Category Archives: Odevzdání

Tajemství zrození

Tajemství zrození je velmi složitý proces. Baal HaSulam to vysvětluje na 400 stranách šestidílného „Učení deseti sefirot“.

Otázka: V jaký moment nastane početí?

Odpověď: Početí se odehraje hned poté, jakmile kli(nádoba) je k tomu připravena. Když ženská část (přání dostávat) je přichystaná se spojit s mužskou částí (záměr dávat), v podobenství vlastností, jakmile se přání stává hodné připojit se k záměru pro Stvořitele (dávání), okamžitě mezi nimi nastává spojení a vzniká parcuf (duchovní tělo).

Levá linie parcufu je ženská část, pravá linie mužská část. A to co spolu porodí je podobné Stvořiteli, říká se tomu střední linie nebo duše.

Otázka: Proč se to musí odehrávat v noci?

Odpověď: Celý proces se odehrává kvůli vlastnosti dávání. Noc to je tma. Vlastnost dávání se může projevit pouze za tmy, v takovém stavu duše, kdy si nepřeje žádné světlo, aby byl tento čin právě kvůli dávání. Jinými slovy, já nechci znát svou budoucnost, nechci nic pro sebe, chci jen dávat. Tento stav se nazývá “noc“.

[192204]

Hledám toho, komu dokážu dělat radost!

Otázka: Poté, co jsem zakončil etapu mé osobní práce se skupinou, přichází určitá etapa mé práce s konkrétním partnerem?

Odpověď: Ano, postupně k tomu přicházíme poté, jakmile zjistíme, nakolik toužíme po vzájemném spojení a přejeme si někoho milovat. Milovat – znamená duchovně naplnit. Vnitřní prázdnota mi začíná ukazovat, že chci odevzdávat, dělat někomu dobro. Tohle se nazývá duchovní tužbou.

Právě toto cítí dorost, když se poprvé zamiluje. Především chce vzájemný vztah s holkou: dávat jí a dostávat. Vztah může být pouze vzájemný, něco předávám jí a něco od ní dostávám.  V minulosti jsem to nechápal, protože jsem nebyl dobrým psychologem. A teď, díky „sebe očištění“ od slupky a práci ve skupině, začínám chápat, z čeho se skutečně skládalo mé přání. Proto, když k nám od přírody přichází první zamilovanost, nemůžeme ji realizovat, a pouze když tohoto přání dosáhneme podruhé, můžeme ho správně naplnit.

V procesu vnitřního vyjasnění svého skutečného přání, ve výsledku rozkrývám, že daleko uvnitř jsem se vždy snažil najít toho, komu dokážu odevzdávat. Vždyť já mám radost z toho, že jsem dokázal udělat radost někomu určitému a on to ví, a vrací mi to stejně. Každý z nás naplňuje toho druhého.

Otázka: A pak začínám hledat tu, které dokážu odevzdávat?

Odpověď: Přichází pochopení, protože začínáme hrát na stejné frekvenci, cítím to. Odpojili jsme se od vnějšího pohledu jeden na druhého, nehledáme nic vnějšího, ale více koukáme na vnitřní reakce. A tyto reakce začínají být více a více vnitřní.

Najednou začínám cítit, že ten člověk nejlíp odpovídá mým vnitřním touhám. Všechno tohle kontrolujeme povídáním mezi sebou uvnitř skupiny a začínáme si více uvědomovat, s kým můžeme vybudovat svazek. Je to velmi pečlivá, nepřetržitá práce, vždyť tak připravujeme nové nástroje pro vzájemné odevzdání – prostředek pro naše spojení.

Z 198-ho rozhovoru o novém životě, 20.06.2013

[111977]

 

Dávání nemá hranic

Dr. Michael LaitmanPokud necítíme reakci na náš postoj, pak je tu problém. Je to, jako kdybychom pokračovali proti zdi a nemohli to změnit, a ani tím nemohli změnit sebe. V takovém případě mezi námi není spojení.

Může to být absolutní nenávist nebo absolutní láska, vlastně na tom nezáleží, ale pokud jsme proti něčemu, co se nemění, pak ani my nejsme schopni vůči tomu změnit svůj postoj. Pokud se neměním, cítím, že jsem mrtvý, neboť pocit života je určován změnami.

Takže, pokud nemohu ke své lásce cokoli přidat a druhá strana nedokáže také nic přidat, nebo ve mě něco vyvolat, pak se nacházíme ve velmi problematické situaci. Je pravdou, že dosažení absolutní lásky je cílem našeho vztahu se Stvořitelem, ale tak je tomu pouze, pokud se pozvedneme a vybudujeme naši lásku na vzájemném dávání omezením našeho ega.

Před láskou Stvořitele se ukryji a přijmu ji pouze jako pohon, který mi umožní Ho milovat. Přijmu potěšení pouze tak, že Mu dávám. Pak taková absolutní láska neanuluje naše pocity jednoho k druhému, ale spíše nám dovolí je více rozvinout.

Konec nápravy je koncem nápravy nádob, ale ne koncem růstu dávání. Dávání nemá hranic, a tak je tento stav nazýván světem Ein Sof (Nekonečno). Přání přijímat má hranice a konec, a záměr má také hranice a konec, ale schopnosti povznést se nad naše přání přijímat se správným záměrem nemá konce.

[99027]
Z 1. části denní lekce kabaly 29/1/2013,  Spisy Baal HaSulama

Úkolem skupiny je odhalit Stvořitele

Dr. Michael Laitman

Hlavním a jediným úkolem skupiny, řekl bych, je zvýšit v mých očích důležitost atributu odevzdání. Mnoho článků o tom hovoří. Mám-li získat tento atribut a toužit po něm, ale nemohu to udělat sám, protože o tomto atributu nevím, pak potřebuji nějaký externí zdroj, který pro mě bude stimulem v tomto směru. To je skupina.

Takže úkolem skupiny je ve mně pozvednout atribut odevzdání, nebo velikost Stvořitele.

Abychom odhalili Stvořitele, musíme si připravit místo pro jeho odhalení. Nyní toto místo spojení mezi námi je egoistické, a tak je v něm Stvořitel skryt. To je důvod, proč je náš svět, náš stav, nazýván skrytím Stvořitele.

Abychom Ho odhalili, musíme mezi námi vytvořit atributy odevzdání, které jsou s Ním kompatibilní. Místo pro odhalení Stvořitele jsou altruistická spojení, vlastnosti dávání mezi námi. Nejprve se odhalují ve skupině, kde je můžeme rozvíjet tím, že neustále pozvedáme atribut odevzdání a jsme tak k němu přitahováni.

Původně se tento atribut nazývá Shechina, což představuje místo pro odhalení obyvatele (Shochen v hebrejštině).Kořen slova Shechina (v hebrejštině) znamená místo k bydlení (Mishkan) nebo nádobu.
[87522]
Z Charkovského kongresu „Spojením ke sjednocení“ 18/8/12, Seminář 4

Konec nitě

Dr. Michael Laitman

Otázka: Kabalisté mluví o vlastnosti odevzdání, ale já ji necítím. Nemám ani konec nitě …

Odpověď: Pokud zažijete potřebu po odevzdání, můžete porozumět tomu, co je to odevzdání. Zkuste odevzdávat svým přátelům a uvidíte, že nebudete chtít. Tím pochopíte to, jaké by to bylo, pokud byste měli vlastnost dávání. Pak začnete tušit, co vám chybí.

Úvaha je následující. Chci dosáhnout jednoty se svými přáteli. Jsou spojeni mezi sebou, zatímco já jsem od nich oddělen. Upřímně, nechci tuto jednotu, nejsem schopen to dělat, stále na to zapomínám. Jiskra mé touhy tmavne. Mohu ji oživit pouze tehdy, pokud jsem s přáteli, když se k nim připojím dokonce i kvůli studu.

Jsem k nim blíže, pracuji ve skupině a začínám chápat, jak moc potřebuji lásku. Skici mých snah postupně líčí obraz dávání. Myslím na jeho výhody a tím tvořím nádobu, touhu. Možná je to pořád neskutečné a pouze předběžné. Nicméně, s každým úsilím přitahuji vyšší světlo, které je postaveno dle mých přání. Přichází z dokonalosti, z věčnosti, do místa rozbití, do tohoto světa. Možná, že jako dítě hraju nějakou hádanku, ale světlo dělá svou práci. Díky tomu je možné, abych se posunoval směrem k dávání.
[68423]
Z 4. Části denní lekce kabaly 2/2/12, „Úvod do studia deseti Sefirot“