Člověk si zpravidla ani neuvědomuje, že jeho názory a rozhodnutí jsou vnucovány zvenčí. Jsme spokojeni s obrazem pomyslné svobody, dokud nezačne praskat ve švech.

V posledním roce se začal používat nový termín – inženýrství vědomí. Mluví o tom vědci, média a samozřejmě sociální sítě. To, čemu se dříve říkalo „manipulace s veřejným míněním“, „vymývání mozků“ a „neobjektivní zpravodajství“, nabývá v dnešní informační době stále sofistikovanějších forem.

Klíčová slova v titulcích, stavba frází, důmyslné falešné zprávy, speciálně vybrané fotografie a ilustrace, výzkumy na objednávku, anonymní zdroje – to vše a ještě mnohem více se do života každého z nás dostává už od dětství. Už to není jen vymývání mozků, je to vymývání vědomí a podvědomí, někdy autoritářské, jindy skryté pod rouškou pluralismu.

Vidíme, jak extrémy a výjimky přicházejí do módy a staly se během několika let nebo dokonce měsíců normou. Vidíme, že nepřijatelné je přijímáno a zavedené je narušováno. Někdy to vychází z přirozených tendencí, které jsou urychleny zájmem někoho jiného, a někdy je to zase v rozporu se zdravým rozumem a lidskou přirozeností.

Jako ta část ledovce, která je pod vodou – to, co nevidíme nebo odmítáme vidět – toto je však nesrovnatelně větší. Jsme přeci propojeni v jednom uzavřeném systému a ovlivňujeme se navzájem nejen svými slovy a činy, nejen vnějšími faktory, ale také svými myšlenkami a záměry. Především našimi úmysly.

„Žádný člověk není jako ostrov, ale každý člověk je součástí kontinentu, součástí celku. Smrt každého člověka mě umenšuje, protože jsem zapojen do lidstva. A proto nikdy nechtějte vědět, komu zvoní hrana – zvoní vám.“ John Donne

Nikdo není soběstačný, ani izolovaný od světa, od nás ostatních. Tam, „pod vodou“, jsme všichni propojeni. Dokonce i v jednoduchém, sociálním smyslu jsme zcela závislí na svém okolí, doslova jsme jím naprogramováni.

Proč tedy ignorovat to, co je zřejmé? Je pochopitelné, když malé děti při svých hrách jednají bezohledně, ale proč my dospělí děláme totéž? Proč se záměrně klameme přeludem nezávislosti a vystavujeme se vlivu druhých?

Upřímně řečeno, většina z nás na to prostě nemyslí. Výsledkem je, že ne síla a nátlak, ale slova, obrazy, hesla a ideje nejlépe ovládají mysl, vládnou nám a světu.

Pravda pro každého

Naše srdce jsou uzamčena, nemůžeme je propojit kabelem a proniknout tak do sebe, cítit jeden druhého. Další věcí jsou slova, zvuky, obrazy, příběhy, příklady, ty vytvářejí spojení. Ale toto spojení je poškozené, chybné, klamné. Zdá se, že si rozumíme, ale ve skutečnosti si nerozumíme. A my to nechceme. Vše je prostoupeno lží a domýšlivostí.

Člověk, kterého ráno přistihli „při činu“, večer ve studiu poskytuje uvolněně rozhovor, cítí se svobodný a volný. Je hrdinou dne, je žádaný, je se sebou spokojený. Necítí se ukřivděný – spíše je hrdý na to, co se stalo. A má své obdivovatele.

Obecně platí, že v jakémkoli konfliktu, v jakémkoli „utkání“ se diváci a čtenáři nejprve dívají na politickou orientaci stran, na jejich příslušnost k ideologickým a jiným táborům, a pak se rozhodují, kdo má pravdu. Ve smyslu toho, kdo je jim bližší.

Žádná objektivní fakta už neexistují. A mimochodem, nikdy nebyla. Utápíme se v bažině útržkovitých informací, ve fragmentárním vnímání, které zkresluje celkový obraz k nepoznání. Faleš proudí v žilách civilizace, v nesčetných vláknech, která nás všechny neoddělitelně spojují.

A co je horší, člověk pravdu nepotřebuje, pokud se mu nehodí. Sám si dobrovolně kupuje lež. Nezáleží na tom jakou, hlavní je cítit se v právu, cítit půdu pod nohama.

Na každé lži je napsáno – „pravda“ – vyberte si podle své chuti. A člověk si vybírá to, co je dobré pro jeho ego. Zvolí si filtr, který třídí přicházející informace a vytváří pohodlná schémata „reality“. I když negativní, ale co nejpohodlnější.

Pravdu nemá nikdo rád, protože je hořká a nepodléhá přesvědčení. Místo toho, aby vás uklidnila a utěšila, něco od vás vyžaduje. Ona probouzí, místo aby uklidňovala a utěšovala. Někam vás vede, místo aby vás kolébala. Kdo to potřebuje?

Takový je náš svět: miliardy lidí, každý se svou vlastní pravdou. Nebo spíše každý se svými lžemi a neexistuje žádná shoda ani porozumění. Dokonce i základních sympatií je stále méně.

V takové situaci si s námi může dělat cokoli: někoho držet zkrátka, někoho nechat vyhladovět, někoho poslat do války, někoho o tom informovat. Není třeba problémy skutečně řešit, stačí manipulovat vědomím a vydávat lež za pravdu. Naše přirozenost je k takové manipulaci předurčena.

Říct pravdu ze lži

Je to možné? Jsme schopni povznést se nad sebe, nad své touhy a dívat se na svět objektivně, nestranně?

Jen tak, ne. Samozřejmě že ne. Můžeme však začít tím, že si uvědomíme ubohost svého stavu a chtít změnu.

Pak uvidíme jednoduchou věc: stejný vztah nám může dobře posloužit. Zatím to necháváme napospas egoismu, ale jde to i jinak, člověka můžete vychovat, pozvednout díky jeho prostředí. Můžete ho umístit do takových podmínek, aby ho prostředí samo vedlo k rozvoji, posunu vpřed, porozumění sobě i druhým, pochopení světa, ve kterém žije.

Za tímto účelem kabalisté po tisíce let vyvíjeli metodu integrální interakce, která umožňuje člověku přejít z pozice přijímání, sebepotěšení k hodnotám vzájemného odevzdávání. Člověk, který se zbavuje omezení úzkého egoistického světa, se postupně začleňuje do světa skutečného, studuje spolu s ostatními jeho zákonitosti, chápe, jak obecný systém funguje a jak z něj vytěžit maximum užitku pro všechny.

Ve skutečnosti tím, že postoupíme na úroveň systému, dáváme systému příležitost přeformátovat, přeprogramovat, aktualizovat se. Sobecké algoritmy jsou nahrazeny opakem, ale tentokrát o tom rozhodujeme my sami. Toto je skutečně moje volba, toto je moje skutečné Já, a ne ten ubohý kousek vědomí, který ovládají všichni ostatní. Sám se rozhoduji růst – a pomáhá mi v tom systém, prostředí.

Koneckonců, co je mé vědomí? Rozdíl mezi dnešním a včerejším vnímáním světa, meziobraz, který vyžaduje další a další korekce, dokud se nebude rovnat pravdě. Proto čím déle otálíme, tím více problémů se nám hromadí. A i když se nám zdají materiální, politické, ekonomické, ekologické, ve skutečnosti je za nimi jeden hlavní problém – egoismus, který se nechce zbavit lží.

Opravdu nemůžeme natáhnout otevřený kanál od srdce k srdci, jako mezi počítači. Ale můžeme se napojit na to, co je výše nás, na to, co nás spojuje do celku. Řekněme na „server“, na „sálový počítač“, na „zdrojový kód“. Tím, že v sobě nalezneme a vytvoříme tento zdrojový kód, vytvoříme skutečné spojení od člověka k člověku, nikoli od egoismu k egoismu.

Pak nás slova přestanou klamat, ovládat nás – protože chápeme jejich podstatu. Rozumět si navzájem.

Toto je pravda.

Originální článek zde.

 

Filed under: Člověk, Egoismus, Prostředí, Výchova | Add Comment →