MOJE PÁDY

Jak přicházely? Nečekaně. Náhle se narušila nesporná velikost Rabaše. Bylo to jako pád z veliké výšky. A to jsem si myslel, že jsem na ně připravený, „přikrytý“ Rabašem.

Ale právě když přichází pád, nic nefunguje. Je to pád do mínus nekonečna. Na jeden z nich nikdy nezapomenu. Byl jsem tehdy na Rabaše velmi uražen. Seděl jsem doma a nebyl jsem sto k němu přijít. Teprve později mi řekli, jak Rabaš překvapeně stál uprostřed našeho učebního sálu, rozpřáhl paže a opakoval: „Takto opouštějí přítele?!“

To o mně mluvil jako o příteli, o mně! Že jsem ho opustil! Když jsem to slyšel, byl jsem z toho úplně ohromený, pomyslel jsem si: „Proč mi to neřekli hned, všeho bych nechal a vrátil se k němu!“ Nyní však chápu, že i kdyby řekli, stejně bych se nedokázal pozvednout nad svou urážkou, nedokázal bych přijít.
Tak jsem ležel doma. Týden jsem nevyšel ven. Fyzicky jsem byl zdravý, silný muž, přesto jsem se cítil jako „hadr“. Nemohl jsem se přemoci, prostě to nešlo.

A najednou volá Rabaš:„Co je s tebou, Michaeli?“

„Nemohu vstát.“

„Teď vstaň a pojď!“

„Nemohu!“

„Přijď!“

„Nemohu vyjít z domu.“

Najednou jsem začal plakat. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy plakal, ale teď nemohu zadržet slzy! „Rebe, nemohu se pohnout!“ říkám.

A pak je slyšet jeho klidný hlas: „Michaeli, slyšíš mě?“

„Ano.“

„Dnes večer tě čekám. Posedíme, uděláme hostinu. Rozumím ti.“

Večer ke mně přišli chlapci, poslal je pro mne, odvedli mě na hostinu. Rabaš mi nalil sklenici whisky a řekl: „Teď jsi stejný „hadr“* jako já. To je dobré. Pij.“

Napil jsem se. Byla to naše obvyklá tichá hostina s vnitřní modlitbou a já už jsem pocítil, že jsem s nimi. Zabralo to! Jsem jiný!

Druhý den jsem již jako vždycky seděl na ranní lekci vedle Rabaše a on mi ani slovem, ani jiným náznakem nepřipomněl minulost.

*Koncept „hadr“ má mnoho složek: sám nejsem schopný ničeho, jsem závislý na Stvořiteli, jsem rád, že jsem to odhalil. Tímtéž získávám jek počátek, tak i konec činu, a do každého činu musím vložit úsilí, abych se dostal do konceptu „hadr“ a poté se přimknul ke Stvořiteli a zavázal Ho, aby něco udělal.

Stav „hadr“ tedy přichází po všem úsilí, podle principu „pracoval – a našel.“ Toto je poslední etapa, důležitá etapa, na které chápu: nic víc nemám, jsem naprosto „vyždímaný“, bezmocný, zbaven energie, vysílený – a jsem povinen ji přijmout ze Světla.

Nedokážu se sám napravit, sám nemohu nashromáždit nezbytné detaily vnímání, ale mohu od skupiny převzít touhu, která je pro úsilí nezbytná. Zůstal bych na „živočišné“ úrovni navždy, kdyby mi Stvořitel neposkytl možnost se pozvednout až do tohoto vysokého stupně, o kterém píše Ba’al HaSulam. (Z blogu Michaela Laitmana.)

Originální zdroj zde.

[#246369]

Knihu je možné zakoupit zde v tištěné formě a zde e-knihu.

Filed under: Knihy | Add Comment →