Pokud člověk předem ví, jak jednat, ale jedná jinak, to se nazývá hříchem, ale když člověk předem neví, jak jednat, a pak se ukáže, že nejednal správně, to se nenazývá hříchem, ale selháním.

To znamená, že hřích je předem znám a uskutečňuje se záměrně a s plným vědomím toho, že konání je nesprávné a zakázané. A tím se odlišuje od selhání. Proto při selhání není člověk tolik vinen jako při konání hříchu.Adamův hřích spočíval v tom, že navzdory zákazu nejíst ovoce stromu poznání dobra a zla, poslechl radu hada, že pokud poruší zákaz ve prospěch Stvořitele, tak může ovoce sníst. Protože, jak řekl had, zákaz existuje kvůli tomu, že člověk není natolik napraven, aby mohl tento plod jíst, ale jestli napraví svůj záměr, může ovoce sníst ve prospěch Stvořitele a na to se již zákaz nevztahuje.

Z toho vyplývá, že to nebyl hřích, ale selhání, protože Adam si nepřál neuposlechnout Stvořitele. Naopak, podle rady hada, chtěl provést ještě větší nápravu a více potěšit Stvořitele. Selhání Adama tkví v tom, že poslechl radu hada, že práce s ovocem bude považována za bohulibou a nikoliv za hřích.

Ale když začal jíst ovoce, viděl, že zhřešil a neměl poslechnout radu hada, ačkoliv radil jakoby ve prospěch Stvořitele a nikoliv pro potěšení sebe samého, neboť doporučoval nejprve učinit nápravu se záměrem ve prospěch Stvořitele, což nebylo podle pokynu Stvořitele.
Vírou se nazývá – když věří výše svého rozumu. Proto, třebaže Adam slyšel zákaz od samotného Stvořitele, již nemusel poté v zákaz věřit. Ale když ho zmije přesvědčila rozumem, že Stvořitel přikázal právě to – nejíst, Adam byl povinen odpovědět zmiji, i když máš pravdu v tom, že pokud budu jíst pro radost Stvořiteli, pak Ho potěším. Svým rozumem chápu tvoji pravdu, ale je mi to jedno, budu jednat výše svého rozumu, protože si přeji vyplnit pokyn Stvořitele bez jakéhokoliv rozumu, neboť vše, co se přidává k víře, se nazývá prací podle rozumu.
Ale protože Adam přesto přijal důvody svého rozumu, tím se prohřešil, následkem čehož my, jeho potomci, začínáme svoji práci ve stavu úplné neznalosti a nepociťování, a proto je pro nás mimořádně těžké vyjít z egoismu a také je těžké věřit v dobré řízení Stvořitele a mít síly blahořečit Mu za vše, co člověk cítí, jako za absolutní dobro.

Nedostatek víry ve všudypřítomné a dobré řízení světa Stvořitelem, nás od Něho odděluje. Vždyť člověk je schopen nadlidského úsilí, pokud cítí, pro koho pracuje. Ale pokud se člověk nachází ve svém egoismu, není ve stavu pocítit Stvořitele natolik, aby se v něm zrodila trvalá víra v Něho.

Jakmile se člověk cítí ve světě Stvořitele špatně, ihned a v té stejné míře přestává věřit ve Stvořitelovo řízení, tj. nemůže být v člověku víra do té doby, dokud se nestane Stvořiteli podobným svými vlastnostmi, jelikož existuje zákon, že člověk nemůže přijmout od Stvořitele zlo otevřeně, protože by to vypadalo jako újma na velikosti Stvořitele, kdyby ho člověk pociťoval jako zlého, protože to naprosto neodpovídá s dokonalostí Stvořitele.

Proto byl Adam vyhnán z ráje a my, celé jeho budoucí pokolení, se nacházíme ve stavu skrytí a nepociťování Stvořitele. A všechny následující generace mají větší práci věřit v přítomnost Dobrého Vládnoucího světem.

Nepřítomnost víry je příčinou našich prohřešků a špatných skutků. Vždyť hříchem Adama vznikla v člověku egoistická vlastnost, a proto není ve stavu přijmout víru. Jelikož se člověk nachází pod vládou egoismu, je ve stavu nepociťování vyššího světla, neboť do egoistického přání světlo Stvořitele nemůže vejít pro rozpor vlastností světla a egoistického přání.

Proto člověk není ve stavu věřit ve Stvořitele, ale je schopen pouze víry nad rozumem, neboť egoismus v něm vyvolává nevíru. Selháním Adama v nás vznikla nevíra, která je příčinou všech našich hříchů.

Proto jediné, o co se člověk musí snažit, je víra, aby každý člověk osobně pocítil Stvořitele a nepotřeboval víru mas, aby Stvořitel byl jeho osobním Vládcem, to znamená, aby člověk osobně pocítil Stvořitele. A jen díky úsilím a hledáním vlastního pocítění Stvořitele, když nenásleduji směřování mas v jejich představách o duchovní práci, člověk napravuje svou část Adama. Neboť jen tak osobně chápe Stvořitele jako svého vlastního Vládce: jakmile člověk sebere potřebné množství svého úsilí, aby získal víru ve Stvořitele vlastními silami, Stvořitel mu pomůže tím, že odhalí Sebe, na základě čehož k Němu člověk pocítí silnou náklonnost.

A to je spolehlivá záruka, že už nezhřeší. A není možné provést nápravu, když není pociťována vada: nelze napravit Adamův hřích a vyvarovat se používání egoismu, pokud ho nepocítíme jako skutečné zlo. A dokud člověk nepocítí veškeré svoje zlo, není ve stavu v pravé míře oslovit Stvořitele o pomoc k překonání zla.

Protože modlitba – prosba člověka o pomoc vzdorovat egoismu – to je to přání, do kterého člověk obdrží světlo, odhalení Stvořitele, a proto musí být prosba úplná, na veškeré zlo, které je v člověku.

Když člověk začíná cestu přiblížení k pravdě, Stvořitel mu pozvolna odhaluje jeho zlo – a člověk cítí, že se v míře svých duchovních úsilí stává stále více špatným, protože v sobě odhaluje stále více špatných vlastností. Tento pocit stále většího osobního poklesu vytváří v člověku dojem, že nejde kupředu ke Stvořiteli, ale zpět, pryč od duchovního.

A nechápe, že je to proto, že Sám Stvořitel mu ukazuje, jaký je ve skutečnosti a že takový byl vždy, jenom necítil svoje vlastnosti jako špatné. A tak člověk odkrývá sám sebe až do takového stavu, ve kterém ani nevěří, že ve světě existuje ještě někdo s takovými neřestmi jako má on.

A člověk nemůže uvěřit, že tento postup vpřed probíhá právě na základě jeho úsilí v Tóře a že je ještě více nenapravený, než jak se cítí v daný okamžik. Když se začíná zabývat nápravou sebe samého v míře úsilí, které vynakládá, odhaluje své zlo a nemá žádnou jinou možnost kromě prosby ke Stvořiteli o nápravu, protože jak vidí, že pokud mu Stvořitel nepomůže, není on sám ve stavu se napravit a nikdy nebude moci vyjít ze svého egoistického zla, neboť každý den odhaluje, že je stále horší.

A to vše jen proto, aby v něm vznikla pravdivá žádost Stvořiteli o pomoc k vysvobození od egoismu jako příčiny všech svých utrpení. Proto je pocítění skrytí Stvořitele začátkem postupného odhalování Stvořitele, vždyť samotné pociťování ukrytí je i prožitkem touhy po odhalení, ve které potom odhalení pocítí a čím více skrytí, tím jasnější je odhalení po odpovídající nápravě.

Pociťování člověka, že je vše před ním zakryto a že nevidí žádnou možnost vyjít ze stavu oběti egoistického otroctví a sjednotit se Stvořitelem – je opravdovou touhou ke své duchovní spáse, neboť právě na tyto pocity poníženosti přichází odpověď Stvořitele – Jeho zjevné odhalení ve všech pocitech člověka.

Originální článek zde.

Filed under: Nezařazené | Add Comment →