Vstupujeme do nové fáze našich „vztahů“ s koronavirem. Již jsme téměř dokončili fázi jeho popírání a lidé začínají akceptovat, že je virus zde a že nemůžeme dělat nic, abychom to zahnali. Ještě sice setrváváme ve fázi hněvu, který by stále mohl způsobit velké škody, také však již začínáme být touto válkou unaveni a vzdáváme se.

REUTERS: Rodinná restaurace v Kansasu přežila depresi, pandemii však ne.

Není nic, co bychom mohli najít. Hledáme staré způsoby, jak se pobavit, získat prospěch, soutěžit mezi sebou, ale nic z toho již není. Žijeme bezcílně ze dne na den. Tato bezcílnost není tak pasivní, jak by se mohlo zdát. V některých vzbuzuje vztek a agresi, v jiných způsobuje apatii.

Hledáme staré způsoby, jak se pobavit, získat prospěch, soutěžit mezi sebou, ale nic z toho již není. Žijeme bezcílně ze dne na den. Tato bezcílnost není tak pasivní, jak by se mohlo zdát. V některých vzbuzuje vztek a agresi, v jiných způsobuje apatii.

Ještě horší však je, že frustrace a beznaděj mohou z osobní úrovně přeskočit na společenskou úroveň a vést k nepokojům, revolucím a rozpadu společností a států. Odtamtud se beznaděj může šířit na mezinárodní úroveň a vést ke střetům mezi státy, které, nevidouce budoucnost ani pro sebe, ani pro svět, by mohly vést k totální světové válce, ve které se nebudou snažit vyhrát, ale zničit ještě někoho dalšího. Pokud k tomu dojde, bude to jaderná světová válka, nejhorší noční můra lidstva.

Není to tak, že by naše životy byly před Covidem-19 nějak zvlášť smysluplné. Ale před pandemií jsme naši prázdnotu mohli zamaskovat výlety, nákupy, kariérou, častými přesuny z místa na místo, častými změnami partnerů a Netflixem. Teď máme jen Netflix. Ale s umírajícím filmovým průmyslem se i Netflix jeví spíše jako pomník minulého života než jako příjemné trávení volného času v současnosti. Jako kdyby virus udusil naše předchozí druhy radovánek. Přidušeni se snažíme lapat po dechu a zoufale hledáme nový způsob, jak najít vitalitu, jak najít důvod k životu.

Když jsme se dostali až sem, můžeme skutečně začít vytvářet něco nového. Teprve tehdy, když se zcela vzdáme hledání způsobů, jak potěšit sami sebe, začneme mít příznivější vztah k poskytování potěšení druhým. Právě k tomu nás vede Covid, protože když dospějeme k dávání potěšení druhým, nebude konce tomu, co můžeme učinit my sami a co mohou druzí učinit pro nás.

Lidstvo směřuje k vzájemnosti, jakou jsme nikdy předtím nepoznali. Až doposud jsme byli zvyklí myslet na společnost, přátele, a dokonce i rodinu jako na zdroje užitku a potěšení pro sebe samé. Koronavirus nás nutí změnit náš přístup k lidem kolem sebe, začít na ně pohlížet jako na příležitosti k dávání a v samotném dávání najít nový smysl našeho života, nové zdroje potěšení a radosti, novou vitalitu a energii v té míře, v jaké se věnujeme vzájemnosti namísto přijímání ve svůj prospěch.

Transformace neproběhne přes noc. Stále jsme na samém začátku. Epidemie je velmi „mladá“, je stará jen několik měsíců, ale již můžeme pozorovat jistou tendenci. Virus nás postupně pomalu přivede k tomu, že se staneme podobnými ostatní přírodě, staneme dávajícími i přijímajícími ve vyvážené a harmonické míře. Učiní z nás vědomé jedince, kteří se budou cítit jako součást velkého a grandiózního záměru, který vytvořila příroda a který se projevuje v realitě kolem nás. Místo neustálé prázdnoty a nekonečného hledání potěšení budeme oslavovat život. Namísto vyčerpávání a vysilování našeho sociálního a přírodního prostředí se staneme jako otevřená vřídla, zdroje, které vždy sytí a nikdy nevyschnou.

Ve snaze dávat místo přijímat najdeme mnohem více než důvod k životu; najdeme smysl života! Odhalíme, že pravá radost a uspokojení existují ve vytváření života, a ne v jeho ničení. V tomto procesu odkryjeme integrální podstatu reality, kde je vše propojeno a vše se vyvíjí. Budeme se cítit spíše jako součásti společné reality než jako odlišní jednotlivci, jejichž existence skončí, jakmile vyprší jejich fyzický život.

Když nám Covid-19 odebral hračky z minulého života, tím nás netrestá. Spíše nás nutí k tomu, abychom zvedli hlavy a spatřili, kde leží skutečné potěšení. Kdyby nám nebyl odebrán dřívější způsob života, trvalo by nám desetiletí lidských utrpení, válek a vzájemného ničení, než bychom konečně pohlédli vzhůru a zjistili, v čem spočívá skutečné potěšení. Nehledě na újmu, je Covid nejméně bolestivým prostředkem, který příroda mohla použít, aby nám ukázala cestu ke šťastné a udržitelné existenci. Čím dříve budeme následovat jeho vedení, tím méně bolesti zakusíme, než najdeme štěstí a smysl života.

Originální článek zde.

Filed under: Člověk, Utrpení, Zdraví | Add Comment →