Otázka: V čem spočívá práce na principu lásky k bližnímu jako k sobě samému?

Odpověď: Na cestě k takovému stavu leží velmi mnoho etap, mnoho stupňů. Je to systém vědy kabaly.

Zpočátku se člověk jednoduše snaží spojit s ostatními. K dispozici jsou nejrozmanitější druhy speciálních úkolů: sedět pospolu, připravovat společné hostiny, účastnit se setkání, hovořit o sbližování – prozatím teoreticky. Praxe je zde zatím málo, protože na počátečních stupních v sobě lidé ještě velmi slabě cítí postup vpřed, nutkání, naléhavou potřebu se mezi sebou navzájem sjednotit.

Otázka: Takže pro začátek stačí, aby alespoň seděli vedle sebe?

Odpověď: Ano. Takto začíná sblížení, od vnějšího k vnitřnímu.

Dále se učí z různých pramenů, které hovoří o tom, že se svět nachází v naprosto propojeném stavu. Všechny prvky neživé, rostlinné a živočišné přírody jsou vzájemně propojeny a navzájem se doplňují. Celý systém řízení našeho světa je integrální jako jeden celek, a nad ním – je celý systém vesmíru.

A neměli bychom v tomto systému jen prostě žít jako nyní. V našem nitru nás schválně rozrušují síly a chápání, které jsou protikladné k tomuto systému proto, abychom z protikladu, ze tmy, odhalili světlo.

Nyní se v roli malých, pasivních, řízených prvků také nacházíme v tomto obrovském analogovém, globálním, integrovaném systému, který je naprosto vzájemně propojený, prostě dokonalý. Ale my to necítíme. Jsou nám záměrně poskytnuty takové možnosti, takové podmínky, abychom pocítili dokonalost pouze v případě a v míře, ve které k ní můžeme sami dospět a ve které s ní souhlasíme a je pro nás žádoucí. Je to také postupná náprava člověka uvnitř sebe samého. To učil Abrahám své žáky.

A tehdy spatřili, v jakých stavech se ve skutečnosti mezi sebou nacházejí, v porovnání se stavy, ke kterým by měli dospět. Zpočátku o tom jen hovořili, možno říci bez ověření, pouze opakovali slova svého učitele, stejně jako malé děti opakují slova dospělých, a vůbec nechápali, o co se jedná. A pak to začali pociťovat – na základě záměrů k sobě navzájem a skutečnosti, že má společnost vliv na každého člověka. To znamená, že dokonce i jejich „mechanická“ činnost ovlivnila vnitřní stavy a způsobila vnitřní změny.

A oni se ve vztahu k sobě navzájem začali měnit. Měli období poklesů, měli období vzestupů – vše ze stejného důvodu: pokaždé museli pocítit, že neodpovídají určitému formátu, a pak se naň zaměřit a dosáhnout jej.

Proto je také zapotřebí, aby se stále střídaly poklesy a vzestupy, aby neustále zesiloval kontrast, zatímco se stále hlouběji proniká do dokonalosti, která může být dosažena pouze z protikladného stavu k ní.

Tímto způsobem postupovali vpřed. Přičemž tento pohyb vpřed ke stále většímu a většímu sblížení znamenal odchod z Babylonu – z vnitřního stavu úplného rozdělení mezi sebou – a přechod do země Izraele, tj. ke stavu sblížení. K tomu je vedl Abrahám.

Zde je třeba říci, že je věda kabala naprosto racionální. A proto se s ní plně shoduje materialistické hledisko, princip „hmoty jako reality, která nám byla dána v pocitech“.

Takže se Abrahámovi žáci ve svém rozvoji přirozeně vnitřně posunuli ze stavu Babylonu do stavu země Izraele – a navenek se v souladu s tím také přesunuli z Babylonu do země Izraele. Cítili, že potřebují jít kupředu.

Kde člověk získá takové pocity?

Teď tady sedím a najednou zatoužím někam jít, něco udělat, někoho zavolat, pohovořit si. Objevují se nějaké myšlenky, touhy. Odkud pocházejí? Také zevnitř. Jenomže to nevím, nemohu tento mechanismus vysledovat, a tak se mi zdá, že funguje sporadicky, náhodně.

Nyní se jedná o touhy, které nevznikají na fyziologické úrovni, ale na duchovní. Když v sobě změním nějaké duchovní vlastnosti, jsou k této změně přitahovány také moje fyzické vlastnosti.

A proto, když se následovníci Abraháma začali vnitřně měnit a navazovat mezi sebou přátelství, v souladu s tím pocítili potřebu opustit Babylon a také se fyzicky vzdálit od Babyloňanů.

A tak se začali pohybovat kupředu, pomalu začali přemisťovat svoje stany, přístřešky, pohánět ovce, kozy, velbloudy i osly. A tak se přesunuli do země Izraele. Z Babylonu do země Izraele – takový malý přechod, který uskutečnili jak vnitřně, tak i navenek.

Otázka: Znamená to, že je země Izraele jakoby „uklidnila“ a najednou se z kočovníků stali zemědělci?

Odpověď: Nebyli to zemědělci. Pšenici pěstovali v Babyloně, avšak následovníci Abraháma byli na další historické cestě, někdy nejméně tisíc let po odchodu z Babylonu, pastevci. A v zemi Izraele se usadili až po odchodu z Egypta, stali se usedlými a kromě základní činnosti, chovu skotu, se zabývali také sadařstvím a polním hospodářstvím.

A tehdy, po odchodu z Egypta, ze stejného důvodu ve svém nitru pocítili, že je zde – místo pro Chrám.

[# 142631] Pokračování příště.

Filed under: Nezařazené | Add Comment →