Pokud bychom se na sebe podívali zvenčí, za hranicemi tohoto světa, viděli bychom, že „život“ v něm – není život. Jsme úplně odtrženi od skutečného konceptu života. Duchovně jsme mrtví a naše realita je iluzí v nevědomém stavu, pomíjivá jiskra, která je pro celý tento svět dostačující.

Člověk skutečně žije tehdy, když obdrží Světlo a drží ho nad sebou, nedovolí, aby toto potěšení pohaslo, a současně ho nepouští přímo do přání. Světlo a přání se navzájem nehasí, ale přitom neztrácejí spojení. Jsou jako svíčka, jako olej a oheň, jež jsou spojeny knotem.

 

Olej je náš materiál, přání. Knotem je clona (masach) a plamen svíčky je Světlo. Udržuji nad sebou oheň, vytvořím hranici mezi ním a přáním tak – abych Světlo úplně neodstrčil, ale abych ho udržel kvůli odevzdávání.

Neustále provádím propočet, kolik oleje potřebuji dolít, kolik přání přidat, aby plamen hořel co nejlépe. A pak moje svíčka nezhasne.

Pokud se nám to podaří, cítíme život, věčný a dokonalý. A tato možnost je před námi.

Z lekce o článku Rabaše, 24. 12. 2010, Originální článek zde

[307151]

 

Filed under: Duchovno | Add Comment →