Věda kabala vidí celý vesmír jako přání přijímat, rozdělené do čtyř úrovní: neživé, rostlinné, živočišné a lidské.

V zásadě odkazuje na životní sílu, která v nich působí. Na základní, neživé úrovni vytváří pouze nezbytnou potřebu k udržení její struktury. A tak vše začíná elementární polarizací, „plusem“ a „mínusem“, elektronem a pozitronem, k nimž se přidávají další částice a vytvářejí v atomu celou „galaxii“.

Atomy pak vytvářejí různé formy neživé hmoty: plyny, kapaliny, pevné látky, plazma. A v dalším kroku se spojují do molekul a v určitém okamžiku vzniká ve hmotě život.

Jak k tomu dochází, nechápeme. Vždyť byly částice do určité doby k sobě pouze „mechanicky“ upevněny – a najednou se mezi nimi objeví něco nového.

Co je to život? Jen „kmitání“ elektronů? Ne. Jak se organická, živá hmota liší od mrtvé hmoty na elementární úrovni? To věda neví. Ale můžeme pozorovat projevy životní síly – metabolismus, rozmnožování, nejrůznější propojení, která vytvářejí paměť, generující reakce, vytváření sloučenin a specifikaci různých buněk. Příčina tohoto evolučního procesu pro nás zůstává záhadou. Nikdo neodhalil tajemství procesu vytváření hmoty z neživé na hmotu rostlinnou nebo živočišnou.

Ve skutečnosti mluvíme o životní síle, o přání působícím ve hmotě. A vychází z duchovního vzájemného působení světla a nádob – proto je její vznik z materiálního hlediska nevysvětlitelný. Objevujeme a zkoumáme různé jevy, ale ne sílu, která je způsobuje.

Přání přijímat je tedy základní silou vesmíru a její přítomnost můžeme pouze konstatovat. Stojí za to ji přijmout jako fakt, abychom pak mohli odhalit a pochopit vše ostatní. Koneckonců jsme jen tvorové v určitém bodě svého vývoje, vnímající sami sebe v nějaké realitě. Samozřejmě si klademe otázky, ale abychom našli odpovědi, musíme se dostat na počátek stvoření nebo na jeho konec.

Člověk je malou, omezenou součástí obrovské reality, a pokud ji chce zkoumat, musí nejprve sám splnit její kritéria, dorůst do potřebné velikosti. Teprve pak ji může vnímat a studovat pomocí analýzy a syntézy.

Obecně řečeno, život je Světlo. Odhalujeme ho však v touhách, které v našem vnímání vytváří jevy úrovně neživé, rostlinné, živočišné a úrovně člověk. Ve své podstatě je vše jedno, a přestože na „obrazovce“ svého vědomí vidím nejrůznější obrazy vykreslené světlem, díky nimž zažívám nejrůznější pocity, to vše se děje ve mně, nikoli ve skutečnosti. V opravdové realitě existuje pouze přání a světlo, které ve větší či menší míře oživuje touhu. Pokud ve větší míře, přání se raduje, pokud v menší, pláče. Takto se vyvíjíme…

Z lekce „Předmluva ke knize Zohar“, 10. 4. 2013

Originální článek zde.

[#104680]

Filed under: Světlo, Vnímání | Add Comment →