Dokonalá společnost Abraháma, č. 2

Otázka: V Tóře je řečeno, že Stvořitel ukázal Abrahámovi, do jaké země by se měl z Babylonu odebrat. Věděl tudíž předem, kam jde?

Odpověď: Ne. Nejedná se o souřadnice na geografické mapě. Pomineme tisíciletou historii a nebudeme brát v úvahu kilometry zemského povrchu. Čas a vzdálenost zde nejsou podstatné.

Když člověku radí jeho vnitřní pocit, který se nazývá „jeho Stvořitel“, kam směřovat, kam jít – neznamená to, že by se měl přemístit do jiné krajiny do nového bydliště, nýbrž do následujícího duchovního stavu, který se bude jmenovat „země Izrael“.

Otázka: Takže do „země“, kterou našel v sobě?

Odpověď: Samozřejmě. Protože pojem „země“ (erec) pochází z „touhy“ (racon). A „Erec Izraele“ znamená touhu směřovanou „přímo ke Stvořiteli“ (Jašar-El). Když dosáhneš takového stavu, kdy budou všechny tvé touhy směřovat ke Stvořiteli, pak bude možné říci, že jsi vstoupil, vešel do „země Izraele“. Vstoupil, zatímco žiješ v Kanadě, v Africe, v Americe – kdekoli. Vždyť se naše tělo nebere v potaz. Jedná se pouze o přání člověka.

Vraťme se k Abrahámovi: pracoval se svými žáky na spojení. Mnoho kabalistů o tom píše, obzvláště – Rambam, velký kabalista ve 12. – 13. století. Abrahám s nimi začal pracovat podle systému „miluj bližního svého jako sebe samého“ a tímto způsobem z nich začal shromažďovat, „lepit“ zcela novou společnost, v níž jsou všichni vnitřně mezi sebou navzájem spojeni.

Státy, země, národy jsou také spojeni, ale jen navenek: mají zdravotní péči, sociální zabezpečení, legislativu, systém výchovy, vzdělání atd. Ale zde nehovoříme o vnějších, nýbrž o vnitřních systémech spojení mezi lidmi. Abrahámův přístup se tím liší od konceptu Nimroda, který navrhl, aby se rozešli, a tak si navzájem nepřekáželi a zároveň zůstali v kontaktu z dáli.

Mohlo by nám připadat jako skutečné, ať diplomaté vyjednávají, ať obchodníci vedou karavany po Hedvábné stezce, nebo „od Vikingů k Řekům“, ať námořníci objevují Ameriku atd…

Ale zde se jedná o jinou cestu – o vzájemné vnitřní sblížení se mezi sebou. Vůbec nehovoříme o tělech, ale o záměru, směru, o překonání vnitřních překážek. Člověk neputuje přes hory a přes Sinajskou poušť, nýbrž skrze poušť duše, protože cítí svůj vztah k bližním jako pustinu, která ho vysušuje, ve které není nic, čím by sám sebe mohl naplnit.

Právě proto vede cesta ke sblížení s druhými pouští. A když se s nimi člověk skutečně sblíží, pak vnitřně přichází skrze „Sinajskou poušť“ do „země Izraele“. A odhaluje zde svou touhu po „přítomnosti oplývající mlékem a medem“ – „v níž proudí“ veškerý blahobyt.

V podstatě je to „ráj“. V minulosti – poušť, nebo dokonce „peklo“, a nyní – „rajská zahrada“. Neochota se stýkat s druhými, nenávist k bližnímu – to vše se přeměňuje na blaho.

Pokračování následuje…

Z televizního programu „Babylon včera a dnes“, 27. 8. 2014
[#142569]
Originální článek zde.

Discussion | Share Feedback | Ask a question




"Kabala, Věda a Smysl Života" Komentáře RSS Feed

Následující příspěvek: