Přibližujeme se  rovnováze s přírodou. Snaží se uvést všechny své části do rovnováhy. Srovnávají se teplotní rozdíly, vítr srovnává rozdíly v tlaku vzduchu, hozený objekt padá směrem k místu, kde dosáhne rovnováhy silou gravitace. Tento proces je zaměřen na rovnovážný stav kdekoli a v jakémkoli ohledu. V jakékoli oblasti, ať už je to chemie, fyzika, biologie atd.., vše je založeno na tomto principu. Vše směřuje k rovnováze, úlevě od tlaku. Vše se podřizuje zákonu entropie. Příroda si přeje se uklidnit. Rozdíly a výkyvy netoleruje v žádných parametrech.

Nakonec vše dosáhne rovnováhy. A nyní zákon přírody vyžaduje rovnováhu v lidské společnosti. Vidíme výbuchy a  nepokoje, což je cesta přírody, která vyžaduje rovnováhu. Neživé, rostliné a živé úrovně už byly na tahu a nyní je na řadě člověk. Uvnitř nás se objevuje touha po rovnováze, avšak být mezi sebou v rovnováze znamená být “jako jeden muž s jedním srdcem.” Každý můžeme být jiný, ale je tu jedno kritérium: Jsme zavázáni se mezi sebou vzájemně podporovat. 

A ohledně toho se nedá nic dělat: Ať už to chceme či nikoli, příroda vyhraje, protože je to ohromná síla. 

Vystává otázka: Proč nezmizíme jako mamuti a dinosauři? Proč zkrátka neopustíme scénu jako část, která tam nepasuje? Vždyť náš nesoulad s přírodou je mnohem větší, než ten vymizelých dinosaurů. Nicméně, na rozdíl od nich, máme úkol, předurčení, cíl: Musíme se napravit a změnit naši původní povahu. Oni toho nebyly schopní a tak vymizely přirozeně v průběhu evoluce, zatímco my jsme povini uvést se do rovnováhy se stávající fází vývoje. 

To je důvod, proč jsme přešli do stádií, kde náš nedostatek harmonie s přírodou se projeví v těch nejzávažnějších formách, nepovede však k úplnému vyhubení. 90% světa může zmizet, ale někteří lidé i přesto zůstanou, aby změnili lidskou povahu a dosáhli nezbytné rovnováhy. 

To je cíl a není jiné cesty. 
Z 5. části denní lekce kabaly 29/08/2011, “Národ”
[52967]

Otázka: Co je skupinová příprava na lekci a jak vyvolá Obklopující světlo ve větší míře?

Odpověď: Skupinová příprava na leci vyžaduje, aby na sebe každý převzal odpovědnost za celou skupinu. Co je myšleno principem “Když nejsem za sebe, kdo je za mě?” Znamená to, že jsem odpovědný za probuzení skupiny a tímto způsobem nakláním váhy za celý svět k poháru milosrdenství. 

Musím se ujistit, že moji přátelé nikdy nezapomenou cíl. Proč jsme tu? Kterého stupně dosáhneme? Snažíme se dosáhnout stupně “člověka” (Adam), podobnosti Stvořiteli. Musí to pro nás být nekonečně důležité. Pak nezapomeneme, co se děje během vyučovací hodiny a nebudeme rozptylováni cizími myšlenkami. 

Musím se ujistit, že je tomu tak u všech mých přátel. Pomáhám každému držet směr tím, že se o ně starám. Díváme se na poměrně rychlý proces na cestě k úspěchu, pokud bude takto pracovat celá skupina. 

Jednotlivec může uspět pouze tehdy, je-li vyvolený, zvláštní duše. My jsme spaseni pouze jednotou. Nevidím tu žádné vyvolené lidi. Každý člověk se domnívá, že pro něj existuje individuální cesta. Nicméně se zcela mýlí, především v naší době není vyvolených potřeba. Naopak, dnes se musí do procesu nápravy zapojit masy.

[36715]
Z 1. části denní lekce kabaly 1/3/2011, Rabašovy spisy

Ve světě, v realitě, jsou jen dvě síly: síla Stvořitele a “síla” stvořené bytosti, kterou jí dal Stvořitel úmyslně v opačné formě. Tato síla je opakem Stvořitele, díky ní stvoření překročilo hranice Jeho úrovně a získalo svou vlastní realitu. Jinak by nebylo schopno existovat.

V našem světě, “stvořená bytost” je někdo, kdo má hmotu neživých, rostlinných nebo živých stupňů. Znamená-li duchovní existence osobní realitu vně vyšší síly, pak v našem světě, se nám vyšší síla neprojevuje otevřeně, což je důvod, proč realitu definujeme existencí hmoty.

V duchovnu se nepočítá hmota, ale autonomie. Aby byl člověk stvořenou bytostí, musí být samostatný. Stupeň nezávislosti stvoření určuje, do jaké míry se může považovat za opravdu existující bytost. 

Miminka a děti v našem světě nebereme vážně, protože dosud nezískali nezávislost. Pouze v dospělosti se člověk stane samostatným, a tehdy se mu dostává jiné odezvy.

Podobně v duchovnu nehledě na jakém stupni se stvoření nachází (neživé, rostlinné či živé), determinujícím faktorem je, má-li před Stvořitelem vlastní status. Abychom stanuli před Stvořitelem, člověk si musí být nejdříve vědom toho, že Stvořitel existuje, myšleno že je před Ním, a že jsou si navzájem opakem.  

Pak v tomto opačném stavu začíná práce. Člověk rozdělí realitu do dvou: Stvořitel a Já, realitu, kterou Já pozoruji. A poté si vybere, co je důležitější.

Ve skutečnosti, aby stvoření dal nezávislost, Stvořitel jej přenesl vně sebe a dal mu pocit, že samo existuje. A nyní musí stvoření sebe samo správně poznat vně Stvořitele, jako kdyby ani neexistoval, jako kdyby zmizel z jeho pohledu, z jeho přání. Za pomoci sil a nástrojů, které Stvořitel poskytuje, k Němu musí stvoření najít správný postoj. A to znamená přijmout Stvořitelovu moc nad sebou, nad svou nezávislostí, aniž by ji anulovalo.  

Pak na jedné straně stvoření udržuje svou pozici vně Stvořitele, myšleno pokračuje v přijímání potěšení do přijímajících tužeb, aniž by se před Stvořitelem anulovalo. Na druhé straně však, svou nezávislostí ve vztahu k přijatému potěšení a přes něj, stvoření získá ekvivalenci formy se Stvořitelem. Tak stvořená bytost přijme úplnou, celkovou autonomii. 

Nicméně k tomu může dojít pouze tehdy, pokud stvoření dodržuje obě tyto pomínky: Je ochotno anulovat svůj postoj ke Stvořiteli, nepoškodí-li tím svou touhu (vůli přijímat). Proto se stvoření vyvíjí ve střední linii. Na jedné straně udržuje touhu těšit se, zatímco na straně druhé získává formu dávání, což je atribut Stvořitele. Tímto způsobem se v něm utváří obraz člověka, Adama.

[35280]
Z 1. části denní lekce kabaly 2/14/2011, Rabašovy spisy

Karel Marx vycítil všechny kabalistické závěry poměrně dobře a vyjádřil je zcela otevřeně, ale zároveň nedostatečně pro malé lidi jako byl Lenin a jeho spolupracovníci. Baal HaSulam o tom píše.

Originální práce Karla Marxe jasně ukazují, že předpokládal, že lidé jednou začnou pracovat na jejich egoismu a zjistí, že je to nemožné. Technicky to je to, co cítili lidé v Rusku, když začali po revoluci budovat socialismus. Následovali však cestu, na kterou rozhodně Karel Marx nikdy nepomyslel, že by se mohlo stát: cestou síly.

Když stanovíte podmínku “miluj bližního svého,” nemůžete jí ukládat jako podmínku, zákon, prostřednictvím síly. To byl ruský vynález. Tak to nikdy nemůže být!

Avšak bolševici vše obrátili touto cestou, a na konci vytvořili teror, při kterém zabili čtyřicet milionů lidí.  Stále to nevedlo k ničemu. Nemůžete uměle změnit lidskou přirozenost, podle vašeho vlastního  způsobu, zvláště prostřednictvím síly. To je nemožné.  Když se zmiňujeme o podstatě, můžete proti ní skutečně něco udělat?

Tato ideologie tak zvaná “miluj bližního svého” byla vnucována silou všemi způsoby do posledních let sovětského režimu, dokud lidé nebyli ve všem zcela zklamáni. Navenek to zní pěkně, ale chápeme, že to nebylo nic než vnitřní teror. 

Karel Marx předpokládal, že si lidé uvědomí potřebu spojit se a porozumí, že tam není místo pro vykořisťování, že kapitalizmus je zkorumpovaný, že socializace prostředků a výsledků produkce je nezbytná. Stejně k tomu dojdeme. Celá globální krize nás k tomu přivádí. Nemůžeme se tomu vyhnout.

Karel Marx napsal všechny tyto kabalistické podmínky jako ekonomické zákony: Každému člověku musí být poskytnuta náhrada za jeho práci tím, co potřebuje k přežití v tomto světě. To odpovídá čemukoli potřebnému každé osobě, aby mohla normálně existovat: byt, práce, rodina, dovolená, penze, zdravotní péče, vzdělání dětí, vše co jeden potřebuje na úrovni našeho světě, v naší normální společnosti. Každý člověk to musí mít.

Avšak vše mimo těchto nezbytností se stává veřejným majetkem. A musí být použito pouze ve prospěch společnosti, a jen v nezbytné míře pro společnost. Pouze tak budeme v rovnováze s přírodou.

[34053]
Ze 3. lekce, Berlínský kongres 28/01/2011