Nyní, když si všichni víceméně dokážeme představit, jaké to je být ve vězení, je čas přijít na to, jak se z něho natrvalo dostat.

Státy se otřásají. Státy se chtějí vzkřísit k životu. Ve vzduchu se vznáší touha procitnout, uniknout ze zajetí, zhluboka se nadechnout, skoncovat s noční můrou. Co nám brání? Virus? Ne, to my sami.
Měsíc po měsíci plyne nadarmo. Konflikty, nervy, neplodné naděje – a žádná střízlivá analýza, žádné skutečné závěry.

Jak dlouho je možné odmítat fakta? Změna dat vytváří iluzi pokroku, ale ve skutečnosti jsou naše hodiny zastaveny. Uvnitř nás ani mezi námi se nic nemění. Jsme od sebe odděleni nedobytnými zdmi, jsme rozděleni bezednými propastmi a již nemůžeme vůbec nic dělat správně. Nemůžeme společně učinit ani jediný krok správným směrem. Právě toto je vězení.

Jeden z tisíce
Spadli jsme do takové šlamastiky, ocitli jsme se v takovém žaláři, kde čas neléčí. Zde nedojde k propuštění po uplynutí doby trestu. Tady nepomůže čekání, ale přemýšlení a jednání. V tomto vězení nenajdeme východ tam, kde je vchod.

Dokud tomu neporozumíme, je pro nás lepší nepodávat žádost o „předčasné propuštění“. Nebude schválena, znovu nás zaženou do cely. Kdo!? Určitě ne ministři s úředníky, ti pouze vysloví verdikt. Věznitelé jsme my sami. Dveře cely jsou otevřené, ale my nechceme jít tam, kam vedou.

Místo toho hledáme staré dveře do dřívějšího světa, který nás přivedl do problémů. Z nějakého důvodu si myslíme, že je stále tam – za zdí. Ale on už zmizel, přežil sám sebe, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Abychom mohli vstoupit do nového světa, musíme se změnit, přestat si být navzájem cizí a společně se postarat o epidemii a další pozůstatky našeho egoismu. Stručně řečeno, je třeba, abychom se starali jeden o druhého.

Naše odpověď na tyto výzvy je zásadní: „V žádném případě!“ Ale virus pak také reaguje stejnou mincí. Koneckonců je výsledkem naší nezodpovědnosti vůči sobě navzájem.

A proto, ať to zní jakkoliv tíživě, odchod z karantény plánujeme marně. Dokud se mezi námi nic nezmění k lepšímu, svobodu nespatříme. Už jsme si uvědomili, že první pokus nic nepřinesl. Druhý, třebaže opatrný, nás nakonec zase vrátí do podmínek stejného nevyřešeného úkolu, k nutnosti vnitřních změn. Státy se pohybují pořád dokolečka, v kruhu.

Ano, karanténa má mnoho negativních důsledků. Ale to proto, že jsme již dvakrát zbytečně promarnili příležitost, nevyužili jsme pauzy, abychom se dostali ke kořenu problému. V důsledku toho je již každému jasné, že třetí karanténa je nemyslitelná. Nyní si představte, na jaké dno se potopíme, než se k tomu rozhoupeme. Nemáme žádný skutečný důvod předpokládat, že to nenastane. Vždyť virus neslábne, avšak my všichni jsme stále stejní – cizí, nesmiřitelní, lhostejní. Kde je tedy východ?

Abychom se zachránili, abychom prolomili začarovaný kruh, musíme pohlížet na sebe a na přírodu jako na jediný systém, který vyžaduje jednotu všech svých částí. Tyto části jsou velmi odlišné, naprosto se nepodobají sobě navzájem – jako orgány těla, které plní mnoho různých funkcí. Rozdíly a konflikty by nás však neměly mást – jsme jeden celek.

Dokud tomu budeme vzdorovat, z vězení se nedostaneme. Vstoupili jsme do něho jeden po druhém, ale odejít musíme jako jeden. Mudrci řekli: „Tisíc zahájí studium, ale na světlo vyjde jen jeden.“ Musíme se naučit jednotě, odpovědnosti jeden za druhého.

Transparenty nepřátelství
Dokud si neuvědomíme hloubku našeho sváru, doslova se vystavujeme nákaze a stáváme se negativním příkladem pro všechny. A nepomůže nám nic kromě jednoty, alespoň elementární. Koneckonců, všechno začíná z malého.

Ještě však nejsme zralí začít, prokázat připravenost k vnitřním změnám. Místo toho na náměstích urputně předvádíme transparenty našeho nepřátelství a naší hrozivé neadekvátnosti.

Ne, nejsem proti protestům – jsem proti jejich poselství v tom, že všechno je vina našich vůdců. Ve skutečnosti nečelíme politickému problému, ale samotné Přírodě a jejím zákonům. Omezení tohoto konfliktu na politickou úroveň znamená naprosté nepochopení situace nebo její cynické využití. Demonstrovat proti Přírodě – co by mohlo být bláhovější? Ve výsledku se jen hlouběji noříme do vzájemného nepřátelství, které nás všechny zničí.

Slepá víra v politiku a v neomylnost neoliberálních ideálů se částečně podobá náboženskému fanatismu, který nutí lidi, aby kvůli okleštěným dogmatům zradili své blízké. Levice a pravice jsou jen dva okraje jedné škály. A oba navíc hlásají „lásku“…

Třetí není zapotřebí
Ve skutečnosti se proti epidemii nemůže postavit ani pravice, ani levice. Tato krize se vyvíjí v jiném měřítku, v jiné dimenzi – v propletení vzájemných vztahů společné lidské sítě, v samotné lidské přirozenosti, v primárním egoistickém vnímání světa. Odhaluje veškerou naši nekonzistenci, celé naše pokrytectví, veškerý náš „vězeňský“ řád. A vyzývá k osvobození od předchozího.

A není to vůbec nerealizovatelné. Je to představitelné, reálné, proveditelné. Problém tkví v tom, že to nechceme. Zatím ještě nechceme. Doposud jsme nepochopili, nakolik je vše vzájemně propojeno a nakolik všichni závisíme jeden na druhém.

A proto nás očekávají turbulence: nepokoje, manifestace, bankroty, chaos v ulicích i v našich hlavách, přerušení dodávek potravin, nedostatek základního zboží a služeb. Jedním slovem, bezvýchodné pobíhání v kleci, kterou se stal náš život. A světu nebude o nic lépe.

Ve výsledku končí takové věci velkou válkou. A my, vyčerpaní, se s tím vyrovnáme, vyrovnáme se dokonce i s bombou, která nás „milosrdně“ spasí před touto bolestivou existencí. Toto je negativní scénář, pokud bychom jej nechali dospět až do konce.

Existuje pouze jedna alternativa – přijmout podmínky propuštění z vězení, změnit sociální vztahy, povznést se nad vším, co nás rozděluje. Když začneme vytvářet společnou síť, jejímiž kanály protékají pozitivní impulsy, ožije a dodá sílu každému.

Tehdy se „nemožné“ objeví v našem dosahu. Srdce v hrudníku bude pracovat jinak, bude bít rychleji a řekne vám, jak pečovat, pomáhat, soucítit, milovat. Ne to srdce, které je pumpou, ale to, které je duší – moje dobré spojení s ostatními, moje místo ve společné síti, moje jedinečnost, která přispívá do této sítě, a moje svoboda.

Třetí možnost neexistuje. K návratu do předešlého stavu nedojde. Vzájemné porozumění, vzájemná péče – to je to, co nás osvobodí od koronaviru i od jakéhokoliv jiného neštěstí, které si sami způsobujeme.
Nemusíte tomu věřit; je třeba a je možné to prověřit. Budeme svobodní pouze tehdy, když ve vězení necháme svůj egoismus a vykročíme jeden druhému vstříc. Pokud ale raději zůstaneme v kobkách, pak nemůžeme na nikoho svalovat vinu. Vždyť dveře jsou otevřené.

Originální článek zde.

Filed under: Člověk, Společnost budoucnosti, Zdraví | Add Comment →