Vše, čemu nyní neporozumíme díky viru, se k nám vrátí jako bumerang. Jsme uvězněni ve čtyřech stěnách, ale konečně jsme osvobozeni od každodenního shonu. A to je jen začátek osvobození z otroctví

No nic, brzy krev z Nilu zmizí a my budeme žít zase jako předtím“ (zaslechnuto během ran v Egyptě).

My všichni – lidé i státy – nyní žijeme na úkor budoucnosti. Státy podporují soukromé podnikání, občany i vládní rezorty a počítají s budoucími příjmy, jejichž tok bude s vítězstvím nad koronavirem pokračovat. Všechny nouzové rozpočtové programy jsou založeny na tomto slibu.

Pravda je, že jsme i dříve žili na úkor budoucnosti – finančně i ekologicky – ale nyní se toto zvrácené půjčování stalo mnohým lidem zřejmým a současně odhalilo křehkost a nespolehlivost dnešního systému vztahů. V obtížných obdobích jsou nedostatky takových vztahů fatální.

Válka o roušky, přístroje pro umělou ventilaci plic a další se vybavení bleskově dostaly na maximální únosnost. Země si stěžovaly jedna na druhou a dosud soutěží v zadržování zboží a informací. Dodavatelé jednají s těmi, kteří platí více. Výrobci zajišťují zboží především „svým vlastním“ zákazníkům. Existují samozřejmě i krásná gesta, ale nebyla by potřebná, pokud by nesloužila dravosti silných!

Vlády lze také chápat: nemají žádné zvláštní možnosti. V globalizovaném světě se výrobní vazby táhnou přes státní hranice a v komplexu jejich vzájemného propletení je možné jen málo co změnit. Musí se improvizovat.

Tato situace je obzvláště nebezpečná v oblasti potravin – koneckonců i zde je sobectví v plném proudu. Ani prosperující země nejsou proti tomu ochráněny. Například izraelští zemědělci znovu „narazili“ na ministerstvo zemědělství kvůli dovozu zahraničních okurek, které zapříčinily propad cen. Podle logiky zemědělců bylo i v tomto obtížném období nutné zajistit jejich zisk na úkor obyvatelstva. Ještě horší je, že si farmáři neuvědomují symboličnost toho, co se děje, a demonstrativně zničili své nespotřebované produkty: „Když je to tak, tak ať je nemá nikdo.“

Byli jsme uzamčeni ve svých domovech, nyní i přes jakési uvolnění jsme vůči tomuto prošlému zmatku stále skeptičtější, ačkoliv je v našich názorech nyní více pochopení než rozhořčení. Ano, navykli nás na „tržní vztahy“, donutili nás uvěřit, že to je jediný způsob života. Ale co když už to „takto“ dál nelze dělat?

Koronavirus jakožto vyléčení

Současné „zastavení světa“, první svého druhu, odhalilo zásadní chybu v naší civilizaci: vybudovali jsme systém, který v extrémních situacích vede lidstvo do všeobecného „masového hrobu“. Dokonale ví, jak rozhazovat, obveselovat, odvádět pozornost, oklamávat, vnucovat nadbytečné, motivovat k poškozování, diskreditovat užitečné, odzbrojovat logiku, zbožňovat vycucané z prstu, posvěcovat kšeftování, idealizovat pomíjející, vulgarizovat věčné… Jedním slovem se rozpojovat.

No a takto vypadá podle současného systému sbližování se – nejde o to, že to tento systém neumí, ale on to prostě nesnáší. A samozřejmě, když svět potřebuje společné úsilí, spolupráci oproti vydřidušství, tak se nám hroutí.

Pravda, ne okamžitě. V tomto novém počátku to ještě drhne, jak je tomu nyní: naléhavé věci nás neustále tlačí a to zbylé se najednou ukázalo jako zbytečné, či dokonce škodlivé pro společné blaho. Ano, teď tomu začínáme rozumět, zvykáme si na to, sice pomalu, ale neodvratně.

Nebyla tu žádná příprava, ani žádný přechod. Vítr změn otočil popsanou stránku a otočil ji na čistý list. Koronavirus jedním tahem změnil náš úhel pohledu, a i když se díváme na stejný svět, vidíme něco úplně jiného. Vidíme vnější vězení a vnitřní… svobodu. Ano, vysvobození od posedlosti. Minulost už nám teď nevládne a tento úžasný pocit, který vznikl po kapkách, proniká do našeho vědomí.

Lidé z osobní izolace nevycházejí stejní, jako byli. Vždyť viděli vnitřek scenérie, protože si sundali brýle pro virtuální realitu. To však nezůstává bez povšimnutí. Po troškách se mění přístup k životu i k podnikání, mění se kritéria, cíle, vztahy a touhy. Zdá se nám, že koronavirus uzdravuje od nás oproštěnou přírodu. Zdá se. Jenže ve skutečnosti uzdravuje nás.

Aktualizace bez restartu

Epidemie COVID-19 není jen náhodná překážka. Je pošetilé a nezodpovědné očekávat, že se tyto krize nebudou opakovat. Naopak, jsme nyní na počátku celé řady krizí (ran, úderů přírody), které nás zasáhnou jedna za druhou.

Přičemž do této posloupnosti dějů vstupujeme jako jeden globální celek. Podívejte se:

Stačí dostatečně lehké zatlačení, slabý impuls na jednom místě – a celý svět klečí na kolenou, nebo dokonce leží na lopatkách. Ve skutečnosti jsme nyní kvůli našemu světonázoru hodně zranitelní a zoufale bezbranní. Ještě včera se zdálo, že nám vše hrálo do karet, a vidíte, dneska se vše otáčí proti nám.

Vždyť jsme teď všichni v jediné loďce, která se nyní již nemůže plavit podle minulých zvyklostí. Na společné loďce nemůžeme veslovat různými směry. Na této pramici se nemůžeme obohacovat na úkor druhého, navzájem se ignorovat, vzájemně válčit, hádat se či vrtat do loďky, jak je nám libo. Tato jediná veslice znehodnocuje dřívější bohatství a dává hodnotu úplně jinému – a to tomu, co nám umožní neutonout v bouři.

Je zřejmé, že ve společné bídě, takové, jaká je právě teď, právě ta současná, jsou zapotřebí drastická opatření: zmrazit hotovostní výdaje a útratu, podle stejných kritérií všem poskytovat nezbytné zboží a služby, prostě držet nad vodou každičkého člověka, každou rodinu, každou zemi. A to vše – na dobu neurčitou.

Je ještě jasnější, že naše sociálně-ekonomické vztahy jsou nasyceny chamtivostí a neumožňují poskytovat takovou úroveň ochrany. Mají pouze určitou míru bezpečnosti a po překročení této hranice se spustí „stav jako při obléhání hradu“, tedy přísné kontroly, privilegia pro elitu, pro ostatní lidi propustky, jako když si chcete odskočit k lékaři, tanky na ulicích, vynucené znárodňování, vyvlastňování, devalvace úspor, chaos, nepokoje, barbarství, zvěrstva – zkrátka, jak koho napadne.

Jinými slovy, jestli se epidemie neukončí po „nezbytné“ době, nebo připusťme, že se zesílí či bude nahrazena jinou hromadnou výzvou, náš systém se zhroutí bez možnosti restartu, stejně jako Babylonská věž. Ve skutečnosti žijeme na sudu se střelným prachem vybudovaným z našeho egoismu, kdy se jakákoli jiskra může stát osudnou.

Lidstvo se tedy musí změnit – vytvořit rovnováhu mezi sebou a přírodou, rozloučit se s jednotou moci a kapitálu, vykořenit konzumizmus, povznést se nad požadavky těla a uspokojit požadavky ducha. A co je nejdůležitější – navázat vzájemné vztahy tak, aby v loďce neplul gang výtržníků, ale nerozlučná rodina.

Nemáme prostě jinou možnost. Nemůžeme se vrátit do včerejška, a tím spíše ne do minulého století – stejně jako se nemůžeme vrátit do dětství. To, co bylo, je pryč. Vyrostli jsme.

A stále rosteme. Osídlili jsme celou planetu a již nevíme, kam bychom mohli od sebe utéct. Naše věž je vyšší než Babylonská, a proto by byl katastrofičtější i kolaps. Ve skutečnosti jsme byli zastaveni v poslední chvíli a najednou jsme uviděli, že naše do nebes bijící ambice nakonec roztrhaly všechny přátelské svazky.

Nyní musíme zabránit kolapsu, a to všemi prostředky, naučit se lekci o chycení konce lana houpajícího se nad námi – z budoucnosti – a šplhat s celým lidstvem vzhůru. A ve skutečnosti to není nic složitého: zítra jsme v jednotě. Budeme-li se tohoto záchytného bodu pevně držet a nevzdáme-li se ho, společně se dostaneme ze všech potíží, a takto se pozvedneme nade vše, co nás rozděluje.

Toto je poselství koronaviru. Koronavirus nás vytahuje z egoismu stejně jako egyptské rány, které osvobodily izraelský národ. A tentokrát všechny lidi bez výjimky

Originální zdroj zde

Filed under: Kabala, Skupinová práce, Spojení, Společnost | Add Comment →