Možná jsme nevšímaví a určitě jsme lhostejní. Tak či onak, včely mizí alarmující rychlostí, jejich populace se zmenšuje po celém světě a nikdo vlastně neví, proč se to děje ani jak to zastavit. Nemusí se to jevit jako problém, nebo jako něco, co by nás mělo znepokojovat. Vždyť existuje nespočet živočišných druhů, jejichž populace se zmenšuje, a některé z nich jsou i na pokraji vyhynutí. Tak co je tak zvláštního na včelách?

Včely možná nemají tak dobré PR jako například polární medvědi, ale jejich důležitost pro lidstvo je pravděpodobně daleko větší než u jakéhokoliv jiného druhu na planetě. Včely, díky své roli opylovačů, jsou zodpovědné za produkci více než třetiny světových potravin. Bez včel nebude opyleno mnoho rostlin, které živí lidstvo a hospodářská zvířata. Jinými slovy, bez včel bude hlad v takovém měřítku, jaký jsme ještě nezažili.

Možná nevíme, proč včely mizí, ale nemělo by nás překvapovat, že se tak děje. Na všech úrovních přírody přetrháváme vlákna, jež spojují ekosystém, kterým je naše planeta. Vyčerpáváme přírodní zdroje, každoročně vytěžíme lesy o velikosti celých států, znečišťujeme vzduch a vodu, ničíme životní prostředí téměř všech živočichů. Jak můžeme očekávat, že v takové situaci nebude zničeno jedno z životně nejdůležitějších pojítek životního cyklu Země?

Každý den narušujeme stále více vztahů a současně se více bojíme kolapsu přírody. Vypadá to, že neexistuje způsob, jak ukončit naši omezenost, možná až dokud se nesetkáme s prázdnými regály v obchodech, kdy sice budeme mít peníze, abychom si mohli koupit jídlo, ale žádné jídlo, které bychom si mohli koupit, tam nebude. Pak se možná probudíme. Ale to už bude pro mnohé z nás příliš pozdě.

Chceme-li obnovit populaci včel a zajistit naše vlastní přežití, musíme vyřešit příčinu našeho zlého zacházení s přírodou, čímž je – překvapivě – naše vzájemné spojení, naše mezilidské, sociální vazby.

Musíme vytvořit síť plnou pozitivních propojení tak, abychom se mohli naučit, jak působit na všechny složky přírody. To znamená, že náprava musí začít u nás doma, s lidmi, kteří jsou nám nejbližší, a odsud pak postupovat směrem k ostatnímu světu. Až se naučíme, jak se pozitivně začlenit do naší společnosti, budeme také vědět, jak se pozitivně integrovat do celé přírody.

Jinými slovy, problém není v našich činech ani v našich myslích. Není tomu tak, že by existovaly nějaké podstatné znalosti, které neznáme. Problém tkví v našem srdci, nebo přesněji, ve spojeních mezi našimi srdci. Naše sebestředné sklony narušují vazby mezi námi a ve výsledku i mezi námi a přírodou.

Když necítíme přírodu, necítíme ani lítost, že ji zneužíváme, a neklademe si ani otázku o oprávněnosti svých přehnaných požadavků na ni, dokud nás zásobuje.

Proto je přijímání pro sebe, sebestředné opojení a zneužívání druhých největšími škodlivinami, které vytváříme; a nejsou to emise CO2 nebo cokoliv jiného tohoto druhu. Jestliže se zbavíme a očistíme od přijímání pro sebe sama, od soustředění se pouze na sebe a zneužívání druhých, příroda se od zbytku znečištění, které jsme vytvořili, očistí sama. Právě tyto dva narcistické rysy, které nikdo kromě lidí nemá, máme napravit.

Nikdo to za nás nemůže udělat a nikdo se ani nemůže napravit jiným způsobem než nápravou své egoistické přirozenosti. Avšak v tom okamžiku, kdy ji napravíme, budou všechny ostatní nápravy dětskou hračkou.

Včely se cítí navzájem a vzájemně se podporují. Stejně tak se budeme i my muset naučit umění cítit jeden druhého. Nicméně to, co dělají včely instinktivně, my budeme muset dělat vědomě a naší odměnou bude, že pochopíme stvoření ne na instinktivní, ale na vědomé úrovni.

Ve skutečnosti spočívá smysl našich přehnaně nafouklých eg v tom, abychom byli donuceni se snažit se cítit a navzájem se vnímat stejně tak, jako to dělají včely a ostatní zvířata. Toto nás naučí nejen o složité síti, kterou v současnosti ničíme pro naši zkaženou povahu, ale také o tom, jak funguje „mysl“, která tuto síť vytvořila.

Není jiné cesty, jak odhalit skrytá tajemství stvoření, než pilně usilovat o vytváření propojení a postupně se učit, vždy trpělivě krok za krokem, kam který kousek patří. Přitom také pochopíme, proč byly určité části k sobě svedeny dohromady, co plní individuálně a jak fungují v jednom systému.

Abychom se toto všechno mohli naučit, musel být svět rozbit do té míry, abychom se pomocí jeho nápravy mohli naučit, jak byl stvořen.

K tomuto stavu jsme právě dospěli. Svět je rozbit skrz naskrz. Nyní nastal čas, abychom začali vše napravovat vzájemným propojováním a nezaměřovali se na jednotlivé izolované části, ale na to, jak fungují dohromady.

Toto je naše cesta k uzdravení naši společnosti, oživení přírody a uzdravení planety včetně tolik potřebných včel.

Filed under: Člověk, Egoismus, Jednota, Spojení, Společnost | Add Comment →