávám jemu.

Ukazuje se, že stvořené bytosti pouze přijímají, ale nejprve musí odhalit, že přebývají ve vzájemném dávání a vyjádřit to přesně tímto způsobem. Jak toho dosáhneme?

Stvořitel, základní síla dávání je přítomna mezi a uvnitř všeho. Tudíž, pokud se každý anuluje a my, společně, si začneme přát mu dávat, pak přijímáním jeden od druhého, budeme skutečně schopni dávat. V tomto případě, nikdo od ostatních nepřijímá, ale spíše přijímá vše od Stvořitele. Je tu ale jedna podmínka: Zatímco od něj přijímáme, musíme být jedním.

Může to být přirovnáno k matce, která má mnoho dětí a přeje si dát lásku každému z nich. Když si přejí podporovat vzájemnou záruku a jednotu, aby ji mohli zpětně milovat, když jsou připraveni přijmout její lásku společně, protože jsou svázaní jeden s druhým, pak ji těší a ona je šťastná, že je může milovat, zatímco oni jsou šťastní, když přijímají její dary. Takové přijímání je považováno za úplné dávání. 

Očividně nemohou stvořené bytosti moc dělat vyjma připravit se, a není od nich více očekáváno. Potřebují jen připravit  strukturu, ve které přijmou bohatsví Stvořitele. Nepraktikují dávaní jako takové, nýbrž dávají úmyslem. Tím, že takovým způsobem přijímají, těší dárce.
[33569]

Z 1. části denní lekce kabaly 24/02/11, Rabašovi spisy

Otázka: Co bychom měli udělat, pokud člověk opustí skupinu? Měli bychom se ho snažit přivést zpět?

Odpověď: Pokud se člověk rozhodl, že už nechce chodit do skupiny, musíme respektovat jeho rozhodnutí, neboť neexistuje nátlak ve spiritualitě. To za prvé.

Za druhé, i když člověk říká, že nechce pokračovat ve studiu, může se zítra vše změnit. Takže bychom k tomuto měli mít flexibilní přístup. Pokud se skupina snažila přivést ho zpět několikrát (obvykle dvakrát), ale on se stále nevrátil, měl by být ponechán o samotě. Nesmíme se k němu více přibližovat.

V Gemara, existuje zákon: Jestliže člověk kráčí v poli a vidí, že osel jiného člověka upadl pod tíhou nákladu, měl by pomoci dostat osla zpět a naložit ho. Pokud se to stane podruhé, měl by udělat to samé: Zvednout osla a dát na něj zavazadla. Pokud po prvních dvou pokusech osel opět klesl, již nemůže být pomoc znovu nabízena, protože zvíře není schopno náklad nést.

Osel („Hamor“ v hebrejštině) symbolizuje hmotu („Homer“), z které se skládáme. A jeho zavazadlo je zátěž, kterou je tato hmota schopna nést. A pokud váš přítel „spadl“, poté, co jste se ho snažili dvakrát přivést zpět, nechte ho na pokoji. Je to jeho volba!
[32870]
Z úvodní přednášky v severním Tel Avivu 19.12.2010

Otázka: Co je cílené potěšení?

Odpověď: Cílené potěšení je potěšení z odevzdání, a jediný možný způsob, jak si odevzdání užít, je, když milujete osobu, které dáváte.

Jak tedy mohu dosáhnout lásky? Na základě nápravy, nahrazením nenávisti láskou. Kdo nebo co vykoná tuto nápravu? Vyšší světlo.

Kdy se to stane? Když o to požádám. Kdy o to požádám? Když mě k tomu skupina zaváže.

Kdy mě k tomu zaváže? Jakmile se před skupinou skloním a najdu v ní sílu, která mě zavazuje.

Takže kdy se nakonec skloním před skupinou? To se stane, když na tom budeme pracovat společně s přáteli.

A to je místo, kde klopýtáme…
[32502]
Z 2. části denní lekce kabaly 11.1.2011, Zohar

Otázka: Kdy si člověk konečně uvědomí, že mu může pomoci jen Stvořitel, a že tato pomoc je jen v přimknutí ke skupině?

Odpověď: Dochází k tomu v posledním kroku před opuštěním exilu. Teprve tehdy se utvoří skutečná prosba, skutečná potřeba. Nicméně, tento krok přichází také po etapách: útěk, překročení Rudého moře, hora nenávisti (Sinaj), žádost a konečně zoufalství. Toto mluví o mnoha věcech.

Ptáme se: „Kdy bude práce konečně hotova a Stvořitel se odhalí?“ To je správné. Odhalí se, ale pak bude následovat další práce. Navíc to člověk uvidí jako dobrodružství, jako radost, protože když někoho milujete, úsilí v zájmu milovaných je potěšením. Užíváte si fakt, že pro ně něco děláte.

Když pracujete pro sebenaplnění, vykonáváte práci, abyste si její plody užili později. Pokud byste mohli ochutnat, aniž byste museli pracovat, to by bylo nejlepší. Ale to není stejné, jako když děláte věci z lásky k druhému. V takovém případě úsilí samotné přináší potěšení. Zatímco pracujete, shromažďujete také odměnu.

Zkuste udělat něco pro někoho, koho milujete, jako svého syna například. Bez ohledu na to, jaké úsilí je třeba, cítíte se ještě lépe, když ho vynakládáte. Pokud pouze přinesete dárek pro Vaše dítě a uvidíte, jak šťastným jste ho nebo ji udělali, neužijete si to. Když milujete, je to úsilí, které za to stojí.
[32266]
Z 1. části denní lekce kabaly 9.1.2011: „Jaké jsou síly, které jsou potřebné pro práci“