Kdy člověk otevírá novou stránku v životě? Nejčastěji v mládí. Ale někdy i ve zralém věku. Na kabalisty se to nevztahuje. Rabaš napsal svůj první článek v roce 1984. V tomto roce mu bylo 77 let. V průběhu následujících sedmi let napsal přes 2 000 článků. Kromě toho bylo během jeho lekcí a rozhovorů nahráno tisíce audiokazet. V nich otevřel světu praktickou kabalu.

Dodnes se můžeme setkat s názorem, že praktická kabala jsou kouzla, zaklínadla, věštění nebo záhadná tajemství. Ve skutečnosti je vše mnohem prozaičtější a zároveň mnohem komplikovanější. Jedná se o proces sjednocení lidí a celé společnosti založený na myšlence lásky k bližnímu.

Díky Baruchovi Ašlagovi dnes máme moderní způsob realizace kabaly. Jazyk alegorií nahradily jasné pokyny. Udělal to, čeho se před ním neodvážil žádný kabalista. Protože nastal čas…

Baruch Šalom HaLevy Ašlag (RABAŠ) se narodil 22. ledna 1906 ve Varšavě – hlavním městě Polského království, které tehdy bylo součástí Ruské říše.

Baruchův otec byl největší kabalista posledních generací – Jehuda Ašlag (Ba’al HaSulam). Matka Barucha, Rivka, pocházela ze slavné kabalistické dynastie. Není divu, že v takové rodině vládl duch kabaly… Kabalu se může a měl by se učit každý, ale pochopit ji lze pouze s Učitelem. Učitelem Ba’ala HaSulama byl rabín Ješua Ašer z městečka Parisov, ležícího poblíž Varšavy, kde rodina Ašlagů tehdy žila. Baruch velmi brzy začal doprovázet svého otce na cestách k Učiteli…

V těchto letech se kabalisté z mnoha regionů východní Evropy čas od času sjížděli do města Belz v Galicii za slavným kabalistou, Admorem74, rabínem Jissacharem Dovem. Nehledě na neklidné časy a dlouhou cestu tam také cestoval Ba’al HaSulam s Baruchem. Bylo to jedno z posledních míst, kde si pojem „duchovní“ zachoval svůj skutečný kabalistický význam.

Jedna z těchto cest se konala právě v době, když vypukla První světová válka. V důsledku zahájení vojenských operací uvízli otec a syn v Belzu na dlouhou dobu. Pouze nějakým zázrakem zůstali naživu, dostali se spolu s vojáky do posledního vojenského vlaku a vrátili se bez úhony domů, do Varšavy.

Podle židovské tradice, když chlapec dosáhne věku 13 let, stává se dospělým. Tato sváteční událost se nazývá „Bar Micva“ (doslova „Syn Přikázání“). V tento den je obvyklé uspořádat oslavu s hojným občerstvením a pozvat mnoho hostů. Na hostině zasvěcené Bar Micvě Barucha byli jen tři lidé, jídlo se skládalo z několika plátků chleba a čisté vody. Existuje však skutečně měřítko, které by mohlo změřit to, co chlapec Baruch v tento den cítil…

V roce 1921 se rodina po dlouhém dobrodružství přestěhovala do Jeruzaléma a Baruch vstoupil do Ješivy „Torat Emet“. Brzy se Baruch, navzdory své výbušné, neklidné povaze, stal v Ješivě známým jako jeden z nejusilovnějších studentů.

Učitelé mu předpovídali skvělou budoucnost plnou vysokých postů a insignií a nikdo by neuvěřil, že jeho myšlenky jsou úplně jiné, že sní o tom, aby studoval kabalu na lekcích svého otce. Když bylo Baruchovi 17 let, získal titul rabína. Baruch složil atestaci před největšími autoritami té doby, jimiž byli první hlavní rabín Izraele Abraham Jicchak HaKohen Kuk a první rabín ortodoxní komunity v Jeruzalémě Josef Chaim Zonenfeld (Sonnenfeld).

Po celou tu dobu žil se svými rodiči. Ve věku 18 let se oženil. Manželkou Barucha se stala Jocheved, dcera rabína Jechezkela Elimelecha Lindera, jednoho z vážených obyvatel Jeruzaléma. S Jocheved se jim narodilo sedm dětí a prožili společně 65 let.

Po sňatku se Baruch stal stálým studentem svého otce. Lekce začínaly v jednu hodinu v noci a končily za úsvitu. Aby se dostal na lekci, musel Baruch pokaždé překonat několik kilometrů pěšky ze starého města do domu otce na předměstí Jeruzaléma.

Tato trasa byla velmi nebezpečná. V noci bylo nutné proklouznout kolem britských kontrolních stanovišť a četných gangů, které číhaly na židovské obyvatele města.

V té době začal Baruch pracovat jako svářeč na staveništi. Populace země rychle rostla a potřebovala hodně bytů. O něco později, když stavební boom upadl, pracoval na pokládce silnice Jeruzalém – Hebron, také byl ševcem a přepisovatelem Tóry.

Stávalo se, že jeho stavební tým zůstával nocovat venku. V takových dnech dobrovolně převzal povinnosti noční služby v kuchyni. Šlo o to, že kuchyně byla jediným místem v táboře, kde svítilo světlo. Vstával v jednu v noci, do úsvitu se samostatně učil a poté celý den pracoval s ostatními… V roce 1948 vznikl izraelský stát a spolu s ním různé státní instituce. Rabaš začal pracovat jako zaměstnanec Daňové správy Izraele.

Dávno předtím, ve 30. letech, začal Baruch vyučovat podle pokynů svého otce. Byl nejbližším žákem Ba’ala HaSulama a dostával od něho individuální lekce. V těchto letech nepsal knihy, ale na druhou stranu pečlivě zapisoval do notýsku vše, co od svého otce slyšel. Z těchto zápisků vznikla kniha, která byla publikována v 90. letech. Také byla takto nazvána – Šamati (Slyšel jsem).

Šťastný je úděl syna, který byl obdařen zápalem k poznání tajemství svého otce a všech tajemství jejich rodiny, kterému se jeho otec jako jedinému ze svých synů rozhodl předat vládu nad všemi svými tajemstvími.

Cesta kabalisty není snadná. Překážky na cestě nejčastěji vznikají tam, kde je nečekáš. Stalo se to i Rabašovi. Po smrti jeho otce v roce 1954 neočekávaně vznikl dědický spor o právo na vydání knihy Zohar s komentářem Ba’ala HaSulama.

Rabaš předává všechny materiály k soudnímu řízení svému žáku a v roce 1956 odjíždí do Anglie. Nechce a nemůže se tohoto řízení účastnit. Je poháněn pouze jedním – vydávání knihy otce musí pokračovat.
V roce 1958 se vrátil z Anglie, kde ve městě Gateshead i na jiných místech vyučoval kabalu. Poté, co byla kniha soudním rozhodnutím předána Rabašovi, okamžitě převedl právo na bezplatné publikování na jednoho ze svých žáků.

Blížil se čas začátku hromadného šíření kabaly. Ba’al HaSulam hovořil dokonce o době, kdy by se to mělo stát – rok 1995. Rabaš přednášel lekce po celé zemi, aby na tuto událost připravil půdu. Tel Aviv, Hebron, Tiberias, Jeruzalém, Eilat – přednášel, kamkoliv v těch letech zavítal.

V roce 1979 se u Rabaše objevil nováček – Michael Laitman. Byl úplně jiný než všichni, kteří přicházeli do té doby. Temperamentní mladý muž s vysokoškolským vzděláním, nedávno repatriovaný, okamžitě ukázal nezadržitelnou touhu a silný charakter.

Začal tím, že na lekci přinesl magnetofon. Rabaše to velmi udivilo a používání nahrávacího zařízení zakázal. Michael se však nevzdává, vysvětluje důležitost nahrávání lekcí pro budoucí generace a Rabaš nakonec souhlasí.

Nový student, vzděláním biokybernetik, je zvyklý na vědeckou metodu práce. Kreslí, kompiluje tabulky a pečlivě systematizuje nové znalosti. Když Rabaš viděl takovou pečlivost, nabízí Michaelovi, aby začal připravovat materiály pro začátečníky, a brzy se objeví tři knihy.

Hlavní událost však proběhla v roce 1983. Michael přednáší kurz podle knihy Ba’ala HaSulama „Úvod do vědy kabaly“ instruktorům Institutu kabaly Berga. Na konci kurzu všichni studenti – asi 40 lidí – nečekaně přejdou k Rabašovi. Tito sekulární chlapci z Tel Avivu, představitelé všech vrstev izraelské společnosti, se velmi lišili od jeho předchozích studentů. Z nováčků je vytvořena skupina a Rabaš pro ně začíná psát články o skupinové práci.

První článek napsal během procházky v parku na zadní stranu cigaretového papírku. Brzy již píše pravidelně. Poté, co se trochu naučil psát na psacím stroji, Rabaš každý týden pečlivě jedním prstem hodiny vyťukával články. V průběhu času studenti z těchto článků složili řadu knih pod obecným názvem „Stupně žebříku“ (Šlavej ha-Sulam).

Podmínky pro prezentaci kabalistického poznání nezávisí na úrovni znalostí kabalisty, ale na vlastnostech jeho duše, na jeho schopnosti vyjádřit slovy to, co nevnímají jiní lidé. Pouze v závislosti na přítomnosti této schopnosti v sobě obdrží kabalista povolení určitou část kabalistického poznání odhalit.

Existuje názor, že kabalista je asketa, odtržený od problémů hmotného světa. Máme důkazy o opaku. Jednou, během První libanonské války, Rabaš zapnul rádio přímo během lekce. Jeden ze studentů tím byl velmi udiven, na což Rabaš řekl: „Pokud bys tam měl syny, měl bys samozřejmě zájem o to, co se tam děje, bylo by tam tvoje srdce. A zapnul bys rádio a poslouchal, protože bys cítil, že na tom závisí tvůj osud. A my tam máme celou naši armádu, všichni jsou to moji synové a já bezvýhradně trpím a starám se o ně.“

Už není mladý a výcvik nových studentů vyžaduje sílu. Lékaři doporučují plavání, ale Rabaš neumí plavat. Jde tedy do bazénu a začíná se učit plavat s malými dětmi. Kromě zdravotních problémů měl ještě další – výslovnost. Žáci ho stěží chápali. Nic strašného – rozhoduje se Rabaš a začíná pracovat s logopedem…

Když člověk plně završí veškeré své duchovní dílo související s láskou k bližnímu, může být odměněn láskou ke Stvořiteli.

Baruch Ašlag se stal posledním článkem v řetězci největších kabalistů všech dob, který se táhl od Abraháma. Veškeré své síly zaměřoval na to, aby položil základy duchovního vývoje nové generace. Rabaš pro to rozpracoval metodiku, která je vhodná pro každého člověka a orientuje se na potřeby současného světa. Díky němu je lidstvo schopno udělat obrovský krok k vyřešení problémů, které ho zasáhly.

Rambam o tom podává příklad ze života, řka: „Pokud jde po cestě zástup tisíce slepých lidí a v čele zástupu je alespoň jeden vidoucí, všichni jsou si jisti, že kráčejí po rovné cestě a nespadnou, vedeni tím, kdo vidí cestu, ale pokud v čele zástupu nebude žádný vidoucí průvodce, nepochybně sejdou z cesty a zabloudí.“

Filed under: Kabalistické zdroje, Knihy, Učitel | Add Comment →