Je na čase poznat, co nám děti samy neřeknou.

Podíváme-li se na současné děti, které jsou fascinované gadgetama, často vypouštíme ze zřetele rodiče, kteří se s touto situací vyrovnávají. Rodiče se s tím nejen smiřují, ale oni sami jsou také pohlceni velmi důležitými „displejovými“ záležitostmi. Takový rodič sedí doma na pohovce, v dětském parku na lavičce, v kavárně či v letadle pohroužen do své obrazovky – a zbytečně plýtvá časem, který by mohl strávit kontaktem s dítětem.

V technologické éře je rodičovská pozornost méně srdečná, méně upřímná, letmá. Stává se povinností, mění se na „protokol vzájemného vztahu“, který pomáhá udržovat odstup, místo toho, aby patřičně sbližoval.

Výsledkem je, že počítače dětem nahrazují rodiče. Generace, která si stihne zvyknout na gadgety, ztratí kontakt s generací, která na nich nevyrostla.
A vy víte, že vůbec nejsem proti tomu. Vlastně je to dobře.

Síť vás volá

Co mohou dnešní rodiče dát svým dětem kromě základních návyků a postojů? Pokud se ponoříme hlouběji, stále více odhalujeme, že se „rodiče“ vůbec nezabývali vnitřním kontaktem, nezajímali se o základní vrstvu vztahů, která vyvolává soucit a empatii a formuje opravdové vzájemné porozumění. Napohled se rodiče zdají být blízko, ale někdy jsou jejich srdce velmi vzdálená.

A je to přirozené, poněvadž se noříme do stále většího egoismu – do sebe. Nemáme dost citu pro dítě, ani pro sebe navzájem. Láska je v současném světě jen dočasná tolerance za omezených podmínek.

Ale proč být pokrytci? Dospěli jsme k tomu, že je lepší se k dětem nepoutat – dokonce ani „jen naoko“. Stále častěji vidíme, že je neumíme zaujmout, nejsme schopni procítit, čím žijí. Můžeme jen regulovat jejich harmonogram a zajistit, aby se čas od času „vynořily“ zpátky do našeho světa.

Musíme však čestně přiznat, že je náš svět příliš nezajímá. Ve skutečnosti se již „přesunuli“ do reality, která je na straně displejů. Již si tam zvykly na všechno – na zábavu, učení, nakupování, komunikaci. A my je odtamtud nedokážeme vrátit zpátky – a když, tak jenom násilím.

To nejlepší, co můžeme udělat, je péče o jejich síťové prostředí, vyčistit ho od negativního, naplnit ho rozvíjejícím obsahem s důrazem na společenský charakter, reciprocitu, interakci. Vzhledem k tomu, že se již usídlily v Síti, je nutné v ní provést generální opravu, aby mohly růst pohodlně a bezpečně.

Mimochodem, tato práce pomůže nejen jim – umožní i nám samotným, abychom je lépe pochopili. A tady na nás čekají překvapení.

Poslouchat budoucnost

Uklidíme-li „Augiášův chlív“, který vytvořila naše generace, zjistíme, že mládež, která se od kolébky živí „virtuální“ směsí, je navyklá na „interface“ a nepředstavuje si „starověký“ svět před dvaceti lety, je naprosto správná.

Vždyť se nevyvíjíme prostě jen tak, ale z nějakého důvodu. Vede nás příroda. Byla to ona, která do nás vložila nové touhy a vedla člověka k oknu s tekutými krystaly: byť by se zdálo být malé, snadno zastínilo vnější svět. Všechno je zákonité – v přírodě se nevyskytují žádné náhody. Ale také ji není zač kritizovat. Prostě se vezmeme vlakem ze stanice do stanice a zatím jsme nedorazili na místo učení. Dokonce ani nevíme, jak se jmenuje.

A nyní se před našima očima objevuje něco úžasného: mladá generace si uvědomuje možnost si vybudovat svět pro sebe. Celý svět. Svůj svět. Děti XXI. století nepotřebují řeky a louky, moře a hory, města – mraveniště. Nacházejí se na přechodném stádiu.

Poprvé ztrácí svou moc tradiční svět, který nám byl vnucen živočišným tělem. A není třeba toho litovat – nechť se stane minulostí. Tento proces je nevratný. Budeme-li klást odpor, zůstaneme „dinosaury“.

Namísto toho je třeba plout s přírodou, rozumět jí, vážit si jejích darů. Odebíráním starého nám vývoj zároveň poskytuje možnost k vytváření nové reality a možnost v ní existovat. Je pravda, že se nám zdá neskutečná, ještě jsme si na něco takového nezvykli, ale nová realita ve své podstatě osvobozuje, otevírá obzory, otevírá lidstvu novou éru – éru ducha.

A je samozřejmé, že je k tomu dnešní dítě podvědomě přitahováno, pohybuje se směrem k budoucnosti. Vnitřně je k tomu připraveno. Jeho první plaché pokusy, „testování chuti“, postupně přerůstá v novou kvalitu. Dítě si prostě jenom nehraje ve svých gadgetech – pohrává si s vlastními vlastnostmi, mění sám sebe a nachází soulad s okolní realitou, která se mu otevírá. Jádrem věci pro něho není pokročilá grafika ani realismus VR-simulátorů, ale úžasná, bezedná možnost si vytvářet nový svět a sebe sama v něm.

Nyní vidíme jen okraj tohoto vícerozměrného obrazu, první přechodnou etapu „výstavby“, která je svým způsobem dětinská a primitivní. Pokud se však zahledíme dopředu, uvidíme koncept přírody, který nás vede k vnitřním změnám, ke kvalitativně nové interakci, k vnímání skutečnosti, která není omezena „fyzikou“ egoismu. Uvidíme zcela jiný svět, jenž není nakreslen v pixelech, ale je skutečný, duchovní, všeobecně lidský, integrální.

Abychom do něho vstoupili, nepotřebujeme superpočítače. Stačí, abychom přeprogramovali sami sebe. Není to již úkolem jednotlivců, ale společnosti, dozrálé části lidstva, těch, kteří na stanicích nezatahují záchrannou brzdu a nesnaží se zastavit vlak. Vlak se nezastaví, jen budou všichni trpět z jeho nárazů. Raději přestaňme podceňovat naše malé „spolupracovníky“ a pojďme pochopit, co zosobňují a kam směřují. Pomůžeme tím jim i sobě.

[230783]

Originální článek zde

Filed under: Děti, Výchova | Add Comment →