Po létech, kdy jsme se vyhýbali této citlivé otázce, Nejvyšší soud USA konečně tento měsíc souhlasil s tím, že „rozhodne, zda mohou být sociální media žalována navzdory zákonu, který chrání jejich společnosti před právní odpovědností za to, co jejich uživatelé uveřejňují na jejich stránkách“, píše New York Times.

Rodina ženy, která byla zabita pří teroristickém útoku tvrdí, že „algoritmus YouTube doporučoval videa podněcující násilí“ … Paragraf 230 Zákona o slušné komunikaci v diskuzích z roku 1996, jehož cílem je rozvíjet … internet … Zákon říká, že on-line společnosti nejsou zodpovědné za šíření obsahu poskytnutých jinými osobami. Paragraf 230 také pomohl k rozmachu obrovských sociálních sítí, jako je Facebook a Twiter, tím, že zajistil, že tyto stránky nepřebírají novou právní odpovědnost s každým novým tweetem, aktualizací statusu a komentářem.

Zdá se, že osvobození od odpovědnosti bylo zneužito. „Rostoucí skupina zákonodárců, akademiků a aktivistů se stala skeptickou k Paragrafu 230“, pokračuje článek, a tvrdí, že „chrání velké technologické společnosti před postihy za dezinformace, diskriminaci a násilní obsah, který proudí přes jejich platformy.“ Podle žalobců, „Platformy ztrácejí ochranu, jestliže jejich algoritmy doporučují obsah, cílí reklamu nebo představují svým uživatelům nové spojení.“

Může to znít jako právní boj o moc a kontrolu, ale paragraf 230 může stát životy. „V jednom případě“, pokračuje článek v novinách, „rodina Američana zabitého při teroristickém útoku zažalovala Facebook a tvrdila, že jejich algoritmus zvýšil dosah příspěvku vytvořeném Hamasem.“ Žaloba byla zamítnuta, přesto jeden soudce řekl „Algoritmus návrhů Facebooku by neměl být chráněn paragrafem 230.“

Svoboda internetu je problémem. Protože lidská přirozenost nás tlačí k tomu, abychom využívali všechno, co se dá pro svůj prospěch, a tak technologické firmy využívají platformy k propagaci obsahu, který jim zvyšuje příjmy, žádná morálka je nezastaví. A proto propagovali video od ISIS, ve kterých byly odřezávány hlavy a další hrozné teroristické činy, potencionálním sympatizantům. V žalobě se tvrdí, že propagace takového obsahu nejen zvyšuje tržby technologických firem, ale zároveň povzbuzuje potencionální teroristy k činům.

Určitě potřebujeme omezit šíření násilných videí nebo obsahu, který podněcuje k násilí. Jedním z argumentů proti sociálním mediím je také to, že pokud cílí konkrétní obsah konkrétním lidem, že již nejsou nezúčastněnými „nástěnkami“, jak tvrdí, ale aktivními hráči při formování myšlení těch, kteří používají jejich platformy.

Na jedné straně je nemožné se vrátit do doby, kdy cílení obsahu neexistovalo. Na druhé straně, kdo bude rozhodovat o tom, v jakém rozsahu a podle jakých kritériích cílit? Konec konců všichni podléháme stejným slabostem, které lákají sociální media ke zneužívání svých platforem. Jak tedy můžeme zaručit, že ten, kdo bude zodpovědný za monitorování obsahu, nepodlehne stejným chybám jako vlastníci platforem sociálních medií?

Jediné řešení, které vidím, je zahájit komplexní, důkladný a dlouhodobý vzdělávací proces, díky kterému si uvědomíme naši vzájemnou propojenost. Pouze pokud si na nejhlubší úrovni našeho bytí uvědomíme, že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě, přestaneme se navzájem vykořisťovat, utlačovat, šikanovat a jinak si ubližovat.

V současné době nejsme zdaleka tak blízko, abychom pochopili, že tento proces potřebujeme. Trvale a neodbytně se tlačíme do tunelu, který skončí jadernou válkou. Jestliže tento vzdělávací proces začneme včas, zvrátíme trend, kterým se ubíráme. Pokud to neuděláme, budeme si navzájem způsobovat nepředstavitelné utrpení, a to až do té doby dokud si neuvědomíme, že jsme na sobě závislí.

Filed under: Spojení, Vzdělání | Add Comment →