Proč podstupujeme tak dlouhý, spletitý a nejasný proces

laitman_202_0Otázka: Proč podstupujeme tak dlouhý, spletitý a nejasný proces, který odporuje naší logice a zdravému rozumu?

Odpověď: Důležité je, že k bytosti stvořené Stvořitelem musíme nakonec přidat svojí vlastní touhu, naši potřebu zažít Ho, přijmout vyšší světlo a duchovní naplnění. Musím přijít s dychtivostí, hladem a vlastní touhou.

Abych získal svou vlastní touhu, musím začít na opačném konci, od toho že nic z toho nechci! Pouze pokud přijdu k této touze z opačného konce, mohu říci, že je moje! Jinak není.

Předpokládejme, že chci něco hned teď. Odkud tato touha pochází? Pokud půjdu do hloubky, pochopím, že vlastně není moje, ale pochází z nějaké vnitřní příčiny: genů, hormonů, informací nashromážděných v mé paměti, prostředí a z potřeb mého těla a přírody. To znamená, že jsem probouzen z nitra, ale vůbec to není moje touha, je to volání mé přirozenosti. Jako otrok mého přirozeného instinktu se rozběhnu, abych dostal, co chci.

V současné době chci jídlo, sex, rodinu, bohatství, moc, úctu a znalosti. Ale opravdu to chci? Ne, nechci! Už jsem se tak narodil nebo mě tak každou minutou ovlivňovalo prostředí a tím ve mě vyvolalo tyto druhy tužeb. Ale to není ono “Já”, které jsem.

Takže to vypadá, že jsem loutka a ani si toho nejsem vědom. Myslím, že jsem pánem svého života, jako hrdina bojuji, abych dostal, co chci. Ale ukazuje se, že to vůbec není to, co chci. Kdo tedy jsem, pokud jednám jako robot? Křičím, usiluji a dřu se, jen abych naplnil touhy někdo jiného a ani nevím, že jsem otrokem. Jsem zcela závislý na provázcích, kterými jsem každou chvíli tažen a řízen.

Pokud bychom měli možnost vidět sami sebe, viděli bychom přesně toto: Jsme loutky, které nemají nic vlastního, žádné osobní touhy a naděje na jejich naplnění. Nejsme ti, kdo určují náš účel, a zřejmě nejsme ani lidé, ale spíše nějaké hadrové panenky uvázané na provázcích, které námi pohybují nahoru a dolů.

Nicméně, když cítím touhu uvnitř, nejsem to já, kdo ji cítí? To je také dobrá otázka, protože pocit vzniká v mojí hmotě. Dojde k určitému vnitřnímu vyrušení uvnitř loutky, projdou jí nějaké elektrické impulsy a začne reagovat a jednat.

Budeme-li zkoumat sami sebe v takové hloubce, uvidíme, že zde stvoření není! Tehdy začneme chápat, co bylo úkolem Stvořitele: Jak vytvořit základní, primární touhu, která nepochází od Něho. Jak by mohl udělat panenku, která by i přes to, že je plastová, získala život a začala přemýšlet a toužit sama o sobě? Navíc, jak udělat její touhy, myšlenky a činy její vlastní? Jinak celé stvoření je pouhou hračkou, totální podvod.

Ani si neuvědomujeme, jak je těžké vytvořit nás tak, abychom v sobě vybudovali něco nezávislého, něco, co by se dalo nazvat “muž” (Adam), což znamená “podobný” (Domeh) ke Stvořiteli, autonomního a nezávislého ve svých volbách, akcích a touhách, a nejen pouhý stroj.

Proto je nám souzeno projít podivnými a neobvyklými stavy, dokud nezískáme naši vlastní touhu. A pouze tehdy, když dosáhneme toho okamžiku, budeme nazýváni “člověk,” Izrael. Ti, kteří jsou stále řízeni shora, jsou považováni za “národy světa.” Ale ti, kteří se již vyvinuli a mají svou vlastní touhu, která je přibližuje směrem ke Stvořiteli, jsou považováni za Izrael (Yashar El, “přímo ke Stvořiteli”).

Takže cílem stvořených bytostí je takovou touhu získat a využít ji, k čemuž nás vyšší světlo vede. Může nás přivést pouze k uvědomění, jak žádoucí tento cíl je, zatímco získání této touhy je naše práce. Nemůžeme přijímat nic hotového, protože jinak to nebude naše vlastní zásluha.

Proto nás Stvořitel probouzí někdy rozkoší a jindy utrpením, za použití těchto dvou zvláštních otěží, aby nás přivedl k vytvoření něčeho nového uvnitř nás.

Nastavení komentářů | Share Feedback | Ask a question




"Kabala, Věda a Smysl Života" Komentáře RSS Feed

Následující příspěvek: