Category Archives: Otázky&Odpovědi

Osobní vztah se Stvořitelem

Otázka: Jak můžu být odpovědný za ostatní, pokud nemůžu být odpovědný ani sám za sebe?
Odpověď: Právě díky tomu, že se přihlásíš sloužit ostatním, stáváš se odpovědným za všechny. Sám pro sebe neexistuješ, ale pouze pro ostatní. Tak funguje zákon vzájemné záruky, ve kterém ostatní nemají svobodnou volbu. Určuji jejich stav a osud a proto přebírám odpovědnost a jsem připraven postavit se za něj. Všechno co se odehrává záleží pouze na mě ať se stane cokoliv, dobré nebo špatné. Připojuji všechny jako svůj dolní parcuf a rozhoduji za všechny.

Otázka: Není to drzost z mé strany takhle přemýšlet?
Odpověď: Není to drzost. Pokud jsme si všichni rovni, potom každý z nás má svůj vlastní vztah se Stvořitelem, nikoli přes ostatní. Všichni ostatní už jdou za mnou. Vždyť ve mně je bod v srdci, moje místo v kořeni duše, které nikomu jinému nepatří. A toto jedinečné místo má každý. Proto každý může říct, že je jedinečný, komu patří jeho vlastnost a nikdo kromě něj. Každý má svojí zvláštní vlastnost a všechny ostatní přichází k vzájemného spojení s ostatními. Touto unikátní, osobní vlastností se spojuji přímou nití se Stvořitelem a v tomto jsem před všemi. Pokud ne já, potom ostatní už nebudou dokonalí. Pouze já můžu napravit tuto vlastnost tím, že jí spojím s celým lidstvem. To jest se všemi ostatními vlastnostmi Malchut světa Nekonečna. Například Malchut světa Nekonečna je 7 mld. částí a každá tato část je spojená se Stvořitelem svojí specifickou vlastností. A všechny mé ostatní vlastnosti pochází ze vzájemného propojení s ostatními 7-mi miliardy.

[ # 135974 ]

Z lekce 27.05.2014 z článku „Darování Tóry“

Sedm hladových let

Baal Sulam, Předmluva ke spisu Talmud Eser Sefirot (TES): Výrok mudrců: „Ten, pro něhož je jeho Tóra jeho řemeslem.“ V práci s Tórou se poznává velikost víry člověka, neboť slova „jeho řemeslo“ („umanuto“ אומנתו) se skládá ze stejných písmen jako slova „jeho víra („emunato“ אמונתו)  Je to podobné tomu, jako když člověk, který důvěřuje svému příteli, mu půjčuje peníze. Možná že mu věří pouze na jeden groš a jestliže přítel prosí dva groše, on mu je odmítne půjčit. A možná že mu uvěří na sto grošů, ale nikoli více. Snad mu uvěří do takové míry, že mu půjčí polovinu svého majetku, ale nikoli majetek celý. A třeba to bude i tak, že mu beze stínu strachu svěří celý majetek. Tato poslední varianta je považována za úplnou víru, zatímco předchozí případy jsou považovány za víru nikoli úplnou, nýbrž částečnou.

Peníze jsou pouze příkladem. Obecně jde o to, jestli jsme připraveni se pro přítele vzdát všeho, co máme. Tohle Baal Sulam nazývá „dokonalou vírou“.

Otázka: Co to znamená „vzdát se všeho co mám“?

Odpověď: Jde o pocit. Pro přítele jsme připraveni vzdát se toho nejdražšího – možnosti vstoupit do duchovna. A pokud nejsme připraveni, pak nedokážeme pracovat ani před Stvořitelem. V takovém případě nemáme víru a v souladu s tím jsme odpojeni od duchovního světa.

Otázka: Proč se to nazývá „vírou“?

Odpověď: Pod vírou se rozumí odevzdání, síla sebeanulování, vzdání se toho, že myslíme pouze na sebe. Nemusíme ale zkoušet vykonat to samostatně – síla odevzdání přijde pomocí světla vracejícího se ke Zdroji, pokud se o to budeme snažit žádat. Proto je zapotřebí vynakládat úsilí, abychom se stali částí skupiny. Potom díky závisti, chtíči a ambicím uvidíme, že přátelé už toho dosáhli a dostaneme přání být stejní. Ale pokud ne, utrpení nás k tomu dotlačí a my stejně budeme chtít přejít od síly dostávání k síle odevzdání.

Po celém světě dnes prochází vlna krizí, která je koncem současné fáze vývoje. Co jsme v této fázi obdrželi? Na jednu stranu se hodně lidem život polepšil. Už nejsou chudí, ze kterých není co vzít, kromě samotného života. Dlouhou dobu jsme věřili v kapitalizmus – jinými slovy věřili jsme v to, že pomocí egoistických motivací se dá dosáhnout úspěchu. Proč ne, ať se každý snaží vzrůst, samozřejmě, že v souladu se zákonem a v přesných hranicích. Každému je poskytnuta svoboda: můžeme se zabývat průmyslem, obchodem, bankovnictvím, vývojem technologií atd. Zkrátka „jdi a dosáhni úspěchu“. Ve výsledku jsme vyrazili na tuto cestu ve snaze získat štěstí a vynaložili na ní hodně úsilí.

Ale na druhou stranu teď máme prostředky, dostáváme vzdělání, vlastníme nemovitosti, cestujeme, zvykáme si na bohatství. Teď jsme ale na rozdíl od chudých citliví k úderům.

To je důvod, proč „sedm hladových let“ přichází po „sedmi sytých letech“. Kdysi žili židé v Egyptě velmi dobře, pod vládou dobrého krále, který jim poskytoval nejlepší podmínky. Pokud bychom faraona té doby přirovnali k nynějšímu prezidentovi, Josef by byl tedy premiérem s neomezeným pověřením. Nikdo proti němu nesměl říct ani slovo. Tak Stvořitel povýšil celý národ, abys „ztloustl, zlaskavěl“ – a pak začal odstraňovat „tuk“ přebytku a židé na sobě velice dobře pocítili vývoj.

Vždyť snížení zisku a ztráta základního kapitálu jsou dvě různé věci. Nevydělat tisícovku je jedna věc, jiná věc je ztratit stovku. Tato ztráta v nás vyvolává větší lítost, než ta tisícovka, kterou jsme viděli jako potenciální výdělek, protože stovku už jsme měli v ruce. Delší dobu budeme cítit její ztrátu, zatímco tisícovka v nás nezanechá takový pocit nadlouho.

Proto je v dnešní době lidstvo pozvednuto na vysokou materiální úroveň a nyní začíná „odstraňování tuku“. Vrstvu po vrstvě, dokud se nedojde až na „maso“, dokud se neodstraní vše až „do kostí“. Je to „sedm hladových let“ a na konci „deset ran egyptských“, kdy „egypťané“ nenávidí „židy“, nesnášejí je. Jinými slovy – člověk nemůže vydržet válku s vlastním egoizmem, neví co dělat ale naprosto chápe, že právě egoizmus mu nedává nadechnout se.

Dnes máme bankovní systém, průmysl, zdravotnictví, školství – vše, po čem vaše srdce touží. Avšak všechny tyto mechanizmy působí proti nám. Pro doktory a farmaceuty je výnosné, abychom byli nemocní a proto nám vnucují občas pochybné nebo naprosto nezabírající léky. Průmysl a obchod se také změnil v nástroj lži a odsávání peněz. Zkrátka všechny člověkem založené systémy, do kterých vkládal obrovské naděje, se obrátily ve zlo.

A stalo se to za posledních 60-70 let. Není to tak dávno, kdy si lidé mysleli, že směřujeme ke světlé budoucnosti, kde každý bude vlastnit dům, mít práci, bude zdráv, samozřejmostí bude pracovní volno a odpovídající důchod… Ale místo toho, dosáhnuvši určité úrovně, začalo egoistické přání sestupovat a pohřbilo naše naděje. Ve výsledku střední třída mizí a postupně se všechno vrací zpět: elita nahoře a miliardy hladovějících dole. To je „sedm hladových let“.

Práme se, jak to že je to tak? V čem je tu logika? Vždyť elity se musí bát takového vývoje dějin, je tu nebezpečí problémů a nepořádků. Je to pravda, chudí po nich budou požadovat odpověď, nebude to možné zastavit. Co více, elita se nedokáže zastavit – vytáhne z národa všechno možné, nenechají lidem nic, přivedou je k úplné chudobě. Egoizmus jim nedovolí zastavit se, protože takový je program…

Takže právě touto cestou, pozvednutím se k bohatství a propadem do úrovně chudoby, člověk změří své ztráty. Lidé, kteří se povýšili a pak spadli, budou muset popřemýšlet, co se stalo? V uvažování o tom co dále, najednou uvidí: „Náš egoizmus nás požírá. Naše vlastní přirozenost nás nenávidí. Nedovoluje nám uspořádat si vlastní život. A pokud nenapravíme svoji přirozenost – jsme ztraceni“.

Odnese to také část elit, která zůstane po boji o kapitál. Z tohoto pekla nahoře zůstane například stovka vítězů, kteří „utlačí“ pod sebe všechno ostatní. Nebudou žádné přestupové body, lidé a instituce, kteří by mysleli na jiné sociální vrstvy. Mechanizmy vládnutí do značné míry přejdu do virtuality. Ve výsledku si každý člověk položí otázku: „Co teď mám dělat?“ A každý pocítí, jak v něm egoizmus bourá hranici, zuří a dělá všechno, co se mu chce. Naše přirozenost nám nedovolí zajistit životní rovnováhu.

Zdá se, že je to tak jasné: je nutné rozdat část majetků chudým, abychom podpořili jejich existenci. Avšak pomoc mizí beze stopy, jako v Africe. Bez ohledu na to, kolik je přiděleno – zítra nic nezůstává a potřeba pouze roste.

A tehdy lidé „zasténají“ díky odhalenému zlu a pocítí, že nejsou schopni vládnout vlastnímu egoizmu. Jakoby se v nich ubytoval had, který je požírá zevnitř, rakovina, se kterou nejde nic dělat.

Takový je postup rozvoje vnějšího světa. Nemůžeme čekat, kdy to přijde, abychom konečně pověděli lidem o metodice nápravy. My nyní už musíme tuto metodiku šířit.

Jdeme stejnou cestou, ale zrychlujeme čas, rozvíjíme se spolu se Stvořitelem, spolu se skupinou, s příkladem toho, čeho musíme docílit. Vidíme dopředu, k čemu nás přivede vývoj – k jednotě mezi všemi, všichni si budeme rovni, navzájem si budeme pomáhat mít rádi bližního svého jako sebe samotného. Dosáhneme správného rozdělení, založeného na vzdělávání v oblasti integrálních vztahů. Nastavili jsme pro sebe takový ideál a usilujeme o jeho dosažení.

Takže mimo problém, který nás tlačí zezadu, budeme mít ještě jednu hnací sílu, táhnoucí nás dopředu. Přestože nátlak bude obrovský, budeme mít snahu a energii postupovat dopředu – a tou je porozumění, poslání a smysl života. Tento obraz doslova jiskří před námi a zrychluje čas.

Ale tak jako tak, ve výsledku si všichni uvědomí, že egoizmus je zlo, že nás umrtvuje. Uvědomí si to s takovou silou, že lidé bude chtít raději zemřít. Ale ani tohle jim nebude dovoleno. Vždyť s přírodou se nedá hádat, pouze použít metodiku nápravy, která je proto přímo předurčena…

[#104051]

Lekce z článku Rabaše, 02.04.2013

 

Hostina je bod spojení mezi námi

Hostina je jeden z centrálních bodů našeho spojení. Od starodávna je v lidstvu založena tato kultura, která nás odlišuje od živočichů.

Hostina je čin nejbližší našemu organismu. Dítě je spojené s matkou za pomoci pupeční šňůry, přes kterou dostává potravu. A když dospělí lidé společně přisednou za stůl a jí, je to náznakem důvěry a určitého kontaktu mezi nimi.

Naše hostiny jsou hodně specifické, protože se nacházíme právě v takovémto stavu sbližování. Ale zatím to ještě není kabalistická hostina, ale něco uprostřed mezi tím, co bychom chtěli a tím co dokážeme.

Po čas hostiny nenaznačujeme vnitřní práci člověka, dáváme mu naplnění: otázky, odpovědi, písně, lechaimy. Naplňujeme ho a nedáváme mu možnost být sám sebou. Ve skutečnosti se člověk na naší hostině musí nacházet uvnitř sebe a co nejméně s ostatními. Je to čistě vnitřní dialog.

Otázka: Jaký je duchovní kořen hostiny?

Odpověď: Přijímání světla Chochma a co se týče kli/nádoby, musí připravit vlastnost Chesed (odevzdání). Pouze za přítomnosti světla Chasadim kli/nádoba pociťuje duchovní hlad, protože se mu objeví možnost dostat světlo Chochma a ono stále nepřichází. V té míře se vyjasňuje, projevuje světlo Chochma a probíhá vstřebání- taamim (chutě).

[#133493]

Z lekce na téma „Otázky a odpovědi“, 17.04.2014

Pohon na alternativní energii odevzdání

Z článku Rabaše „Tři modlitby“- Mojžíš si stěžuje, že uškodil svému národu, když začal mluvit s faraonem jménem Stvořitele. Před tím, než Mojžíš řekl, že pracovat je nutné pouze pro odevzdání, všichni pracovali pro Stvořitele a považovali se za spravedlivé.

Měli sílu a energii pro tuto práci, vždyť jim bylo jasné, kvůli čemu se snaží. Ale poté, co Mojžíš začal žádat, aby pracovali pro odevzdání, národ se zhoršil. Proto pro něj bylo lepší nevstupovat do práce „lo lišma“.

Vidíme, že mnozí na začátku studia v sobě cítí sílu, přání, egoistickou motivaci. Takhle to pokračuje do té doby, dokud nedosáhnou pochopení skutečné práce, že musí být nad egoismem, proti němu.

A pak jim docházejí síly. Předtím byli odvážní a odolní, plní sil a najednou všechno zmizelo, ztratili možnost cokoliv podnikat, ztratili „přísun paliva“ a proto se všichni propadají. Zůstává pouze ten, kdo je schopen postupovat díky tomu, že začíná čerpat síly z odevzdání a je připraven na altruistické činy. Až poté přechází na jiné palivo- energii odevzdání.

Otázka: Co to je alternativní palivo pro odevzdání?
Odpověď: Palivo pro odevzdání je uctívání Stvořitele, velikosti Vyššího. Proto je zapotřebí citů: velikost skupiny, potom velikost učitele a všech kabalistů minulého pokolení a potom velikost Stvořitele. Pokaždé musíme pracovat nad touto velikostí, z tohoto dostaneme sílu a postoupíme dopředu.

[#133228]
Z lekce 22.04.2014 Z článku Rabaše „Tři modlidby“

Přátelé se stejným cílem

Otázka: Jaké je spojení mezi námi? Vždyť my nejsme přátelé z materiálního pohledu. Jak se správně sjednotit?

Odpověď: Přátelství na materiální úrovni se charakterizuje tím, že lidem je spolu příjemně, mají podobné zvyky, společné známé atd. Toto je spojuje.

My jsme přátelé jiného typu, jsme přátelé se stejným cílem. Pokud bychom neměli stejný cíl, nikdy bychom se spolu nesešli. Proto musíme přesně pochopit, že pouze důležitost cíle nás drží pohromadě a ještě více nás spojuje. Proto existuje skupina.

Problém je v tom, jak nezapomínat na to, že skupina neexistuje sama od sebe. Ani my nejsme přátele sami od sebe, kteří se zde sešli proto, že je nám spolu dobře. Je to ale tak, že spojením se nade všemi problémy, které mezi námi stále vznikají, duchovně rosteme. Skupina musí vědět, za jakých podmínek se sešla, ve jménu čeho a co je ve skutečnosti její práce.

Každý den mezi sebou musíme rozkrývat nové problémy a každý den se musíme snažit je řešit pozvednutím se nad ně. Nemáme totiž řešit problémy tak, jak je to obvyklé na naší úrovni, ale právě pozvednutím se nad ně se žádostí ke Stvořiteli o nápravu. My nejsme schopni se sebenapravit – je to duchovní náprava. Neděláme nic, pouze vyjasňujeme na seminářích naše problémy, žádáme Stvořitele, aby nás napravil a naplnil. Pouze On napravuje spojení mezi námi, svým rozkrytím dává potěšení a osobně se projevuje v našem spojení.

[132194]

Z lekce 28.03.2014, „Otázky a odpovědi“

 

Nejdříve poděkuj a potom požádej

Otázka: Jaká má být práce každého z přátel, aby stále držel všechny ve stavu modlitby?
Odpověď: Každý v sobě musí rozkrýt touhu týkající se skupiny a prezentovat ji ostatním, to znamená ukázat svoji lásku k přátelům. Navíc musíme probudit všechny k péči o nápravu světa, aby byl celý svět jako rodina.
Musíme si o tom povídat mezi sebou a taky toto šířit po celém světě. Dodat každému jistotu, že právě toto si přeje Stvořitel. K takové formě, kde je lidstvo jako jedna rodina, musíme směřovat a za to se modlit.
Především je nutná sláva a poděkování, mluvit o důležitosti poslání a všeho, co je s tím spojeno. A potom žádat o rozkrytí Stvořitele, aby každý pocítil důležitost dávání. Toto se nazývá rozkrytí Stvořitele stvořením.

[131982]
Z lekce článku Rabaše, 07.04.2014

Žádám světlo víry

Otázka: Proč se v době Pesachu ve světě více rozkrývá milosrdenství, než soud?

Odpověď: Takto je uspořádán vyšší systém. Není možné v této době působit na nás silou soudu, vždyť sami nemáme žádné síly. Co se dá s námi udělat v takovém případě – ještě hlouběji nás zakopat? Toto se už stalo ve všech minulých činech. 

Teď ale žádáme světlo milosrdenství, světlo víry – síly pro pozvednutí se nad vlastním egoizmem, abychom mohli provádět odevzdávající činy nebo alespoň se nenacházet v otroctví, nebýt pohřbenými pod vlastním egoizmem. 

Všechno toto se dá zkontrolovat pouze zkoumáním vlastních myšlenek a činů, týkajících se skupiny. Podle toho se dá ohodnotit, jestli jsme aspoň trochu vyšli z Egypta nebo vůbec ne.

[#131181]

Z lekce 30.03.2014, článek z knihy „Šamati“

Herci a diváci

The Actors And The SpectatorsOtázka: Na jedné straně musím napravit svůj postoj k přátelům, bez ohledu na to, jak vnímám jejich vztah k sobě, dokonce i když se mi zdá, že mě nenávidí. Na straně druhé však nedokáži usilovat o nápravu, pokud se mi od přátel nedostává podpory a záruky. Jak se toho dosáhne?

Odpověď: Je nezbytné dívat se na realitu následovně: Je Malchut ze Světa nekonečna, a to vše jsem já. Malchut se dělí na dvě části: Nyní vnímám sebe jako jednu část a tu druhou jako to, co je okolo mě. Prozatím to jsou vnější Kelim (přání), bližší i vzdálené, které představují komplexní systém různých vztahů mezi nimi a dokonce mezi nimi a mnou.  Celý tento systém, vše co mi připadá jako „já“ a „oni“, jsem ve skutečnosti já. To vše dohromady je moje. V tomto bodě však musím vidět dvojí obraz: svou vlastní část a část, která je opačná, opakem mě.

A kromě toho je tu Stvořitel, který tento stav vytváří. K čemu? Je to kvůli tomu, aby se rozvíjela má mysl a pocity. Jsou rozvíjeny pouze prací mezi námi, myšleno mezi mnou a druhými.

Kdyby byl obraz reality vykreslen celý uvnitř mě, byl bych pod úrovní neživou. Je to tím, že dokonce i neživé vnímá prostředí, zatímco já bych byl pouze částečkou prvotní hmoty. Vegetativní úrovni bych byl dokonce ještě dále, úrovni, která cítí prostředí silněji, spotřebovává, absorbuje a vylučuje látky, a reprodukuje se, ve zkratce, žije, i když za to platí svou smrtí. To je ještě významnější u živé a mluvící úrovně. Lidé se mezi sebou nejenže ovlivňují, ale překonávají ohromné vzdálenosti, objevují nové způsoby komunikace a vynakládají mimořádné úsilí k překonání času a prostoru.

Proto je vše poměřováno vzhledem k síle spojení mezi určitým stvořením a jeho prostředím. Intenzita našeho vývoje záleží na množství a objemu spojení mezi námi, jinými slovy, na vzájemné provázanosti, vzájemné záruce a odhaleném spojení napříč světem.

Stvořitele není možné dosáhnout, pokud každého nevidím jako opak sebe a pokud nestojí proti mě, mnou nenáviděn a i on mě nenávidí. A v každém detailu se musím dostat nad obvyklý, povrchní přístup do vyšší úrovně. Musím Stvořitele žádat, aby mně pomohl a vytvořil mi ve skupině podporu tím, že mi ji vykreslí jako mou součást.

Ve skutečnosti celý svět, všichni lidé, zvířata a květiny, celá neživá příroda, celičký vesmír, to je má duše. Já jsem však od ní oddělen právě tou silou představivosti, kterou do mě vložil Stvořitel a tak nedokážu mezi námi vidět onu blízkost. To je na mě moc.

Kabalisté mě navádějí použít skupinu, malou část světa, který si dovedu představit jako mou duši. To znamená, že musím se držet svých přátel svým srdcem, spojit se s nimi, a přinést tyto Kelim (touhy) zpět do mě, na rozdíl od moci mé představivosti, která je vykresluje jako by byly mimo mě.

Je pochopitelné, že to nemůžu udělat sám, je zde zapotřebí vyšší světlo. To mne od těchto Kelim oddělilo, tak ať teď napraví mou stávající „vizi“ a přivede ji zpět dovnitř. Pak budu cítit, že dostávám svou duši zpět. Potápím se do přátel, splývám s nimi, objímám je a dávám dovnitř, nezáleží na tom, jak to říct. Hlavní věc je, aby se to stalo: jednota, záruka. Jak buduji vzájemné spojení mezi námi, do té míry budu cítit, co je pocítitelné v duši: odhalení Stvořitele.

Pokud jde o současné období, naše časy, malá skupina nestačí. Musíme se spojit se skupinami rozptýlenými po celém světě, a pak s celým světem. Tento úkol jsme obdrželi.

Ve své podstatě, současná generace je připravena a vyzvána k nápravě celé sdílené duše. To je zřejmé ze světové krize, z probuzení lidí a pokračujících korekcí na všech možných místech.

Ale nejdůležitější věc, kterou musíme pochopit, je, že skupina je duše. I když ve skutečnosti duše zahrnuje všechny úrovně, všechny světy, Malchut nekonečna, ale alespoň pro tuto chvíli se musíme soustředit sami na sebe, členy skupiny. Přítel je někdo, kdo pracuje společně se mnou a chce dosáhnout jednoty, jako já, takže žádné „mezery“ žádné rozdělení, nic zůstává mezi námi. Přesně v této podobě, musíme definovat a označit hranice skupiny.

V tomto případě, pokud existují stovky tisíc našich příznivců ve světě, světová skupina může mít jen několik set lidí, kteří pochopili myšlenku, pracují na tom bez pochyb a využívají jejich přirozenou odolnost vytvořit ještě silnější spojení. Koneckonců, všechno obsahuje opak, díky němuž je možné ji ustanovit. Proto musíme být šťastní, když se odhalí vady – nakonec, láska je odhalena nad nimi.

Někdo, kdo je schopen a připraven k práci tímto způsobem se nazývá „přítel.“ A zbytek, do té doby jsou „diváci“ …. Samozřejmě, nikoho nepodceňuji – každý by měl zkoumat, kde je.

[104788] From the 1st part of the Daily Kabbalah Lesson 4/7/13, Writing of Rabash

Temnota, která byla přitažena Světlem

Dr. Michael LaitmanRabaš Šlavey HaSulam, “Co je když pozřeli hořké byliny a nevyšli, v práci“:

Když člověk, který započne následovat tuto cestu a který chce, aby jeho činy byly pro Nebe, odhalí pravdu, že čím více činů provádí s úmyslem kvůli dávání, a také že je tomu vzdálen, což znamená, že v tom je zvláštní zásluhy v takové práci, že mu je odhalena pravda Shora, a že člověk je činům odevzdání na hony vzdálen.

Náš rozvoj je založen pouze na různých odhaleních, která jsou nepříjemná našemu egu, našemu přání přijímat. Pokaždé se ukáže, že jsme ponořeni do našeho ega a duchovně se nemůžeme rozvíjet.

Jsem ve svém egu ponořený, a Světlo přichází Shora a zvýrazní úroveň ega, na které se nacházím. Výsledkem vnímám ohromné mínus (-), které odráží hloubku (H) mého přání. Do míry, do jaké se cítím špatně, musím rozpoznat, co při tom hodně špatném pocitu musím udělat.  Mohu být za to zlo vděčný, protože jím odhalím, do jaké míry jsem opakem duchovna a dávání. Zlo je odhaleno v mém egu, v mém přání přijímat kvůli přijímání, a pokud toto přání zmizí,  ani nepoznám, že jsem do zla ponořen. Hloubka špatného pocitu je pro mě indexem pravdy; je to to správné znamení.

Takže z tohoto stavu si žádám o přilnutí; chci být nad tím, nad hranicemi Egypta, nad svým egem, nad Machsom (barierou). Tady začnu vytvářet Vracející se Světlo (RL) a realizovat první omezení na celou nižší část (Tzimtzum Aleph – TA).

 

Tak je duchovní Partzuf vytvořen, ze dvou částí; “hlavy’ a “těla.” Protože jsem první omezení uskutečnil, mám už „tělo.“ Později bych mohl být schopen jeho část pozvednout a spojit ji s „hlavou“ a to už by byl skutečný Partzuf nad Machsomem.

Tak, prostřednictvím stádií Ibur (těhotenství), Yenika (kojení), a Mochin (myšlení), přeměním všechny “roztříštěné nádoby” zespodu nahoru.

Už začínáme cítit, že to je praktická práce, kterou můžeme provést. Neměli bychom zapomenout, že vše dělá Světlo, které napravuje (Obklopující Světlo – Ohr Makif – OM), a že jej můžeme vyvolat pouze spojením mezi námi.

 

 

 

Vlastně všechno, co jsme se naučili a o čem jsme četli, lze dát dohromady do jednoho jednoduše proveditelného obrázku Deseti Sefirot, a můžeme vidět, že celý svět, všechny naše stavy, jsou zamýšleny k tomu, aby nás k tomu vybavily správným duchovním vzorem v každém momentu.

Doufejme, že stav, který tvoříme zanechá v každém z nás jasný vzorec. Vnímání světa, můj přístup ke každému, mé pocity, vše, čemu chci porozumět a cítit, musí projít tímto schématem. Pak budeme schopni správně vyřešit všechny problémy, které přichází od Stvořitele, od Světla, tím, že budeme správně odpovídat a podporovat Ho, a dovolíme Mu odhalit správné činy.

Otázka: Jak vlastně můžeme Stvořiteli poděkovat za všechny špatné stavy?

Odpověď: Pravdou je, že lhaní nám tu nepomůže; nemůžete brečet a upřímně políbit hůl, která vás bije. Pokud však cítíte, že hůl bije váš zlý sklon, když se s ním nechcete ztotožnit, ale s dobrým sklonem, tak pak už vidíte rozdíly v určitém sklonu ke Stvořiteli.

Jen díky Obklopujícímu Světlu cítíme, že jsme špatní. Před padesáti lety si každý ještě myslel, že před námi leží jasná budoucnost a prosperita. Pak začal být zjevný globální trend úpadku a začali jsme se nořit do tmy. Člověk s bodem v srdci (•) také vstupuje do zla, temnota k němu přichází Světlem, které napravuje. Ve stejné chvíli však Světlo rozjasní bod v srdci, takže zlo člověka vrhá dolů, zatímco bod roste výše a výše.

Potřebujeme následující vnitřní rozdělení:

1. Bod v srdci,

2. Zlo v nás.

Pouze poté rozpoznám, s kým se ztotožňuji.

Otázka: Jak se zbavit myšlenek na odměnu, které vyrušují, na dar, který mi Stvořitel dá za mou práci?

Odpověď: Musíte s těmito myšlenkami neustále bojovat, abyste stoupali bez toho, aniž byste cokoli chtěli a pouze jste opakovaně rozpoznali bod v srdci. Tato hra na  „ping pong“ pokračuje, dokud Světlo, které napravuje, nepřijde prostřednictvím skupiny a nevezme vás do další úrovně.

Pak přijde silnější Světlo a opět ve vás rozkryje výsledky roztříštění. Je to způsobeno tím, že jsme kdysi byli spojení a pak Stvořitel, který stvoření mezi námi vytvořil, jej rozbil. Nyní se musíme účastnit nápravy, probudit se a vyvolat Ho. Pak přijde Světlo a udělá všechnu práci.

[104549] Ze 3. části denní lekce kabaly 4/4/2013, Rabašovy spisy

Virtuální odevzdání

Dr. Michael LaitmanOtázka: Co nutí člověka vyjít ze stavu Bina, z Hafetz Chesed?

Odpověď: Nikdy neopouštíme stav Bina, nebo Hafetz Chesed, ale pouze k němu přidáváme. V duchovnu nikdy neztrácíme svůj stav, ale vždy stoupáme výš po žebříku. Pokud zůstanu ve stavu Hafetz Chesed, „odevzdávat pro odevzdávání,“ upadnu do záměru „s cílem přijímat“ pro sebe. „Odevzdávat s cílem odevzdávat“ je minimální úroveň, na které musím být.

Stavím vyšší stavy „Hafetz Chesed“ nad ním, se stále větší tloušťkou (Aviut) touhy až do nekonečného stavu odevzdávat pro odevzdání. Začínám oblékat další odevzdání na tomto stavu Hafetz Chesed, ve kterém nic nepotřebuji, a jsem rád, že žiji v lese, dokonce i bez košile a nemám nic na starosti.

Ve stavu Hafetz Chesed neodevzdávám žádným způsobem. Toto se nazývá „odevzdávat s cílem odevzdávat“, ale nemám nic co bych odevzdával. Je to, jako bych takto odevzdával, tím, že se vzdávám svého ega, což mě dělá tím, kdo odevzdává. Je to jako matka, která žádá dítě „udělej mi laskavost, přestaň dělat tolik hluku.“ Nedělá nic užitečného, nedává nic ostatním, jen se uklidní. To znamená, že dělá své matce laskavost.

To je stav Hafetz Chesed, což znamená, že si přestávám hrát s mým egoismem, nechci ho, chci zůstat úplně nahý, a úplně se odevzdat své matce tím, že poslouchám všechno, co říká. Nedělám zatím nic dobrého, jak ode mě může očekávat, ale už jsem přestal dělat špatné věci, jak žádala. Toto se nazývá „odevzdání s cílem odevzdávat.“

V celku, nemám jí co dát, kromě „virtuálního“ potěšení. Přestal jsem dělat hluk, rozbíjet věci, křičet a divočit, a to je vše. To znamená, že jsem dosáhl stavu Hafetz Chesed, který je možný pouze v horní části minimální tloušťky touhy do Ein Sof (nekonečno).

Ale nad tím už začínám dostávat pro odevzdávání, dělat něco, po čem matka touží: pomoci jí s domácími pracemi. To je již nad odevzdáním pro odevzdání, to je skutečné odevzdání.
[104666]
Z 3. části denní lekce kabaly 8/04/13, Studium deseti Sefirot

Strana 10 z 24« První...89101112...20...Poslední »